JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

Letošní 204. výročí narození a 145. výročí úmrtí Karla Jaromíra Erbena je příležitostí, abychom si připomněli klasiky českého národního obrození, mezi něž nesporně Karel Jaromír Erben náleží.

Toto období je nutno připomínat zejména za okolností podstatných a vážných, kdy totiž současná expanzívnost, obratnost i demagogie nadnárodních organizací oslabuje českou národní samostatnost, dosti dnes už relativní.

Karel Jaromír Erben, rodák z Miletína u Jičína (nar. 7. 11. 1811 – zemřel 21. 11. 1870 v Praze) pocházel z chudé rodiny a po celé mládí musel zápasit s nedostatkem. Studoval gymnázium v Hradci Králové a od roku 1831 nejprve filozofii a později práva v Praze. Již za studií se seznámil s Fr. Palackým a toto seznámení poznamenalo celý jeho další život. Počal se hlouběji zajímat o studia historická a národopisná.

Snahou českých národních obrozenců bylo literaturou povzbuzovat a vychovávat k vlastenectví. Na přelomu třicátých let Jungmannovi žáci a přátelé, kteří kolem roku 1830, jež nazýváme obdobím romantismu, tvořili již starší generaci, kdy česká obrozenská literatura – ve srovnání s obrozenskými literaturami světovými – byla ještě velmi mladá a teprve se připravovala, aby získala místo, které kdysi literatuře v českém národním životě náleželo, přichází ke slovu mladší generace s jinými názory. Jsou to především umělci, básníci a prozaici. Mezi tuto mladší generaci lze zařadit Josefa Jaroslava Langra, Josefa Kajetána Tyla, Karla Hynka Máchu, Karla Jaromíra Erbena, Karla Sabinu ad.

Všichni byli vlastenecky a literárně činní, měli opravdový smysl pro divadlo, sami se divadelnické práce účastnili buď jako herci, nebo jako divadelní autoři. Všem pak byl vlastní zájem o hudbu, o hudebnost poezie, v širším smyslu o múzičnost vůbec. Tato orientace nepochybně souvisela s jejich kladným vztahem k lidové písni a lidové písňové slovesnosti. Uvedený vztah vyplýval z jejich zakotvenosti v tradici; byla zdrojem jejich sympatií k plebejství a demokratičnosti.

V těchto intencích rozvíjel se Erbenův básnický talent, zpočátku souběžně s jeho zaměřením vědeckým ve folkloristice a etnografii při sbírání pohádek a pověstí, písní a říkadel. Jeho osobitost pak tkvěla v tom, že si vedle složky textové všímal také složky nápěvové.

Erben vešel ve známost jedinou básnickou sbírkou, přitom však jednou z nejkrásnějších knih české literatury vůbec, s názvem Kytice, tvořené v duchu lidové pověsti.

Báseň Poklad byla otištěna v časopise Vesna (roku 1838). Esteticko-kritickému rozboru ji podrobil Fr. Palacký. Tématem básně je otvírání pokladů jednou do roka v době pašijové. Jako tragická se vyjevuje vina matčina, neboť se dala ovládnout touhou po zlatě a po zbohatnutí. Matka celoročně prožívá duševní muka za to, že obětovala své dítě, aby získala bohatství. Muka svědomí ji však očišťují, vykupují a vedou k smírnému závěru.

Básní Svatební košile vytvořil Erben českou podobu romantické balady Gottfrieda Bürgera Lenora o návratu mrtvého mezi živé. I když celá Erbenova báseň tohoto námětu je hrůzostrašná, má podtext milostný. Před svým pronásledovatelem-umrlcem dívka prchá. Po strastiplném útěku, kdy se o hranaté kamení a řezavé ostří zraňují dívčiny bosé nohy, nachází útočiště a záchranu v márnici.

V Polednici matka, nevědouc si s ukázněním svého nezbedného dítěte rady, přivolává v afektu nadpřirozenou moc – Polednici. Ta vyjeví svou antihumanistickou podstatu a dítě skutečně vážně ohrožuje. Matka je chrání svou náručí a v zoufalství dítě udusí.

