MILAN BLAHYNKA

Trocha teorie snad festivalovou konferenci nezabije

Plnohodnotnou literaturu tvoří jednota trojice autor-dílo-čtenář. Bez autora – třeba neznámého – žádné dílo nevzniká, bez čtenáře (posluchače, diváka) – třeba budoucího – dílo ztrácí smysl. Aby se dílo ke čtenáři (posluchači, divákovi) dostalo, musí být zpřístupněno, zveřejněno, ať ústně (kdysi jen ústní slovesnost prostředkovaná bardy a uchovávána tradicí, dnes audiovizuálními elektronickými nosiči), ať písemně ve formě letáků, periodik a knih.

Nezval vstupoval do literatury v době, kdy bardů už nebylo (ústní slovesností se už šířily málem jen anekdoty, písničky a fámy) a svá mužná a poslední léta prožil v čase, kdy technika šíření a záznamů živého slova se ještě nerozvinula a jako výboj a experiment představovala nanejvýš doplňkovou možnost. Nezval na ni nemálo sázel: psal už ve dvacátých letech dvacátého století i pro film a rozhlas, ale vlastně po celý život tvořil v čase, kdy stále ještě dominovala publikace tiskem, v periodikách a knihách, která proměňuje pisatele ve spisovatele (některé spisovatelské spolky dodnes přijímají za členy obvykle autory aspoň dvou vydaných knih, což je v čase relativně levné výroby knihy v malém nákladu podmínka zcela směšná a brána do široka otevřená nejen vzácným talentům, ale i grafomanům).

(1) Nezval a nakladatelé

Rozmach české národní společnosti ve druhé polovině 19. století, která si zakládala na básnících a spisovatelích jako mluvčích a certifikátech svých vyšších zájmů, přinesl postupně důslednou dělbu práce na vzniku národní literatury. Zatímco Máchovi nezbylo než si vydat Máj vlastním nákladem a taky si ho víceméně sám distribuovat a Němcová měla sice nakladatele, ale umírala v absolutní chudobě, májovci a ještě více lumírovci a ruchovci, v periodikách (kde ostatně pracovali mnozí jako redaktoři) honorovaní za řádek, měli už pro knižní publikování „své“ nakladatele, houstla síť knihkupců a poštovní sazba tiskovin („pod páskou“) byla ve srovnání s dneškem neuvěřitelně levná. Své pověsti a cti dbalí autoři už tehdy (a až do konce velké války známé dnes jako první světová) sahali po vydání „vlastním nákladem“ už jenom výjimečně; budilo podezření, že postrádá hodnot.

I čapkovské a wolkerovsko-nezvalovské pokolení si nalézalo nakladatele ne bez obtíží, ale nalézalo je. A už tu můžeme mluvit o vydáních, která imponovala, získávala nebo upevňovala dobré jméno autorům i nakladatelům, ale i o vydáních dost problematických, „nemožných“ v důsledku toho, že i ve vydávání bývá možné i nemožné.

Právě Nezval si užil obojího způsobu. Ač později proslul svou pohotovostí a první sbírku měl už na podzim 1919 v rukopise, debutoval až po svých vrstevnících, z větší zčásti proto, že pod vlivem Jiřího Mahena svou prvotinu stále přepracovával, zčásti však i vinou nakladatele, který vydání konečné verze odkládal, takže první sbírka VN, která byla nakonec pojmenována Most, vyšla až těsně předtím, než básník našel publikační možnost ve sbornících Devětsilu a pro samostatnou knižní publikaci Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství, v jehož edici Pražské saturnálie vydal Pantomimu, vzápětí slavnou, příštího roku knížečku Wolker, roku 1930 jako její teprve třetí a čtvrtý svazek „tři pohádky“ Slepec a labuť a drama Strach (jen tak mimochodem: to nakladatelství a edice nemá heslo v jinak skvělém akademickém Lexikonu české literatury). Vydávání v nekomerčních a nutně efemérních podnicích umožnilo výtvarníkům Devětsilu realizovat pro hravou poetistickou tvorbu VN adekvátní avantgardní typografii, až později myslitelnou v zavedených nakladatelských domech; nemohlo však podchytit trvale vydatný gejzír Nezvalovy tvorby.

