IVO FENCL
Je tomu letos už dvě stě šedesát let, co se (4. 4.) narodil v saské vsi Helbigsdorf u Freiberku jistý Spiss. Od mládí projevoval sklony k herectví, v sedmnácti se přidal ke kočovné společnosti Karla Wahra a dospěl s ní do Prahy. Čechy už neopustil.
Co víc, stal se i „autorem scénáře“ Nového divadla v Kotcích (1779–1788), kde potkal v jediné osobě císařsko-královského komorníka, krajského hejtmana v Lokti, chebského purkrabího a apelačního radu alias hraběte Kašpara Hermana Kuenigla.
Ono setkání se stalo osudným. Už roku 1884 Spiess prvně navštívil přítelovo venkovské sídlo v Bezděkově u Klatov a roku 1788 ho tamtéž hrabě pozval nastálo. Ale nejen Spiesse, i jeho krásnou přítelkyni Sofií Koernerovou, rozenou Bauerovou.
Herec se stal v Bezděkově hospodářským správcem, dostalo se mu plného zaopatření a taky díky tomu se tam zrodila převážná část jeho literárního díla, kterým rezonují zrovna tak půvaby Pošumaví jako krásy okolí hradu Loket.
Spiess posléze Sofii jmenoval svou univerzální dědičkou a těžko říct, od které chvíle vnímal, že si krásku oblíbil i hrabě. Měl vůbec čas na podobná podezření? Kdo ví; pilně spisoval. Proslavil se co autor četných krvavých románů, překládaných i do češtiny, a to například Prokopem Šedivým (1764 – před 1810), a vydávaných Václavem Matějem Krameriem (1753–1808). Zůstává autorem takřka šedesáti děl, jejichž námětem bývá často hrůza, a obdivovali ho mnozí. Charakter jeho „hororů“ je přitom fantaskní jen někdy a spíš tu pozorujeme sympaticky racionální, ne-li poeovskou tendenci k přirozeným vysvětlením. Ostatně už tituly těch prací samy dokumentují onen směr a lze tedy říct, že spíš tíhl k linii Ann Radcliffové (1764–1823) než k metodě Horace Walpola (1717–1797), pokud už postavíme jím plozené čtivo po bok gotických románů tehdejší Anglie.
Například i název Cesty a dobrodružství rytíře Benna z Elfenburgu, co nejvýš podivná a přece ne strašidelná povídka dokládá taktéž to, že doba interpretovala i samo slovo strašidelný hlavně ve smyslu fantaskní.
Spiessovo charisma leda tušíme, anebo si ho dokonce jen romanticky namlouváme. Z popisů však víme, že byl prý zádumčivý kavalír štíhlé postavy a zvlášť obyčejnými lidmi milován. Podobně jako Werther či Dobrovský (1753–1829) nosíval modrý plášť, z něhož se zachovalo šest knoflíků v klatovském muzeu, ale oné zádumčivosti propadal stále víc, a to obzvlášť poté, co přece zaregistroval nevěru své půvabné choti, která navázala vztah s hrabětem Kueniglem, jenž Bezděkov posléze i opouští právě v její společnosti. Zrada?
Spiess se stal popudlivým, víc se stranil lidí, stále méně se zdržoval na zámku a prchal mezi buližník tupadelských skal, které v podobě geologické rezervace dodnes najdete jižně od vsi Tupadel. Na jedné si nechal postavit s pomocí zednických lžic poustevnu a poté, co zemřela jeho matka, se jeho samotářství ještě umocnilo. Snad aby dodal onomu ústraní i romantické rysy, nechal okolo chýše vztyčovat dřevěné kříže. Chtěl si připadat jako na hřbitově? Nevím; ale pod kříži určitě psal své hrůzostrašné romány. Zemřel 17. či 19. srpna 1799 ve věku pouhých čtyřiačtyřiceti let, a to jen čtrnáct dní po své ochránkyni hraběnce Terezii Kueniglové, do které se zamiloval. Dle legendy se prý hraběnka dokonce otrávila, zdrcena jeho nastupujícím šílenstvím, a sotva byla pohřbena, přestal Spiess přijímat potravu, hubl a zhroutil se. Ve svých posledních dnech byl pak zachvacován i zuřivostí a spolu s hraběnkou odpočívají dnes na bezděkovském hřbitově. Jejich náhrobní kameny nechal obnovit a na místo je roku 1934 přemístil německý spisovatel Josef Blau (1872–1960).
Jak se už někdy na tomto světě stává, krátce před smrtí svitne. U Christiana Heinricha tomu ale bylo právě naopak. Metternich (1773–1859) ho pozval do Vídně, ale když Spiess četl pozvánku, nemohl se prý nepodivit, proč se kníže podepsal dvakrát. „Ono dvojí vidění bylo i prvním symptomem duševního rozrušení, které později propukalo v zuření,“ vysvětlilo Arbes roku 1892, aby tak po sto letech upozornil na zvláštního romantika.