Balada Vodník je dramatizovaný příběh manželské tragédie, vyskytující se v zdánlivě poklidném biedermeirovském světě, spoutaném šosáckou morálkou a konvencemi. Příběh je uváděn převážně pod tajemnou jezerní hladinou do zšeřelého vodního živlu. Vodník reprezentuje cizí, nelidské přírodní živly. Zmocní se lidské dcery a donutí ji, aby mu byla ženou. Vodník přísné podmínky svatební zmírnil a své ženě dovolil, aby přes den svou matku navštívila. Když však mladá manželka úmluvu nedodržela a na noc se k Vodníkovi nevrátila, Vodník pouto mezi nimi ruší a na práh domu při jezeře vrhá jejich mrtvé dítě.

V baladě Vrba je ústřední téma víra ve spojení lidského života se stromem. Krásná žena sdílí za dne půl života s mužem, půl za noci s vrbou. O milou se žárlivý manžel nechce dělit a vrbu podtíná. Tím život své manželky ničí. Harmonizující povaha Erbenova tragédii tlumí, umírající matka odkazuje manželovi přání, aby z vrby pro své dítě udělal kolébku. Ze zasazeného proutí si hošík zhotoví píšťalku a rozpráví takto se svou matkou.

Podobu žena-rostlina zbásnil Erben také v baladě Lilie (matka zničí život synovi tím, že ho z přílišné mateřské lásky zbaví ženy) a ztvárnil ji rovněž v úvodním programovém čísle Kytice.

Tato sbírka vyšla roku 1853, kromě už zmíněných básní obsahuje ještě další.

V baladě Zlatý kolovrat matka a její vlastní dcera končí touž smrtí, kterou připravily nevlastní dceři a sestře, aby si ji král nemohl vzít za ženu.

Básně sbírky Kytice prostupuje přesvědčení, že za vinu člověk trestu neunikne (Dceřina kletba, Holoubek). Lidské životy se v Erbenově pojetí vzájemně vylučují, naplnění jednoho života ničí život druhý, štěstí jednoho přináší zkázu druhému. V jeho básních panuje nezaměnitelnost osudu, jejich obsah vyslovuje osudovou nutnost, obdobnou pojetí antickému, vyjadřuje účelové pojetí, koloběh procesu a jejich věčnou přeměnu.

Uvedené verše oslovovaly české čtenáře v době reakce, oslovovaly je povzbudivě i varovně. Právem nadepsal básník závěrečné Úlomky inspirované pověstmi titulem Věštkyně. Srovnejme i dnes aktuální Erbenovy verše, nabádající k jednotě a svornosti:

Darmo nadějí kojíte se planou!

Nezbudete svých psot a bíd

dokavad jednou chodívati branou

nebude tvrdý český lid!

K. H. Mácha i K. J. Erben, ač příslušníci stejné generace a ovlivněni stejnou dobou, v uměleckém směrování se různili. Vědomou polemikou s Máchou je zřejmě Záhořovo lože, jedna z nejrozsáhlejších skladeb Kytice o vině a odpuštění, jehož Erbenův hrdina na rozdíl od Máchova Viléma přece jen dosáhne.

Velikost Erbenovy aktivity spočívá v jejím slavistickém zaměření, nezištné službě mezislovanským vztahům. Erben se stal ve slavistice a v národopisu mezinárodně uznávanou autoritou.

Erbenovy balady se vyznačují zvláštním napětím. Kupř. poetické kouzlo Štědrého dne, zimní přírody i vánočního útulného interiéru vesnické světnice je dramatizováno následným věštěním osudu dvou věkově si rovných dívek, přítelkyň, z nichž jedné je do roku věštěna svatba, druhé pohřeb. Dnes je nám už světonázorově vzdálen závěr, k němuž básník dospěl při zpracování slovanského bájesloví: „Však lépe v mylné naději sníti, / nežli budoucnost odhaliti, / strašnou poznati jistotu.“

Avšak ani dnes, v době vědy, techniky a atomových zbraní, nezmizel pocit úzkosti nás lidí z vratkosti a nejistot života, nejistot sociálních a existenčních, vyvolaných sociální nerovností a agresemi. I když je tento životní pocit prost převážně etnického koloritu, folklorní pověrečné motivace a démonizace, funguje jako bytostný projev odcizení člověka v globalizovaném antihumánním prostředí světového kapitalismu.