To nedokázal ani mladý avantgardní nakladatel Jan Fromek ve svém Odeonu, který vydal Nezvalovi všeho všudy pět knih (včetně Manifestů poetismu, na nichž se VN podílel s K. Teigem). Po úspěchu Pantomimy se o vydávání Nezvala začali ucházet už i komerční nakladatelé (dokonce i letité už nakladatelství J. Otto), zřejmě navnaděni příkladem V. Petra, který nalezl zlatý důl ve vydávání Jiřího Wolkera. Otto vydal Nezvalovi Abecedu s tanečními kompozicemi Milči Mayerové a Nápisy na hroby, Aventinum Básně na pohlednice, první dvě vydání Básní noci a Snídani v trávě, L. Kuncíř Blížence. Brzy se zajímali o VN také bibliofilové a nakladatelé exkluzivních publikací, Vaněk a Votava vydali „báseň noci“ Diabolo, V. Žikeš básnické Dobrodružství noci a vějíře, litomyšlský J. Portman Smuteční hranu za Otokara Březinu a zubař a nakladatel Škeřík ve své edici Symposion Akrobata, Edisona, Hru v kostky a překlady: E. A. Poea a St. Mallarmé. Ve spolupráci s R. Škeříkem to zaskřípalo, když Nezval odevzdal rukopis Edisona; nakladateli se zdálo, že je to ve srovnání s Akrobatem úpadek a Nezvalovi nezbylo než přesvědčit ho, že se mýlil; po třech letech stejně spolupráce skončila soudním sporem o honoráře.

(2) Nešťastný rozptyl?

Jako nemožný způsob vydávání své poezie pro všech pět smyslů Nezval považoval její vydávání v malých knížečkách, a přece ekonomická tíseň způsobila, že po Pantomimě a Menší růžové zahradě nebyl s to u nikoho prosadit bytelnější sbírku, a tak chystaný svazek své žánrově pestré tvorby – jenom z akutní potřeby aspoň skrovných honorářů – rozdělil do čtyř knížek menších a vzniklo cosi nemožného: Prolog ke kterékoliv scénické básni vyšel v Básních na pohlednice, Epilog ke kterékoliv scénické básni v Blížencích; větší kniha, pro jakou nebylo nakladatele, byla rekonstruována až nedávno v Básních I České knižnice, a to pod názvem Rozdělená. Každý rub má i líc: rozčtvrcení zamýšlené velké knihy poskytlo grafickým úpravcům příležitost soutěžit a čtenářům obracejícím každý groš umožnilo si pořídit Nezvalovu knížečku bez větších obětí, zatímco na větší knihu neměli.

Podobně se vedlo Nezvalově próze. Po experimentálním prozaickém Karnevalu vydaném v Odeonu našel Nezval pro svou románovou trilogii (a také pro bibliofilii Silvestrovská noc a pro veršovaného Jana ve smutku) nakladatele ve svém příteli B. Jandovi a v jeho nakladatelství Sfinx, ale když se Janda nehrnul do realizace komerčně nezajímavého projektu deseti Nezvalových románů, pro každý román musel básník najít jiného nakladatele. PanaMarata mu vydal Melantrich, Jak vejce vejci Družstevní práce, Monaco Mánes, Řetěz štěstí V. Čejka a dnes nejoceňovanější Valerie a týden divů nenašla v 30. letech nakladatele, vyšla až deset let po svém vzniku v Melantrichu, když už obrovsky vydělával na Manon Lescaut; do roku 1945 vydal jedenáct vydání a v letech 1945–1948 ještě dalších šest. Obchodně úspěšnou knihu pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert jakož i antologii Moderní básnické směry vydalo pedagogické Dědictví Komenského. Porůznu vyšly také Nezvalovy překlady: Rimbauda vydala Družstevní práce, Bretona Mánes, F. J. Müller a J. Jícha, D. Gabe Dědictví Komenského. Jistě obtížné a poměry vnucené vydáván í u různých nakladatelů mělo asi svou světlou stránku: Nezval pronikl tak i ke čtenářům z těch nakladatelských a knihkupeckých sfér, kteří měli k poezii daleko.

