JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

Česká politika po mnoho století se při závazném rozhodování přikláněla na stranu mocných; nakonec na to vždy doplatila. Výjimkou z tohoto neblahého příklonu bylo období husitské, které znamenalo společensko-kritickou iniciativu, vycházející z českého prostředí. Další takovou výjimkou byl obdivuhodný proces obrozenský. Obě tyto dějinné etapy jsou dnes však nedoceňovány, ba přehlíženy. Došlo k účelovému přístupu k českým dějinám, k záměrnému akceptování jejich složek konzervativních, profeudálních, prokapitalistických.

Osobnosti, které se v novější etapě českých dějin proti tomuto v podstatě zpátečnickému kurzu postavily, typu Josefa Dobrovského, proslulého představitele českého osvícenství a jeho skeptického přístupu k obecným, dogmatickým pravdám; Františka Palackého, historika, estetika, reprezentanta klasicismu a preromantismu, uznávaného politického mluvčího českého národa; Karla Havlíčka Borovského, neohroženého, svobodomyslného novináře; Jana Nerudu, básníka českého národního charakteru; Miroslava Tyrše, estetika, výtvarného kritika a buditele tělovýchovně branného hnutí sokolského, nacházejícího věhlas doma i v zahraničí, především slovanském, a Tomáše Garrigue Masaryka, sociologa, realistického politika a bojovníka za československou státní samostatnost, jsou v současnosti opomíjeny, stejně jako výrazní představitelé především uměleckého, politického, avšak levicového směřování, jejichž existenci, jména by veřejnost, zejména pak mladá generace, neměla vůbec znát. Levici české literatury v jejím rozvoji a působnosti, v marné snaze po listopadu 1989, zastavit však nelze.

Politická garnitura se po roce 1990 nepoučila z chyb české politiky první republiky, která po euforii z dosažené národní a státní samostatnosti roku 1918 zcela změnila charakter v letech 1918–1919 probíhající revoluce v ustavení státního zřízení buržoazně demokratického, kapitalistickéhotypu, odvozujícího svou suverenitu výlučně od západních velmocí: Francie, Anglie a USA. Teprve sílící postavení hitlerovského Německa, jež začalo zřetelně překračovat a porušovat omezení uložené Německu versailleským mírem, přivedla Československo k poznání, že je nezbytné opírat svou bezpečnost o Sovětský svaz. Nedlouho po mnichovské krizi se prokázalo, že západní mocnosti Československo zklamaly.

Je smutným symptomem dneška, že nikoli zanedbatelná část naší politické veřejnosti, ač věcně mnohdy nesouhlasí s nadměrným posilováním ekonomického a vojenského vlivu Německa ve střední Evropě, rezignovaně přihlíží k nepřiměřené, až servilní vstřícnosti české zahraniční politiky, k její obojakosti, neupřímnosti a rozpornosti, což – spolu s některými rozhodnutími našich politických činitelů o téměř výprodeji našeho národního potenciálu – jen dokresluje obraz, kterak se po roce 1989 zříkáme suverenity České republiky ve prospěch Spolkové republiky Německo.

Už v samizdatu se publicisticky na vstřícnosti vůči SRN podílel PODIVEN – Petr Pithart,pozdější předseda vlády České republiky, posléze ucházející se o post prezidenta České republiky. Jeho názory nezůstaly bez následných doprovodných jevů, porovnáme-li, jak hrdý, suverénní byl postoj Polska, které se účastnilo rokování o sjednocení Německa r. 1991. Polsko dosáhlo od SRN odškodnění, zatímco Česká republika vinou svých představitelů nejenže nebyla na těchto jednáních zastoupena, nýbrž doposud se od SRN nemůže – kromě víceméně všeobecných příslibů – žádným konkrétním odškodněním vykázat. Může se však vykázat četnými, doma nastartovanými a nevkusnými kampaněmi, problematizujícími osobnost a odkaz Edvarda Beneše, jež mají jediný cíl: zpochybnit autoritu vedoucího představitele demokratického státu, náležejícího k širší, vítězné protihitlerovské koalici, které v osvobozeneckém boji účinně pomáhal gen. Ludvík Svoboda, jehož památka je dnes záměrně tlumena, zatímco zrádcovský prezident tzv. Slovenského štátu Jozef Tiso a kolaborující státní prezident Protektorátu Čechy a Morava Emil Hácha jsou uctíváni.

