IVO FENCL

Den 1. září 2015 připomněl i sto čtyřicet roků od narození „Krále dobrodružství“ Edgara Rice Burroughs, mj. duchovního otce Tarzana. Tento zvláštní muž začal smysluplně psát teprve v Kristových letech – a vyprodukoval na sto knih; často bohužel brakových. Podobně jako jeho předchůdce Henry Rider Haggard nebyl sečtělý, nicméně vzory našel. Kiplinga, Londona, Bauma, Swifta… V životě nebyl v Africe, ale to mu nevadilo. Psal věrohodně také o tamních masakrech, o otrokářství i slonovině, černoších a Arabech, pověrách, šelmách, o bílých kolonizátorech i v pralesích prý skrytých národech a rasách. A Tarzan?

V opí řeči to (samozřejmě) znamená Bílá kůže a on už zůstane symbolem svalovce, nicméně charakter té figury je bezpochyby složitější a – koneckonců – jde přece o anglického lorda. Skoro třicet svazků s jeho příběhy jej předvádí i jako všestranného, inteligentního supermana, avšak hltat jeho dobrodružství obnáší víc. Znamená to oddat se neobyčejně dynamickému vyprávění, tolerovat „vylehčenou“ psychologii a vstřebávat takřka nekončící šňůru akcí a atrakcí. Když tak užasle listujeme těmi knihami (naposled vydanými nakladatelstvím Paseka), tak i odhalujeme další a další ztracené civilizace lidu mravenčího, leopardího, římského, biblického, atlantského atd., a spolu s lordem Greystokem se ještě rádi necháme zajmout Amazonkami… Abychom v jiném svazku objevili v Africe údolí templářů. V dalším najdeme fanatický židovský kmen, jak ukřižovává britskou aviatičku, a Tarzan na potulkách narazí i na celý „gorilí“ Londýn včetně obdoby Jindřicha VIII. Ano, někdy tlačil autor na pilu přespříliš, jenže mezi podobnými efekty se cítil nejlépe. Ať již na povrchu krvavě rudého Marsu, nebo na Venuši, Jupiteru, Měsíci a dokonce i v blízkosti jádra zemského. To jsou světy, jež jej zajímaly, zatímco realita jej nepokrytě nudila – a dodnes magická zůstala především série sedmi románů z nitra naší planety (1922–63), ale i jedenáct fascinujících svazků o Marsu (1911–64). I náš Ludvík Souček je hltal a Michal Ajvaz se chlubí chutí, s níž se vnořil do Pozemšťana vojevůdcem na Marsu. A sám Burroughs?

Čím vlastně uhrane a magnetizuje?

I geniální schopností intuitivně redukovat ve vyprávění vše „nepodstatné“ – a napsat román, to vždy znamená eliminovat alternativy. Burroughs to pochopil a „uměl psát spád“, přičemž… nespal (při tom psaní), ba naopak. A jeho schopnost tvořit zápletky budila úžas. A budí jej dodnes. Ano, psal hlavně pro děti, ale i pro ty v každém z nás. A za mistrné zvládnutí zkratky mu odpustíme lecjakou naivitu, vždyť jeho dílo je vítězstvím imaginace nad hmotou a většina literárních historiků se shoduje, že Mars osídlený Burroughsem lépe neoživil už nikdo. Ani Bradbury. A proč ještě máme Burroughse rádi?

Určitě pro snovost jeho děl. Znovu a znovu se vás totiž při četbě zmocňuje klamná jistota, že si ten muž snad ani nevymýšlí, ale jen líčí to, co kdesi skutečně existuje. Kde? Ano, před vnitřním zrakem. A že popisuje, co předtím spatřil ve vlastních nočních můrách.

A jaké to sny! Jako by se rodily až z Jungem odhaleného podvědomí lidstva. Stěží stačil zachycovat ony ohromující výjevy a zanechal nám záznamy o všem, co normální smrtelník zapomíná jen pár vteřin po procitnutí. On nezapomínal. Spal asi zvláštně, snad i nezdravě, sny si podle všeho pamatoval; ale nejen to. Zvládl vtisknout jejich surreálnu logiku.

Příklady?

Povrch stále válčícího Marsu a jak magicky na povrchu té planety funguje čtení myšlenek.

Anebo momenty, ve kterých Carter bez problémů „odstiňuje“ bytosti, které by mu rády četly myšlenky. A ze snů pochází i ohava Tal Hajus, faktická předloha Džaba Hada z Hvězdných válek; a jen ve snech se přece dá skákat až nad oblaka či lloydovsky šplhat po fasádách. Obé Carter brilantně praktikuje. A jako ze snů jsou i vize nad Marsem planoucích vzducholodí anebo princip zdejších letounů, které vás donesou na libovolné místo planety, zatímco se v klidu protáhnete a prospíte zabaleni do kožešin. Nu, a co jiného než říše snů mohlo tomu spisovateli vnuknout představu smrtící trhavé střely, která nikdy nemíjí cíl? Na Marsu takové používají.