(3) Moment přátelství

Na prahu 30. let Nezvala potkalo neobyčejné štěstí, že našel obdivovatele a posléze svého přítele v řediteli prestižního a movitého nakladatelství Fr. Borový, v Juliu Fürthovi. Díky němu získal VN ve firmě Fr. Borový „své“ nakladatelství, Fürth mu vydával i tvorbu, s níž se nemohl ztotožnit názorově (revolučně vypjaté básně ve většině sbírek) ani esteticky (surrealistické texty). Až na sbírku Pět prstů (1932), kterou vydal brněnský B. Kylian, všecky knihy poezie včetně her v letech 1931–1938 (navíc prozaická trilogie Neviditelná Moskva, Ulice Gît-le-coeur, Pražský chodec, studie Josef Čapek a monografie Štyrský a Toyen) vyšly u Borových, a nadstandardní smluvní podmínky zjednaly Nezvalovi základní existenční zázemí. Fürth také navrhl a umožnil Nezvalovi, aby vedle surrealistické tvorby publikoval v Lidových novinách i knižně poezii neslučitelnou se surrealismem, a postaral se o to, aby Nezval jako autor tří knih „věčného studenta Roberta Davida“ byl maximálně utajen. Až vynucený odchod rasově nepřijatelného J. Fürtha z nakladatelství, které se obávalo o svůj osud a neprojevilo dost vřelý zájem o rukopis hry Manon Lescaut, měl za následek, že Nezval (jemuž roku 1940 u Borových vyšla ještě dvakrát sbírka Pět minut za městem) edičně přešel na roky 1940–1945 do Melantrichu. Na přátelství s J. Fürthem básník nezapomněl, ani když se po roce 1945 jejich politické cesty už nadobro rozešly; Nezval napsal k padesátinám Fürthovým v roce 1947 veršované přání Když vydával jsi u Borových…, z rukopisu tištěné až ve XXXVII. svazku Díla (Pozůstalé básně), a Fürth, který ve svém druhém exilu stanul v čele českého vysílání Svobodné Evropy, vzpomínal ve své memoárové knize na Nezvala s velkým porozuměním a podstatně přispěl k objasnění básníkova rozchodu se surrealisty.

(4) Melantrišská epizoda

V Melantrichu, mocném konkurentu firmy Fr. Borový, našel Nezval svého člověka v J. Trägrovi; právě jeho zásluhou Melantrich vydal také Loretku, Balady Manoně a Historický obraz I-III. Zřejmě až politické vyprofilování Melantrichu po osvobození vedlo k návratu VN k Borovým a (po převzetí tohoto nakladatelství SČSS) k zakotvení v Československém spisovateli, který roku 1950 zahájil vydávání básníkova souborného Díla. Melantrišská epizoda dokumentuje dočasné protektorátní překonání – v zájmu přežití národní kultury – hlubokých a jindy nepřemostitelných propastí.

(5) Nešťastné Dílo?

Nemohlo být, pomineme-li období Protektorátu (kdy z Pěti minut za městem musely postupně zmizet příliš průhledné verše rezistence vůči okupaci), méně šťastného období pro start Díla VN než rok 1950, v literatuře čas potírání pesimismu, tzv. formalismu, poetismu a zejména surrealismu i ostrého kritizování údajných reziduí zavrhovaných směrů, metod a smutků, a to i v knihách usilujících ukázněně pochodovat „v řadě“ a bojovně se hlásících k perspektivám socialismu a komunismu. Totální odmítnutí, jehož se dostalo odkazu Fr. Halase a Seifertově Písni o Viktorce, autorovi poemy Stalin snad nehrozilo, ale vražedné výhrady k Bieblově sbírce Bez obav měly svou předehru v příkře kritických výpadech proti Nezvalovu Velikému orloji, v němž shledávány „nepřekonané“ pozůstatky prý překonaných a zavržených uměleckých směrů. Nezval – vědom si prudce se krátící doby svého života (infarkt 1950) – našel způsob, jak i za naprosto nepříznivé situace předložit v Díle jádro své poezie. Rozhodl se vydat napřed verše a na příznivější dobu, o jejímž příchodu nepochyboval, odsunout vše, co se příliš vymykalo dobové normě. Tak v prvním svazku Díla zredukoval své poetistické sbírky na víceméně tehdy imunizovanou lyriku, a to ještě za velkou cenu obětování některých veršů i celých básní. Podobně v následujícím svazku, v Básních noci, VN vypustil např. z Podivuhodného kouzelníka 208 veršů a v dalších více než dvaceti text vyměnil nebo pozměnil.

Tu mi dovolte osobní vzpomínku. Jako mladistvě nerozumný ctitel Pantomimy, Menší růžové zahrady a poetismu vůbec přišel jsem v prvním ročníku estetiky na FF UP v Olomouci s přímo „drtivou“ kritikou prvního svazku Díla VN. Vyčítal jsem Nezvalovi, že obětoval podivuhodnou žánrovou pestrost svých knížek poezie pro všech pět smyslů, že vypustil množství básní, pozměnil mnoho veršů a vyškrtal dedikace přátelům tehdy nežádoucím. Díky tomu, že estetický proseminář představoval jakýsi opomenutý ostrov v moři jediného přípustného socialistického realismu, můj referátek byl přijat vlídně a profesor Markalous-John se jen usmíval.

