Básník Bohumír Pospíšil, člen Unie českých spisovatelů, se 1. listopadu dožil devadesáti let. Srdečně blahopřejeme!

BOHUMÍR POSPÍŠIL

Nebe nad Rusavou

Rusavo, řeko mých dětských snů,

jak rád se na tvé břehy vracím,

dnes už štěstím na břehu neusnu,

jsi pro mne jenom koutkem hracím.

 

Vzpomínky defilují na očním pozadí,

kuliso posvátná, jsme ti za to vděčni,

bohužel mi už dneska nikdo neradí

a také moje socha tady nikde neční.

 

Tak co tady ještě prožiji na stáří,

když už ta moje hvězda nezáří,

ani nevybuchne bolid s detonací,

 

který v mládí určoval můj šťastný cíl,

to byl můj nenahraditelný domicil,

to byl mého života motor hnací.

 

Věnec

Tak zase jdu tou cestou známou,

kudy chodíval jsem se svou mámou,

ale teď jdu tudy se svým děvčetem,

co si spolu krásný věnec upletem.

Bude či nebude to navěky?

To je problém, zdá se, odvěký.

Věnec bude na hrob? Nebo na hlavu?

 

Třeba s ním hned po Rusavě odplavu.

 

Na konci

I dneska velebná je tato moje zem,

do koutku v písečňáku si zalezem

a tam, kde mé city krajině vévodí,

tam skočit, Rusavo, naposled do vody.

 

Voní mi vzpomínky, dokonce barevně,

přece každý sní o své něžné carevně,

ale všechny pohádkové, snové bytosti

ani v nejkrásnějších snech se nepostí.

 

V červnu každý rok bílé lilie zas kvetou,

jsou od mládí mou láskou mnohaletou,

což mi stačí, nic nového už více nechci,

 

bez velkých přání jsme povznesení, lehcí,

nic už mne nezdrží na milované mé zemi.

Mezi prsty život k smrti jak úhoř klouže mi.

 

Úprk z ráje

Uteču z nebe, z ráje se vrátím rád,

abych Tě mohl láskyplně pošimrat

v našem domě nebo někde na Hané,

kde dodnes žijí staroslovanští pohané.

 

Tam je ten ráj, co miluji už od mládí,

to je můj kraj, který mě nikdy nezradí

a nevyměním jej za jakýsi pomyslný,

kde nejsou na palouku žádné srny,

 

kde nejsou rudé máky, ptáci v lese,

tam ani k smrti šťastně nedojde se,

o takovém ráji se jen v bibli vypráví

 

a moje žena o tom vskutku něco ví,

ona je v ráji se mnou, jak se domnívám

a musím to říci rodině a taky vám.

 

Na Hřebavci

I květy tehdy voněly jaksi líně,

na louce na Hřebavci na Hulíně

nám voněla krásná slova, věty,

k tomu jsme nepotřebovali květy,

nám stačil opojný cit náš,

možná stále ještě vzpomínáš,

vonělas jak louka všekvetoucí,

i když po nás lezli brouci.

Asi si nás spletli s květinou

a já tě miloval, tebe jedinou.

 

Nikdo

O mně už nesní žádná víla ani bohyně,

ani v řeckých osadách ba ani v Kolíně,

nejsem na známkách či stránkách učebnic,

to je vpravdě Nirvána, to je absolutní nic,

nevisím na zdech školních tříd, jsem nikdo jen,

nejsem dítě, už ani jinoch, jsem jenom doyen,

ztracen ve vesmíru krutých lidí a i hvězd,

mně už nikdo nepřipraví triumfální vjezd,

když vracím se nejistě do své rodné vísky,

obtížen věkem, prohrami a jen málo zisky,

chodím inkognito světem lidských bytostí,

každá z nich mé srdce však něčím pohostí,

nemám nepřátel, nikdo mě tu nezná,

přesto se v mysl vkrádá otázka vlezná,

zda na mne všichni vzpomínají v dobrém,

míval jsem moc, býval jsem obrem,

dnes stařec, penzista v městě ztracený,

už je ten život na konci, skoro bez ceny,

už jsem jen takové nijaké malinkaté nic,

kdesi z Hané, z Hulína kousek od Záhlinic,

přesto jsem šťasten, dokonce přeblažený,

můj život byl samá práce, ale také ženy.

