BOHUMILA SARNOVÁ

Ano, i tak by se dalo to veškeré dění okolo nás shrnout do jedné věty. Otázky, otazníky s vykřičníky. Dotírají na náš život, na svět, ve kterém žijeme, právě ty neodbytné otázky. Zaměřují se na věci sice zdánlivě spolu nesouvisející. Ale ve své podstatě zjistíme, že k sobě tzv. sedí, jako vejce k vejci.

Překulilo se léto, které bylo plné otazníků zdánlivě nepodstatných, jak pro koho. Lidé ujíždějící na dovolenou k moři, i lidé putující za krásami naší vlasti si libovali, jak jim letošní léto „přeje“. Ne tak vnímali tropická a suchá vedra lidé na venkově. Pole, louky, potoky, řeky, rybníky zoufale prosily o pár kapek deště. Po potůčku protékajícím naší zahradou, tou dobou vyschlým, s vybělenými kameny, si to štrádovali raci ve snaze dostat se k vytoužené vodě. Každé ráno jsme je přenášeli v kbelíku do blízkého rybníka. Stěhovali se, aby přežili. Vyvstává otázka další. Jaký bude ten nastávající podzim. A což teprve letošní zima, která je, alespoň doufám, zatím ještě hodně a hodně v nedohlednu. Zima, krušná pro našince. Což teprve pro někoho, kdo pořádně neví, co znamená naše sněhem zaváté a mrazy sužované zimní období.

Čtenář tohoto článku jistě vytuší, že nebudu psát o vývoji počasí v naší nádherné kotlině, potažmo s výhledem na celé – dejme tomu – evropské počasí. Ale ostatním destinacím se nelze vyhnout v kontextu pohledu na vývoj světových společensko-politických otázek. A jsme u „jádra pudla“. Byla bych skutečně kmenem neotesaným a kamenem tvrdým, což jsou předměty, kterým se zdaleka nedají přisuzovat lidské vlastnosti, jako je na příklad soucit, lítost, bolest, strach, neoblomnost, vstřícnost, krutost, bezpráví, násilí, lhostejnost, vypočítavost, soucit… Dalo by se pokračovat ve výčtu, aby se mne netýkaly bolesti světa. Vždyť naše krásná čeština umí vyjádřit hodně pocitů tak barvitě, že člověk vnímavý se ve své představivosti ocitne na patřičném místě a dokáže se vcítit do kůže ostatních lidských druhů. Také otevíráte po ránu rádio a čekáte na pravidelná zpravodajství ze světa i z domova? Také zíráte na televizní obrazovku, nejprve na Primu, poté na ČT 1, posléze na večerní zprávy na Nově? Nebo si přepnete na „24“? A lovíte a posloucháte, jak se ověřené zprávy našich reportérů shodují, nebo naopak liší jako jablka od hrušek? Vstřebáváte informace a vkládáte mezi ně svůj podíl názorů, konzultovaných v rodině, s přáteli, nebo jen tak s náhodnými chodci – třeba při čekání na autobusový spoj? Tak to vše výše jmenované je můj případ. Jednoduše řečeno: hledám, tápu, ptám se sebe sama. Prostě není dne bez těch otazníků, které se neptají pouze, jestli bude slunečno, nebo deštivo. Ptají se na věc, která se zhušťuje ve své podstatě v jediné: co bude se světem dál.

Svět se dal nebezpečně do pohybu. Nejenže se na straně jedné neustále válčí, a to i přes snahy a náznaky zastavení bojů a vyhlášení příměří. Vášně se jen těžko ovládají. Oheň v samém centru požáru se hasit nedá. Válčí se do té míry, že lidé utíkají z míst válečných konfliktů. Ale kam? Prvně to byli Ukrajinci. Naše zprvu opatrné gesto v přijmutí pár desítek lidí a poskytnutí přístřeší, s mnoha řečmi pro a proti, se nyní začíná otevírat ve větší rozmáchnutí a otevřenou náruč. I když i zde a ve vládních špičkách se rýsují otazníky: přijímat, či striktně nepřijímat? Lidské bytosti odlišného životního stylu, vyznání víry, zvyků, mentality, staletých tradic, potřeb, kultury, výchovy. I vládní činitelé jsou jenom lidé s názory zdravými a rozumnými, i někdy skoro hloupými, praštěnými, bláhovými, s lidskými pohnutkami. Nastává obrovské dohadování a roste úměrně se sílícími dalšími a dalšími přílivovými vlnami migrantů.

V otaznících se ocitla celá Evropa. Už se téměř neřeší stav terorismu, dostal se na okraj pozorování. Teď je Evropa zahlcena jiným problémem. Ten se nedá řešit zbraněmi, zabitím vůdců a dobytím území ve válečné vřavě. Tady vyvstávají obrovské otazníky: kdy skončí příliv běženců, kolik jich bude a jak se začlení mezi stávající obyvatelstvo? Přijmou životní styl Evropanů se vším všudy? Kdo ale zarytě mlčí na tyto otázky, je od nás oddělen masami vod a slušnou vzdáleností. Kdo zašťoural do vosího hnízda problémů lidí jiných mentalit, náboženství, zvyků, jiných životních stylů a způsobů? Kdo zničil stávající a vcelku dobře prosperující režimy? Nazývá se to vměšováním do cizích záležitostí. Kdopak to byl, kdo podával ruku se zdánlivě vstřícným gestem a pod zástěrkou úsměvů strkal a podával ve druhé ruce zároveň zbraně? A nejen to. Přichvátal i provádět výuku a výcvik, jak na to. Ve jménu lidskosti? Proč tedy nechvátal do zemí, kde hlad a bída balancují na hranici mezi životem a smrtí? Proč nechvátal nasytit a napojit ty ubožáky, kteří jsou koseni hladem a nemocemi? Inu, protože se zachoval, jak se zachoval. On totiž přicválal na hlavních svých zbraní tam, kde teprve z lidí výše jmenované ubožáky, ve jménu lidskosti, udělal. Vypadá to jako: Úkol splněn, potáhneme dál a pokračujme, jelikož se nám to velmi daří.