Když jsem pak na bohemistice obhájil diplomovou práci o Nezvalových baladách, básník, který se o ní dověděl od doktora J. Janů z Nového života, vyžádal si ji, přečetl a začal mě zvát k sobě domů, přiznal jsem se mu, jak jsem si co osmnáctiletý mladíček vyjel na první svazek jeho Díla. Nezval o tom dávno věděl, řekl mu o tom Jaromír John-Markalous v jednom z posledních jejich setkání, a vůbec se na mne nezlobil, naopak prozradil mi, že škrty a úpravy i v dalších svazcích Díla rozhořčily také „Romku“ Jakobsona (který ho navštívil nedávno při své návštěvě v Praze), a dušoval se, že v dalších vydáních „vrátí všecko zpět“. Už to nestihl, zemřel v dubnu 1958.

Jako editor, jehož Nezval pověřil sestavením výboru Moderní poezie a pak i přípravou chystaných svazků Díla, překoncipovaného po jeho smrti v sebrané spisy, chápal jsem jako svou povinnost do Díla dostat i básně a verše v padesátých letech nepublikovatelné; podařilo se to ve svazku, pro který jsem zvolil název Zavržené básně, ale adjektivum neprošlo a bylo nahrazeno méně provokativním epitetem Nezařazené. Avšak ani doplnění Díla o básně a verše v 50. letech potlačené autocenzurou, ani nesporný fakt, že v posmrtně vydaných svazcích Díla až na několik textů včas nedohledaných a na jednu drobnost nechybí už nic z toho, co Nezval uveřejnil, a navíc přidány i četné texty z rukopisů, pověst pošramocenou prvními svazky příliš nevylepšilo; nesňalo z Díla nálepku vydání příkladně „nemožného“.

(6) Problémy posmrtných vydání

Smrt probouzí v pozůstalých povinnost co nejrychleji splatit dluhy. Když Nezval v dubnu 1958 zemřel, mladičký brněnský kunsthistorik Petr Spielmann (z něhož se měl mnohem později stát tvůrce jedinečného bochumského muzea moderního umění) uspořádal už v květnu výstavu Nezvalových obrazů.

V zpřístupňování slovesného odkazu nešly věci tak rychle. Až v roku 1960 vyšla v Čs. spisovateli (pod názvem Nedokončená) sbírka shrnující básně, které Nezval napsal od poslední své knihy veršů, od Chrp a měst, a z velké části publikoval časopisecky. K vydání ji připravil Nezvalův přítel malíř Vlastimil Fiala. I na to bylo příliš brzy. Nebyla ještě probrána básníkova listinná pozůstalost, a tak se stalo, že Nezvalova poslední větší básnická skladba Život básníka vyšla z nekorigovaného básníkova strojopisného opisu bez přihlédnutí k opisu Nezvalem korigovanému; podobně utrpělo vydání množství dalších básní. V této edičně nedostatečné podobě přešla Nedokončená do XII. svazku Díla, redigovaného J. Taufrem, a když byla Nedokončená nedávno zařazena do vydání Básní v České knižnici, nezbylo než ji edičně připravit celou znovu.

Při přípravě Básní I-III v České knižnici se vynořily další problémy posmrtného vydávání klasika. Jak známo, běžná ediční zásada vydávat text autorovy „poslední ruky“ je k ničemu, když poslední ruku vedla autocenzura. Česká knižnice vyřešila problém šalamounsky rozhodnutím, že sbírky do ní zařazené budou vycházet z původních prvních vydání a podle vydání dalších budou odstraněny jen případné chyby a respektovány změny v pravopise. Jenže v těch dalších vydáních nebyly všecky změny motivovány a vynuceny ohledem na cenzurní poměry. Tak verše „a vše se to odehrálo mlčky / jak na stěnách filmového plátna“ z doby němého filmu ztratily výpovědní hodnotu a básník je právem vypustil a byla by chyba změnu neregistrovat aspoň v komentáři. Některé změny si vyžádalo jak přihlédnutí k nové skutečnosti, tak únik před případným obviněním z provokace. V revoluční partii Podivuhodného kouzelníka byl původně verš „nových prezidentů nepotřebujem…“; když po únoru 1948 nebyl u nás prezidentský stolec zrušen, ale obsazen „prvním dělnickým prezidentem“, básník si snadno poradil: „nových polobohů nepotřebujem“. Nepřinesla vynucená změna koneckonců vlastně dalekosáhlejší poznání?