Šťastní lidé žijí déle, to se přece ví

a vlastně se dědí přes geny a přes cévy.

 

Rovina

V našem kraji nepramení žádná řeka,

hory máme nízké, plochá je ta kulisa,

ani moře tady není nikde nablízku,

bílý ledovec se lidem nelísá.

 

A přec má rodná Haná, neboj se,

ty jsi ze všech krajů, které znám,

ten nejkrásnější, tebe nezradím,

ty neodmyslitelně patříš k nám.

 

Po slunce západu klid padá na Hulín,

a za odešlý den se smutně brečí,

to je ta pravá doba, zvoní klekání,

tož přindi za mnou na kus řeči.

 

Nesmrtelnost

V ten krásný den hned po mé smrti,

pár přátel nejbližších ta zpráva zdrtí,

ale slunko vyjde zas a já už nebudu,

změním se v hulínského pobudu.

 

K tomu smutku na Hřebavci nebo na Suché

všechny milenecké dvojice budou hluché,

tam jeden krásný Hanák, mladý, divoký,

pomuchlá dívce hruď a sáhne na boky.

 

Děvče je krev a mlíko - Hanačka,

tiskne ji moc, a přec ji nezmačká,

a když ji na plaňavskou louku položí,

lhostejno, zda před ložem či po loži

 

zašeptá ji horce verš můj jediný.

Tu udá se cos - zastaví se dějiny,

všechno kolem zmlkne a v tom klidu

vejdu skromně do podvědomí lidu.

 

Snář

Vyhledám si v starém snáři po mamince,

znamená-li štěstí vidět ve snu mince.

Přečtu si, jak vysvětlit si noční snění,

zda to přec jen předzvěst nové lásky není,

nebo je to odlesk tajné touhy vlastní,

či je to vzpomínka na okamžik slastný.

Ohmataný snář mi to však neprozradí,

selže, raději i dopustí se velezrady.

V pochybách mne nechá bloudit světem.

Dobře ví, že ze snů život neupletem.

 

Cesta z radnice

Holub nad střechami křídly tleská

a Ty jsi má něžná, bílá, hezká,

ten rým je už starý, kulhá jaksi,

toho holuba zas plaší naše taxi,

co nás dneska veze z radnice,

ale my oba, slzy štěstí roníce,

díváme se za tím holubem,

dumáme, co má právě za lubem,

nás však čeká celý život spolu,

holub náhle letí až k nám dolů,

nevíme, co pro nás tímto věští.

Radši Ti dám mokrou pusu v dešti.

 

Světluška

Hluboká noci, ty noci tmavá,

světluška září, snad mi tak mává,

šáteček nemá, rozloučit chce se,

ještě dnes zemře tam někde v lese.

 

Kratičký život světlušky mají,

kolik vteřin as prožijí v ráji?

Přesto si svítí v tropické noci,

co bych dal za to, zářit tak moci.

 

Svítil bych tady v rodné mé zemi,

šťastně kde žiji, krásně kde je mi,

jenom bych prosil: mějte se rádi,

ať je tu navždy mír, kvetoucí sady.

 

Příchod podzimu

Zvěstoval mi konipas,

podzim že předložil mu pas,

jeho pas – ten cestovní,

a brašnu, co měl v ní

plno barev bez víza,

což je jeho stále platná deviza,

co pašuje odtud ven a zase nazpátek,

nepřijel jen na neděli nebo na pátek,

on se nastěhoval na čtvrt roku

a z té celoroční básně jednu sloku

bude hráti v naší zemi prim

a mně napadá zas podzimní jen rým.

 

Valův mlýn

Zas v tichém údolí já chtěl bych být

a znovu slyšet mlýnské kolo vodní,

jak si tak pro sebe vrže a tiše sténá,

v samotě bez lidí, den tak po dni.

 

V překrásném údolí lásky mé poslední,

pokorně protéká Rokytná řeka,

já v podzim života naslouchám,

jak ve vsi v dálce pes si štěká.