Neupozorňoval ovšem na nic zapomenutého. Už v prvých desetiletích po smrti se stal Spiess autorem takřka světovým a by tlumočen prakticky do všech hlavních evropských jazyků. Ovlivnil i Máchu (1810–1836), který ho měl vyloženě rád, ale ovlivnil dokonce Puškina (1799–1837) a taky ruského básníka Vasilije Žukovského (1783–1852). Byl bezesporu géniem svého ranku a právě onoho typu románů, který byl hojně zastoupen i v pověstné sbírce Josefa Váchala (1884–1969). Právě Spiessovi ten grafik věnoval roku 1933 i jediných patnáct výtisků své barevné ódy (napsané už roku 1931). „Je krvavému románu tím, čím byl Shakespeare dramatu a Vergilius poezii,“ rozplývá se grafik vcelku právem. „Spiessův duch, toť Maeterlinck, jen na nižším stupni vývoje.“ A provokativně kladl Mistrovo dílo ještě nad Máchův Máj. Faktem je, že Spiessovy romány jsou o dost kvalitnějšími etalony pro později stále úpadkovější krváky. Nu, a během pobytu na zámku v Týnci u Klatov a v Nemilkově u Levhartic (1931) se Váchal prý cítil přímo „pronikán fluidem“ Spiessových stop.
A co osmapadesát titulů romantikova díla? Patří mezi ně také patnáct her, ale v Národním se inscenují pramálo. Ne-li vůbec. Naštěstí Spiess vytvářel hodně podobným stylem i romány (např. Krásná Olivie aneb Strašidlo u bílé věže) a dramatická forma mu jednoduše držela na konci pera. Podle mého to přispívá ke čtivosti.
Kromě toho byl překladatelem. Do němčiny transformoval mj. i libreto Mozartova Dona Giovanniho. Ale nemusel to možná podnikat; ve své době si psaním slušně vydělával. Nicméně peníze občas rozdával obyvatelům Bezděkova, kteří z něj rádi činili i kmotra mnoha zdejších dětí.
Napsal hry jako Na Prahu věčně vzpomínám, Starý Všudybyl a nikam nedošel, Roxelana jako nevěsta, Tucet spících panen (roku 1983 byla zfilmována pod názvem Dvanáct spících židovek), Tři otcova naučení, Past na myši aneb Cesta do Egypta (podobnost s titulem pozdější hry Agathy Christie z roku 1952 je ovšem čistě náhodná) anebo Marie Stuartovna (1784). Ale nejznámější zůstává Klára z Vysokého Dubu (1790), která inspirovala největšího rakouského dramatika devatenáctého století Franze Grillparzera (1791–1872).
A próza? Sem patří i trhák doby, „strašlivý“ Černý Petříček (Mužíček Petr), proti němuž ve Francii ulekaně vystoupil sám Charles Nodier (1780–1844), a dodnes děsí čtyřsvazkové Spiessovy Životopisy sebevrahů (1785–1789) i Životopisy šílenců (1795, rovněž čtyři svazky), jakož i dílko nazvané Kramář vedoucí svůj obchod pastmi a úklady (1792). K bestsellerům doby náležely rovněž Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu (1794), Rytíři se lvem ve znaku (1794–1796, 4 svazky), Skalní duchové aneb Příhody barona z Binenbachu (1797) či čtyřsvazkový román Hans Heiling, čtvrtý a poslední pán ducha země, vzduchu, ohně a vody (1798). Chutě dal ale Christian Heinrich Spiess do kopy i Tajnosti starých Egypťanů a ještě léta po jeho smrti byly po večerech na slamníku hltány knížky Vrátný v pekle, Loupežní rytíři a strašidla, Zazděná panna Márinka anebo Kamenné svatební lůžko. To česky vyšlo mj. roku 1867 a v nové úpravě Josefa Biskupa dokonce ještě roku 1941! Jen jako „pustá kriminálka“ se nám dnes možná může rýsovat Giovani Liobetti, vražedník přeukrutný nebo už zmíněná Olivie, napínavý to příběh o „lásce, zradě a kruté zákeřnosti“, ale věřte, že dal Spiess do těch příběhů daleko víc. Česky Olivie poprvé vyšla roku 1798 a zatím naposled jsme ji s matkou připravili k vydání roku 2003 jako samostatnou letní přílohu měsíčníku Plzeňský literární život. Zastaral její autor?, ptám se dnes jako tehdy. Samozřejmě.
Ale daleko méně než spousta prací jeho „seriózních“ současníků. Tak to bývá.