V podzemní sérii zas Burroughs líčí místa, na kterých jsou lidé během opakovaných rituálů oklováváni inteligentními „pterodaktyly“. A i další zapomenuté chvíle z našich nejhorších snů dokázal popsat. Existuje jen málo autorů tak očividně napojených na rezervoáry podvědomí. „Naštěstí nám nikdo nemůže zakázat snít,“ píše ostatně sám v kůži svého hrdiny, „a protože to někdy představuje to jediné, v čem můžeme nalézt štěstí, proč bychom nesnili, když už sníme, sny opravdu velkolepé?“

A proč ještě máme rádi Burrougse?

Protože se zdá, že věřil nejenom na lásku, ale i na čest; a vysoce citlivě i přesně chápal, že svět sice je krutý (a stvořený patrně pro války), ale lze jej milovat skrz ideály. Přičemž ideál je sice iluzí, nicméně takovou, o které to zatroleně dobře víme, že je iluzí.

A ideál pak představuje to, co nám pomáhá žít, třeba i bez opětované lásky, a Burroughse máme rádi i pro onu naznačenou už a NEUTUCHAJÍCÍ rozkoš z vyprávění.

Není koneckonců tak časté, že narazíte na člověka, který zcela chápe hodnotu příběhu.

A právě radost z vyprávění u Burroughse jaksi přemostí všechny lapsy. Jako láska. Těch pár hodin mi připadalo jako půlka života, píše v překladu Jana Kantůrka. Prožil jsem taková dobrodružství, jaká jsem si nedokázal představit ani ve svých nejdivočejších snech. Stal jsem se důstojníkem příšerné armády ve městě, o jehož existenci jsem do dnešního rána nevěděl. Potkal jsem zvláštní dívku z dalekého Amhoru, a poprvé v životě jsem se zamiloval jen proto, abych o svou lásku během jedné hodiny přišel. Láska je podivná věc. Proč si mě našla právě tehdy a právě tak, jak se to stalo, vysvětlit nedokážu. Věděl jsem jen jedno – miluji Janai a budu ji vždycky milovat. Nikdy se nedozvím, zda jsem měl naději, že mi mou lásku oplatí. Nikdy jí nebudu moci říci, že ji miluji. Celý můj další život bude při pomyšlení na ztracenou lásku zabarven kalnými barvami, vzpomínkami na Janai. A přece bych jí asi nedokázal svou lásku odhalit, i kdybych k tomu měl příležitost. Ano, láska je velmi podivná věc. (Umělí lidé na Marsu)

Co naopak Burroughsovi zazlívám?

Určitě chabou slovní zásobu a (kupodivu) i nikoli vždy brilantní fabule. Je to k nevíře, ale mnozí jeho soukmenovci na poli žánru byli často s to fabulovat obratněji a měli i výraznější stylistické nadání. Třeba (zapomenutý) James Branch Cabell či ještě zapomenutější James Gould Cozzens, jak připomíná redaktor Ondřej Müller. Ale…

Nesedí mi i jistá předzvěst „hvězdných pěchot“ v jeho románech a (snad i) sklony k rasismu, i když si nemyslím, že jim dal průchod. Ostatně, kritizujeme snad nadčlověčenství Shatterhandovo?

A čím ještě Burroughs magnetizoval?

Jistě i značnou krvežíznivostí, obávám se; a s podobně vysokými součty mrtvých se ani v knihách dobrodružných tak běžně nesetkáváme. Jde u něj o jakousi sublimaci sexuálna, s kterým je to tu vůbec trochu divné. A ne?

Nedej Bože, aby v blízkosti Cartera kdokoli pojal plán zneužít ženu! Už předem takového chlípníka litujme, zatímco dotyčná by v takovém případě u Burroughse vždycky „radši umřela“. A Carter? Má v tu ránu rudou mlhu před očima a je hotov obětovat za dotyčnou národy. Planetární systémy. A nezůstal v tomhle ohledu největší z vypravěčů až na kraji puberty? Snad.

Zato dynamičnosti vyprávění se tu lze učit a práci s časem jakbysmet. Ano, psal „jen“ dobrodružné romány, ale nejde o moderní báje? Vše se zde řine vpřed zhuštěně, mílovými kroky a nepostrádáme detaily. Nepostrádáme věrohodnost. Z textu sálá energie. „Ještě žiji,“ zní ostatně Carterova mantra.