(7) Výbory, výbory

„Básnické dílo dochované z minulosti,“ napsal Nezval roku 1936 mysle na Máchu, „nezůstává po všechny časy tím, čím bylo v době svého vzniku, i když se na něm, na jeho struktuře, ničeho nezměnilo. Zůstávajíc samo sebou, mění básnické dílo během času svou rovnici. Je do jisté míry lunou, která se jeví každého dne jinak na pohyblivém nebi historie a času. Někdy je osvětlen jen jeho růžek…“

U odkazu tak rozsáhlého jako Vrchlického nebo Nezvalův jsou výbory často první a někdy jen jedinou přístupovou brankou básníkovu dílu. Ze své osobní zkušenosti dávám přednost začtení se do některé celé knihy, Nezval si mě získal sbírkou Sbohem a šáteček, pak Básněmi noci a Manon Lescaut. Jsou však výbory, jimž se daří někdy už názvem vystihnout, co má v básníkově díle nejvyšší hodnotu a zaručuje mu přežití všech proměn společenského a literárního počasí. Takový nikoli sezónní výbor jistě představuje Podivuhodný kouzelník, který pro základní řadu KPP připravil Milan Kundera, anebo Sýsův výbor Živme se očima koček. Když jsem na pobídku nakladatelství Mladá fronta chystal k 80. výročí básníkova narození výbor, koncipoval jsem ho jako pandán a připomenutí Kunderova výboru i tiché navázání na jeho přednosti a výbor jsem nazval Prodavačka divů, nakladatelství však vnutilo výboru název Zpívám zpěv míru, název politicky u vrchnosti bodující – a tím celému svazku vtisklo cejch publikace oficiální, a tedy sotva objevné a vybízející k četbě.

Jsou ovšem výbory, usilující připomenout zvlášť aktuální stránky díla. Tím chtěl být a snad se podle značného ohlasu i stal výbor z Nezvalových výroků oponujících pojetí básnické práce, od roku 1948 oficiálně oktrojovanému, svazeček Moderní poezie (1958). Každá doba si vybírá z autora, a zvláště když už je po smrti, právě to, v čem se vidí, co je jí blízké. A to je případ výborů vždy „poznamenaných“ dobou. Ta poznamenává v různé míře i výbory tematické, méně milostné (Florianův výbor Oči milenek nebo můj Ažse ti zasteskne), více jiné (mé výbory Signály času, Pražskádomovní znamení, nejvíce snad Kúnův výbor Vyzvání na cestu).

(8) Reprinty kontra edice

Kterýsi dobrák v potu tváře hledající hůl ke spráskání psa editora, totiž mne a skrze mne Českou knižnici, před časem napsal, že lepší jsou reprinty než edice. To se samozřejmě líbí těm nakladatelům, kteří v zájmu maximálního zisku považují lektory, redaktory a korektory za zbytečné příživníky (ať si autor sám pohlídá – nebo měl pohlídat – dokonalost textu, přece snad umí česky), a nevědí, proč by měli utrácet za nějakého editora, když stačí knihu prostě přetisknout; a to „i s chlupama“, totiž s vloudivšími se chybami včetně tiskových; copak vydání nepolidšťují, když chybovat je lidské? Reprinty se také líbí těm, kteří si namlouvají, že reprint plně nahrazuje dávno rozebranou knihu, v antikvariátech vůbec anebo cenově nedostupnou, a milují všecky možné imitace včetně uzenin.

Jenže edice hodná svého jména neznamená jen vyčištění původního vydání od chyb a pro čtenáře nelibujícího si v archaickém pravopise příjemnou modernizaci pravopisnou. Důkladnější edice také ve svém komentáři vysvětluje a někdy i objevuje okolnosti a souvislosti, které podstatně prohlubují zážitek z díla a poznání autora. Kdo nevěří, ať si laskavě v Nezvalových Básních II (2012) nalistuje stránky 478-479, tu partii komentáře ke sbírce Absolutní hrobař, kde se na základě srovnání rukopisu a prvního vydání ukazuje, jak Nezval v prevenci proti možnému cenzurnímu zásahu nahradil původní „hitlerovský knír“ zdánlivě téměř absurdně knírem „chaplinovským“ a jasnozřivě předešel základní vtip Chaplinova Diktátora; a kde z porovnání původního textu s vydáním v Díle vyplývá, že Nezval nebyl vůbec devótním obdivovatelem Stalina, jehož v roce Absolutního hrobaře sice apostrofoval jako „velikého ladiče pian“ a zřejmě přitakával jeho brutální hrdelní výměně „zchátralých strun“ za „nové ocelovější“, tedy stalinštější, ale v Absolutním hrobaři zachytil i odvrácenou krvavou stranu jeho tváře. Jak si při této záhadě nevybavit Nezvalovo vyznání O sobě z roku 1926, jeho „mohu psát o ‚baru‘ i ‚proti baru‘“; a jeho „cítím ano a ne jako jedno slovo“.