 

Slunko zapadá a sad nám vydá plody,

tu zas se stává básník ze mne,

ale řeknu ženě jenom zcela prostě:

díky za ten krásný kousek země.

 

Opilcův lov na lunu

Sedím nad jabčákem na mlýnském kameni,

revma mne pobolívá v mém levém rameni,

luna mi tu vklouzla do pohárku,

ukazuje sever, přesně na Polárku.

Prstem šťárám v zakaleném moku,

luna schovala se jako do tlumoku.

Polez na vzduch, holka, budeš opilá,

co kdyby ses mi ve vínečku topila?

Když nevylezeš, vypiju tě,

aspoň vychutnám tvé tajné chutě.

Lovím lunu a ten její třpyt,

náhle zjistím, že nemám už co pít.

Naleju si pohár, luna se tam objeví,

tichá je, žádné nepronáší projevy,

jen ten starý mlýn mi k tomu hraje

všechny staré zkazky z toho kraje,

hraje rád, ale jen co umí a co zná,

že mu šmatle vodní kolo, hudba přehrozná,

a jak pleská řemen o transmisi,

ty zvuky s náladou mou se dobře mísí.

Luna vyskočila náhle ze skla,

rybka v náhonu o hladinu pleskla.

Vždyť mám zase prázdnou sklenici,

naleju si mok ten, létem vonící,

luna se v něm znova zatřpytí,

je to celkem dobré pití,

vypiju ji – zatracená mrcha,

zas přede mnou si kamsi prchá,

což se stále opakuje: piju – zmizí,

začínám mít sílu z druhé mízy,

doleju si pohár, jsou tam luny tři.

Vínko mi dnes jaksi zraky jitří.

 

Zastavení u spalovny

Tak stojíme tu spolu nad ruinou vlastních snů

a já znovu nad naším celým žitím užasnu,

s výčitkou a taky zoufale držím se Tě v pase

a ptám se, proč na nás padají ty zatracené saze

ze spalovny, co postavili v našem okolí,

kde tuny odpadků leží na cestě a pod koly?

A nahoře si klidně tančí bílí, čistí andělé.

Ale nedivte se, sousedé, vždyť je neděle.

 

Rozbřesk

Konečně svítá po noci bezesné,

když tělo do objetí Morfea neklesne

a neklesne, jen myšlenky se kupí,

hlava prázdná, dutá, mozek tupý,

už nic nevymyslím, ani nenapíšu,

zbytečně k Helence své hledám Ríšu,

ona Ríšu nechce, chce jen mne,

tak ať si tyto city v prstech rozemne

a ať navrátíme se spolu zpátky

domů do Hulína, těmi vrátky.

 

Na hulínském mostě

Prší. Za kapkou padá kapka

na úrodnou moji Hanou.

Však ani nad velikou láskou

staré jizvy bolet nepřestanou.

 

Přes známý most nad Rusavou

za ruku vzpomínky a ještě cosi vedu,

na druhý břeh již tentokrát.

Na ten vytrvalý déšť to svedu.

 

A jak tu stojím v podzimu žití,

kmet starý, mockrát zraněný,

otírám kapky si po tváři,

jež v slzy se mi promění.

 

Popel

Jako jarní bouře zavoníš mi vášní,

když přihnaly se mraky bouřkové

a blesky bijí do stehen vypjatých.

To není bouře, to je tornádo

a ničí vše, co kdysi bylo svaté

nebo posvátné na mezi rozkvetlé,

Pod Višňovci, na Suché či na Hřebavci,

také Plaňavy, vy moje milé Plaňavy,

s kulisou Doubravice nezbytné

v rovinách hanáckých, oltáři zlatý,

vracíš mi ty nostalgické filmy

na oční pozadí, promítačko stará,

černobílé stíny na plátno mi vrháš…

Ach, zastavte ten maltézský kříž,

kordem připněte mi jej na hruď,

uhaste uhlíky obloukovky žhavé,

abych se už nevracel za vidinou mládí.

Ale až vrátíš mi maliny retů svých,

já doplazím se k Rusavě a zhroutím se

v hromadu popela, v poslušné hnojivo.