ROMAN BLAŠKO

Dlouho připravovaná a avizovaná výstava kubánských umělců v České republice Galerií M54 v Praze se stala realitou. Skupina nejlepších výtvarníků a umělců současné Kuby, jako jsou Martha Petrona Jimenéz Pérez, Alberto Moran Socorro, Angel A. Alfonso Castillo, Raul Jesus Garcia, Humberto Hernandez (El Negro), Julio Cesár Banasco, Abel Morejón Galá, Jose Luis Lorenzo, Arguimides Lores (Nelo), Yasiel Martinez Sanchez, Fidel Valdés Ramos, Silvio Marines Cabrera, Carlos Guzman, Isaac Crespo, Maikel Martinez, Ulises Bretaňa Hevia, Ernesto Estevez Garcia, Pedro Medina, přijela a dovezla s sebou to nejlepší z nejlepšího. Což sice bylo tak trochu kouzlo nechtěného, protože kubánští umělci neměli upřesněné zadání, na jaké téma má kubánský kurátor a manažer Eduardo Ernesto Viňas Paulin pro tuto prezentaci udělat výběr. A tak se stalo, že přivezli jednou tolik uměleckých děl, než se čekalo. Řada našich umělců, kteří zhlédli tento skvělý soubor, byla nucena užasle uznat kvalitu bezesporu světové úrovně.

Ale po pořádku. Vše vypuklo 23. září 2015 v 18 hodin v prostorách nadace ABF v Praze, a kde jinde než přímo ve středu Evropy na Václavském náměstí č. 31, za účasti místopředsedy Poslanecké sněmovny JUDr. Vojtěcha Filipa. Zahajoval chargé d‘affaires Kubánské republiky Felix Andres Leon Carballo a PaeDr. Jiří Jaskmanický, což je nenápadný člověk, který však nejen vše způsobil, ale také nesl důstojně na svých křehkých bedrech celý projekt. Je nutno upozornit, že tuto výstavu světové úrovně naše ministerstvo kultury a další oficiální kulturní instituce, řekněme slušně, „jaksi přehlédly “. Ani naši galeristé nevyužili jedinečnou příležitost k navázání spolupráce, neboť tito autoři jsou prezentováni v mnoha světových galeriích, ať už v Itálii, Rakousku, Německu či Španělsku a samozřejmě v zemích Střední Ameriky.

A i když naši přední kulturní znalci a odborníci docela promarnili svou šanci, běžným obdivovatelům a též sběratelům to vůbec nevadilo. Výstava celkem 112 děl byla neuvěřitelně svěží, pestrá a umělecky mimořádná. Bylo to, jako když vás na ulici zcela náhodně políbí čerstvě zvolená Miss World. Svou barevností byla paleta 16 umělců jako páv zkřížený se všemi papoušky světa. A to prosím nemluvím o pestrosti technik a stylů, kde vás realismus sugestivně vtáhl do zobrazeného prostoru, aniž by si to člověk uvědomil. A hned nato vás doslova rozsekaly emotivní abstrakce s dokonalou barevnou vyvážeností. A jinde zase skvěle vyvedené figurální výjevy, co vás měly roztančit a v mysli vám zanechat přenádherné oči dívky z portrétu. A to celé v atmosféře, jako by člověk vypil deset různých alkoholických koktejlů a přitom nebyl opilý, ale jen sladce omámený a příjemně naladěný. A těšící se po tomto úžasném zážitku na již zmíněnou Miss World, která na nás čeká doma místo manželky. Ale dost, abych byl objektivně kritický. Chyběla zde například u nás velmi preferovaná lacinost, záruka, že pokud nějaké plátno třeba pomočíte, stane se z vás známá umělecká osobnost formátu Davida „Bílého“, nebo například obraz, z něhož vylézají drogoví démoni, jak to známe z mnoha „úžasných“ a výhradně kapitalistických děl.

S ničím podobným jsem se zde nesetkal, a lehkost tématu mi dodávala skutečnou svobodu a volnost, která není zatížena již zmíněným existenciálním realismem, jak ho známe z úzké skupiny naší „elitní“ umělecké šlechty, která se, nevím proč, nejraději obléká do černého. Ale k věci. Punc kubánského střízlivého normálu, bez extrémů, je zjevně postatou charakteru těchto umělců.

Součástí prezentace byla též zajímavá beseda s kubánskými umělci. Beseda mi potvrdila, že zločinné obchodní embargo skutečně patří před mezinárodní soud pro lidská kulturní práva. Neboť ze slov profesorky havanské univerzity Marthy Petrona Jimenéz Pérez vyšlo najevo, že díky embargu si nemohou kubánští umělci pořídit například vypalovací pec na keramiku, kterou by si univerzita ráda pořídila. A nám zde namlouvají, jak ten režim drží chudáky Kubánce u huby, a co vše jim nedopřeje a nedopřeje. Opět příčina zaměněná za následek. Soudit USA za embargo od rána do večera je nutno! Ale strach, že Kuba by byla v něčem se svým socialismem dál než antipokrokový kapitalismus, nutí globalizační společnost ke střehu a vytrvalé bdělosti.

Rovněž se ukázalo, že několik našich galerií zajímala klíčová otázka, podle které zřejmě jednotlivě hodnotili kvalitu uměleckých děl, a zároveň na odpovědi závisela budoucí spolupráce: „Jste pro Castrův režim, nebo jste proti Castrovu režimu?“ To je velmi těžká otázka pro intelektuála, ale přesto byly reakce bleskové. „Naše vlast nám dala vzdělání na nejvyšší možné úrovni a tak rozpor zde žádný není.“ A zřejmě proto ke spolupráci s těmito našimi galeriemi na „úrovni“ nedošlo. Je to ztráta pro Kubu? Domnívám se, že ne.

Úspěšným završením byla instalace výstavy v Karlových Varech. Sice v komorní atmosféře, ale oproti Praze se projevil veliký zájem o koupi tohoto skvělého umění. Němečtí a ruští milovníci umění zřejmě ví, do čeho investovat bez ohledu na loajalitu k režimu.