Je smutnou skutečností, že po listopadu 1989 vládní představitelé (Václav Havel, Petr Nečas, a nyní, do vlády České republiky nedávno navržený, Pavel Bělobrádek) ponížili český národ natolik, že se za statisíce umučených českých vlastenců osobně omluvili Sudetoněmeckému landsmanšaftu v Bavorsku za „nespravedlivý odsun“ sudetských Němců, především z českého pohraničí. Není snad těmto novodobým vládním kolaborantům známa skutečnost, že neustává nátlak Sudetoněmeckého landsmanšaftu proniknout myšlenkou, že odsun sudetských Němců je genocidou, která pro ně zůstane nepromlčeným zločinem, takže jejich uplatňující nároky vůči ČR jsou legitimní?

Není snad dostačujícím důkazem fakt, že lhostejností (nebo snad úmyslem?) činitelů ve vysoké státní politice, kteří se v divokém kapitalismu dobře zabydleli, bylo umožněno založení deseti Sudetoněmeckých krajanských sdružení (SL) na českém území, zejména v pohraničních oblastech, pod názvem Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, a otevření kanceláře Sudetoněmeckého landsmanšaftu 24. března 2003 za přítomnosti českých a německých politiků jako Sudetoněmecké vyslanectví dobré vůle v České republice? V obchodním rejstříku byla však pražská kancelář Sudetoněmeckého landsmanšaftu zaregistrována již 4. prosince 2002 jako společnost s ručením omezeným; jako předmět podnikání jsou uvedeny vydavatelské a nakladatelské činnosti, reklamní činnost a marketing, činnost informačních a zpravodajských kanceláří.

Opovážlivost, až bezostyšnost požadavků vůči České republice Spolkovou republikou Německo prudce vzrostla, když se stal v lednu 2007 ministrem zahraničí v Topolánkově vládě, nominován za Stranu zelených,mnohoobčan Karel Schwarzenberg, který se po listopadu 1989 přihnal do Československa, aby se stal jedním z nejbližších spolupracovníků Havlových, jenž se však – stejně jako „vlastenec Havel“ – soustředil především na restituce miliardového majetku, na který podle platného českého práva neměl nárok. O jeho protičeské zahraniční politice nelze pochybovat.

Poválečné Československo řešilo česko-německou otázku v souladu s vítěznými velmocemi. Řešilo ji právem revolučním, ale přece jen právem, podléhajíc kontrole a parlamentnímu souhlasu, byť někdy dodatečnému. Nešlo o aplikaci teorií rasistických a většinou ne o mstu. Šlo o naplnění odvěkého přání sudetských Němců: „Heim ins Reich.“

Dnes víc než kdy jindy znějí aktuálně slova prezidenta Edvarda Beneše z poselství Prozatímnímu národnímu shromáždění 28. října 1945: Od roku 1943 záměrně v plné dohodě s Hitlerem a v plné odpovědnosti veliké většiny našich Němců byl připravován rozvrat našeho celého státu. Nešlo jen o připojení našich Němců k říši; naši Němci se dali ve své osmdesátiprocentní většině úplně do služeb barbarského nacismu k zničení našeho státu a k podlomení všech mravních a kulturních sil a hodnot našeho národa. A když se pak zmocnili za vedení Hitlera společně s Němci z říše celého našeho státu, neslýchaným způsobem, barbarsky a nelidsky nás v naší zemi tyranizovali.“

Co Vy na to, pane Bělobrádku?