Někdy ovšem zamrazí z autorova pragmatismu či alibismu. „I když jsem byl zkušený muž a zažil mnoho podobných šarvátek, stále ještě jsem nerad viděl jiné muže zbytečně umírat, zvláště měla-li to být smrt z mých vlastních rukou a dalo se to zařídit jinak,“ zní typická Carterova úvaha a má-li tento bojovník skrupule, pak jich nejsou vozy. Sám Friedrich Nietzsche se nám občas vybaví! A obzvlášť (vskutku mistrný) román Umělí lidé na Marsu (1930) jako by vystoupil z Nietzscheovy noční můry. Nepředpovídá snad nacistickou genocidu včetně planoucích pecí? Jak přímočaře zde autor kupí vyvražďovací scény zdrcujícího kalibru! Ale naštěstí má i to, co u fantastů spolehlivě fascinuje. Značný nedostatek smyslu pro proporce. Chyba, míní čtenář-realista; ale plete se. Právě absence smyslu pro proporce Burroughsovým románům dává magickou působivost, neboť znakem podobných mistrů jsou vždy chvíle, v kterých se kosmicky obří potká „na operačním stole“ s nejintimnějším.

Dobrý příklad toho je sekvence se starcem schopným nikoli empatie, ale telepatie. Kdesi v podzemí Marsu ten padouch už po staletí uspává, paralyzuje a v nehybnosti shromažďuje národy. Nerušeně; činí se tak statisíce let. A nikomu to asi nevadí. Tu… Ano, přijde Carter, vyruší telepata, šup, šup, šup; v cuku letu ho vyřídí a zkamenělý lid procitá, řine se z jeskyní ven, vychází z věčných temnot, jako by se najednou nechumelilo, nicméně „tam venku je pravda“, jak by dodala Akta X, i nešťastníci se rozpadají v prach.

Jedno je – při vší adoraci – bohužel pravdou.

Asimov anebo Arthur C. Clarke učili čtenáře myslet.

Burroughs učí nemyslet. A jeho John Carter? V reálu by umřel rychle.

Ale vadí to?

Ne. Dost z nesnadných autorových životních začátků a jeho deziluzí se sem také vepsalo, nicméně i právě to snad cítí i ti nejobyčejnější čtenáři: „Tenhle spisovatel si zažil své. A že je krvelačný? Tím spíš náš.“

Znáte Tarzana? Nevážný test

1. Mauglí vychovaný s vlčaty byl

a) plagiátem Tarzana

b) vzorem Tarzana

c) sourozencem Tarzana

2. Kdo je Tarzanem?

a) Angličan lord Greystoke

b) Američan Sylvester Stallone

c) africká šimpanzice Jodie

3. Zdeněk Matěj Kuděj psal a Josef Lada kreslil (1926)

a) Tarzanovu stoličku (z dásně vytrženou)

b) Tarzanovu dědičku (z džungle unesenou)

c) Tarzanovu babičku (knihu už vícekrát vydanou)

4. Kudy Tarzan pronikl i do nitra Země?

a) jeskynním systémem Koněprusy

b) z podzemí pařížské Opery

c) otvorem na severním pólu a vzducholodí

5. Jméno Tarzan znamená

a) Miláček slonů

b) Tatarský zanedbanec

c) Bílá kůže

6. Tarzanova osudová láska se jmenovala

a) Xena

b) Ošklivka Katy

c) Jane Porterová

7. V pořadí pátý díl Tarzana (1916) se jmenuje

a) Tarzan a klenoty Oparu

b) Tarzan a město zlata

c) Tarzan a zakázané město

8. Jaký přídomek Tarzan nezíská v názvu žádné knihy?

a) nezkrotný, strašný, nepřemožitelný

b) vítězný, velkolepý

c) lepý

9. Který herec Tarzana nikdy neztvárnil?

a) Christopher Lambert

b) Lex Barker

c) Jiří Bartoška

10. Tarzana si vysnil

a) Rudyard Kipling

b) Robert Erwin Howard

c) Edgar Rice Burroughs

Správné odpovědi

1a, b), 2a), 3c), 4c), 5c), 6c), 7a), 8c), 9c), 10c)

Jeden až tři body: Zamyslete se nad svou nechutí ke svalovcům, nevězí za ní vaše vlastní komplexy? I proto možná haprujete v tomto testu.

Čtyři až sedm bodů: Tarzana zná dnes každý, nejste výjimkou a nemáte se tedy čím pyšnit.

Osm až deset bodů: Edgara Rice Burroughse považujete za velkého vypravěče a máte pravdu.