Proč to všechno? Vyvstává zde velký otazník: jak dlouho si to nechá lidstvo líbit? Amerika, země neomezených možností, do které cílily tisíce vysídlenců od dob, kdy se o ní dozvěděly. Těch zlatokopů! Jak je možné, že se teď do této „úžasné země“ nikdo nehrne? Jak je možné, že se daly do pohybu celé národy a směřují do Evropy, s pocitem dobytí pro sebe vysněného ráje? Začínají zaplavovat Evropu. Zahalují ji svými hábity, svým způsobem života, mentalitou, náboženstvím. Dochází ke střetům islámu a křesťanstva. Zatím o sebe ještě tyto dva kameny až tak moc netřeskly, zatím.

Říká se, svůj k svému, mluví se o vztahu k rodné hroudě, k tradicím. Všechno je tímto exodem pomalu smazáváno. Na straně jedné stojí otázky lidskosti, slitování, pomáhání lidem v nouzi, pochopení bezpráví. Na druhé straně ale otázky i veskrze egoistické, s podtextem „a co my, co já?“ Jak se zachovat a vydat v názorech tím správným směrem? Jako pod příkrovem se tísní otázka, potažmo vzpomínka na dávné osídlování Ameriky, také běženci před bídou, kterým se postupem času podařilo vytlačit původní obyvatelstvo, indiány, do rezervací, které přetrvávají dodnes. Nemůžeme zde v Evropě s postupem času dopadnout stejně?

Jsme ujišťováni médii, že nám nic nehrozí a zároveň si vyslechneme reportáž o nespokojenosti běženců s naší péčí o ně. S nespokojeností s jídlem, ubytováním, s požadavky migračních úřadů atd. Nevím, ale myslím si, kdybych utíkala před válečnou vřavou, ve strachu o holý život, pak bych přijala z rukou zachránců a ubytovatelů i suchý chléb a sklenici čisté vody. Ne, nepřeháním. Umím být skromná a asi bych se i tak zachovala.

Trochu mne i překvapují celé shluky mladých mužů, vystříhaných podle poslední módy, s mobilními telefony věčně na uchu, slušně a moderně oblečených, domáhajících se internetu. Přitom se má jednat o zoufalce, kteří hledají nový domov. Proč se tito mladí, zdraví muži nezapojí do boje o svoji zem, svá práva, proč nevstoupí do odboje? Je jim lhostejné ničení tisíciletých kulturních památek na jejich území – vzácných antických soch, reliéfů, chrámů? Vzdávají se své země? Houfně opouštějí krajinu svých předků. Je to přece otázka cti a hrdosti na národ, příslušnosti k němu. Proč pouze utíkají? Nemají k tomu třeba jiný důvod? Nebudou v Evropě vyčkávat na další pokyny „shora“, co podnikat dál?

Bez zajímavosti není ani postoj katolických církevních hodnostářů k této problematice. Papež František „vstřícně“ přijme ve Vatikánu dvě utečenecké rodiny a vyzývá další farnosti k podobnému kroku. To je jenom kapička v moři, snaha ukázat lidskou tvář, nic víc.

Jinou otázkou zůstává hyenismus, kterého se dopustil kdosi neznámý, když zanechal v odstavném pruhu na rakouské dálnici nákladní mrazírenské auto, v kterém byl objeven hrůzný nález: sedm desítek udušených, umačkaných lidí. Běženců, kteří zřejmě zaplatili za převoz jeden každý pěknou sumu v eurech. V autě, které hlásalo na svých reklamních plochách, že drůbež je tak dobrá, protože je dobře krmená. Jak absurdní, jak hrůzné, jak surové, jak nelidské, jak bolestné. A to se jedná o jeden případ z mnoha dalších. V 21. století! Proč to všechno? Kdo za tím vším stojí? Není příliš těžké si odpovědět. Přece ten, kdo má teď strčenou hlavu v písku jako pověstný pštros – a nevidí a nevnímá. A vojenské mocnosti dál hrají na válečnou notu. Zase jeli v září Američané svoje „spanilé jízdy“ napříč naší republikou do Maďarska, zase si hráli na vojáčky v simulovaných bojích, zase provokovali a předváděli svoje válečné chocholy. Vše bez ohledu na to, co se v Evropě děje.

Jedná se o cílenou záležitost? Souvisí všechno se vším? Souvisí stěhování národů s dobýváním Evropy a dalších zemí? Je to nesmysl, nebo předvídavost? Vždyť často v historii se absurdita měnila v realitu.

Budu si dál pokládat otázky, neboť nejsem z kamene. Jedno vím zcela jistě. Za vším stojí lidé, člověk, jednotlivec, v jehož hlavě se zrodí nápad. A je na ostatních, jak jeho objevné nápady rozvinou. Budou-li to myšlenky zdravé a prospěšné životu, nebo myšlenky temné, sobecké, nesoucí ve svém důsledku to konečné: smrt.

Také o věcech přemýšlíte? Také máte hlavu plnou otazníků? Tak se pokuste o to pozitivní a správné. Není to zase tak moc těžké, když si představíte v obtížných situacích a rozhodování sami sebe.

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