KAREL SÝS

JIŘÍ ŽÁČEK: 70!

Psát paměti – na to je ještě brzy. Ale je docela možné, že pravý okamžik už minul. Napadají mne pouhé historky, anekdoty, teskná zastaveníčka nad rozsypaným životaběhem.

Nikdy jsem netušil, jak brzy nám jednou bude sedmdesát, a když se tak stane, přijde mi to jako zlomyslnost kalendáře, jenž byl špatně sepsán a teď se mstí.

Správně, milý čtenáři, nepíšu o sobě, ale o jubileu jiného básníka. Ale jak prohlížím kupu fotografií, černé na bílém spatřuji, že můj život je s životem Jiřího svázán víc, než jsem si myslel.

První setkání v Písku, poznávací cesta do jeho Strakonic, chata v Krkonoších, kde strašili sudetští kostlivci, Paříž, Apollinairův byt, kde jsme si oba zkusmo lehli na básníkovo úmrtní kanape, kde jsme za laskavé nepozornosti Vilémova synovce otvírali zásuvky a kde Jiří vytáhl poslepu srdcové eso, hospoda Au chien qui fume – U psa, který kouří, v níž jsme si museli odepřít ústřice, ale před níž jsem vyfotografoval kuřáka Jiřího, jak nekouří a on mne nekuřáka, jak kouřím, a ovšem Ždáň, veršorodá Ždáň, kde vyrostly naše děti, kde Jirkův syn Jakub – vybaven mnou vystavenou policejní legitimací na jméno komisař Moulin – zatýkal Jana Pilaře, podezřelého z únosu kulečníkové koule, a kde jsme do mrtě okousali cikánku, již si Josef Nesvadba neprozřetelně držel v lednici, poloostrov Ždáň, kde se samoprašné básně rodily samy od sebe…

Tak aspoň tohle:

14. června 1989 slavil Československý spisovatel 40. výročí založení. Do převratu chybělo pět měsíců a tři dny. Významný nakladatelský dům vyprodal své renomé, v roce 1993 přišel o Slováky, o střechu nad hlavou, v roce 1997 zanikl, aby v roce 2008 vstal jako vypelichaný Fénix z popela pod přílepkem Levné knihy! Nomen omen.

Ale onoho letního dne, ověnčen zásluhami o českou literaturu, se sebevědomě a hrdě připomněl jak se sluší a patří.

Na kraji dobříšského parku vyrostla balónová ohrada. Balón opatřili logem a číslicí a každý, kdo přišel a vyčekal frontu, mohl se na chvíli vznést. Balón byl ovšem upoutaný, takzvaný balón captif. V roce 1891 podobný aparát lehčí vzduchu sloužil k obveselení návštěvníků Jubilejní výstavy ve Stromovce. V Dobříši bylo lze si představit, že na slovo vzatí francouzští vzduchoplavci čili aeronauté – statečný Surcouf a odvážný Godard – majíce přístroj pod kontrolou, co chvíli rázně pronášejí kouzelnou formuli „Lachez-tout! Pusťte vše!“, po níž se koš obtěžkaný vždy dvěma spisovateli či dvěma básníky vydá na několik metrů dlouhou pouť ke středočeským výšinám.

Jiří Žáček a já jsme nemohli zůstat při zemi. Za letu jsem musel myslet na Kamila Lhotáka, který namaloval a nakreslil stovky balónů, ale v žádném se nesvezl.

Žel všechno má svůj konec a brzy po našem šťastném přistání bylo nutno balón vypustit a odvézt.

Akt se neobešel bez drobné příhody, která poslouží i jako vysvětlení, kdo je šťastný básník a kdo ještě šťastnější.

Splasklá směsice látky a lanoví se snesla na Jiřího a na jednu z přihlížejících slečen z aeronautického družstva, respektive Svazarmu. Instinktivně jsem uskočil a mohl jsem s četným obecenstvem jen pozorovat, jak se pod impregnovaným plátnem či hedvábím odehrává přátelský zápas dvou Řípů. Tu byl jeden nahoře, tu druhý dole a naopak, pod tenkou čtvrtohorní slupkou zuřil horotvorný proces, rodila se sopka, už už se vyronila láva…

Děj netrval tak dlouho, aby došlo k početí malého vzduchoplavce, ale ne tak krátce, aby neprobudil závist, nostalgii, veselí, podle povahy diváků, na které se nedostalo.

A místo dalšího povídání a vzpomínání dvě básničky. První líčí výše uvedenou příhodu z Apollinairova bytu, druhou, inspirovanou našimi překlady Préverta, věnuji Jiřímu Žáčkovi k 70. narozeninám.

 

Saint-Germain 202

Apollinaire před smrtí kouřil

Vzal jsem si z jeho stolu

tři vyhořelé sirky

I já – než umřu –

prožiju nějakou rozkoš

A pak

ani nevím jak

octlo se mi v kapse Apollinairovo pero

Krásně skřípe po papíře

jako když stará poezie odchází

a skřípe zuby

Jako když přichází nová poezie

a ještě jí vržou klouby

 

Ale ty jsi poslepu vytáhl ze zásuvky srdcové eso

Nebudeš vědět co s láskou

A dobře ti tak!

 

Pondělí v Zlatnické ulici

Apollinaire nám shůry klepal na ramena

a Rimbaud z pekla žen tam dole

nám sirným květem zapaloval lýtka

Ve vzduchu se tetelila nová láska

Jarní únava? Leda z přemilování

Krásná podstročnice Yveta

pro nás až moc chytrá

možná by se dala kousat z obou stran

Co myslíš? Zkusíme to Jirko?

Nevídáno! Věrných překladů

i nevěrných básní je až dost!

Na smrt nebylo ani pomyšlení

Na každou Mařenku čekalza oponou Jeník

a na Jeníka tucet zakouzlených Růženek

jen se píchnout o prs

Široko daleko nám nikdo neumíral

naopak se všichni rodili

naše nevěsty se dosud batolily

dosud si sušily na věno

zelené lístečky Aljoši Karamazova

poupě přehlasovalo doupě

jarní vzduch jsme pili naležato

zakřiknuté pianissimo nemocí

v zárodku překřičelo furiantské forte

Hannibal stál denně ante portas

a verše měly koule šťávu ocas