(9) Po novoluní nebytí

V citovaném už článku z roku 1936 Nezval rozvíjel své přirovnání básnického díla a luny až k poznatku, že „byly též dny, kdy bylo Máchovo dílo v zatmění, jakoby v novoluní nebytí“. Takového zatmění nebylo ušetřeno ani Nezvalovo dílo. Nezvalova Třebíč plánovaná jako pokaždé po pěti letech, roku 1900 se k 90. výročí básníkova narození nekonala. Toho roku 1990 ještě ze setrvačnosti vyšly Pozůstalé básně, poslední vydaný svazek Díla VN na ten rok plánovaný, dále dříve připravená reedice Manon Lescaut a na Slovensku Feldekův výbor Papagáj na motocykle. Z autorů neodsouvaných „do bezvýznamnosti“ se k Nezvalovi tehdy odvážil hlásit vlastně jen Jiří Kuběna; ten na rozdíl od hledačů mezníku Nezvalovy „přijatelnosti“ (1938? 1945? 1949?) chápe Nezvalovo poslední tvůrčí období jako jeden z vrcholů jeho díla. První reedice připravené po listopadu vracejí na knižní trh Nezvala surrealistu (1993 reedice Ženyv množném čísle, 1994 Valerie a týden divů) a opatrně i poetistu (1993 Abeceda s Milčou Mayerovou; reprint Pantomimy až 2004). Roku 1998 přichází Karel Sýs s výborem Živme se očima koček. A teprve roku 1999 vychází nové vydání Básní noci. Sté výročí Nezvalovo se vydavatelsky nepřipomínalo vůbec, roku 2000 nevyšlo z Nezvala nic, až 2001 znovu Valerie, Sexuálnínokturno a výbor Kouzelník.

Za zapamatování stojí rozpaky, s nimiž přistupovali k Nezvalovi čeští surrealisté, dlouho pod vlivem zesnulého Vr. Effenbergra, který už v 60. letech usiloval co možná nejvíc bagatelizovat Nezvalův význam pro surrealismus a snažil se prokázat nepůvodnost Nezvalových surrealistických textů. Ocenění Nezvala surrealisty přišlo až v zimě 1996–1997 s výstavou Český surrealismus 1929–1953, připravenou Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem. K výstavě byl vydán objemný a objevný katalog, který navázal na zájem o Nezvala surrealistu v cizině (1997 Christa Hansen-Löwe ve vídeňském slavistickém almanachu, pak v Itálii Giuseppe Dierna). K znovuobjevení Nezvala nejen surrealisty podstatně přispěla olomoucká výstava a stejnojmenná publikace Hra v kostky, VN a výtvarné umění, připravená Petrem Spielmannem, Davidem Vodou a Jakubem Potůčkem. Slovesný odkaz Nezvalův konečně předkládá v reprezentativním výběru Nezvalových knih poezie Česká knižnice ve třech svazcích nákladem Hosta: Básně I (2011) představily Nezvalovu poezii předpoetistickou, poetistickou a postpoetistickou, Básně II (2012) Nezvala surrealistu a Básně III (2013) autorovu nesurrealistickou poezii ze surrealistických let a verše z let 1939–1958. Roku 2014 připomněla Nezvala výstava Památníku písemnictví na Moravě.

Lze říci, že bohatý program Nezvalovy Třebíče 2015, po třiceti letech obnoveného festivalu, znamená tečku za obdobím zatmění a pomalého rozednívání nad dílem básníka Noci. Do „slavnostního úplňku“ který v osudu Máchova odkazu chtěl Nezval vidět v roce 1936, má ovšem návrat k Nezvalovi před sebou ještě nemalou cestu.

Předneseno na Nezvalově Třebíči 2015