JAROSLAV KOJZAR

Hledal jsem cosi na půdě domu, který jsme před časem koupili. Úplně vzadu pod trámem jsem narazil na nějakou krabici. Kdysi v ní asi byly boty. Byla tam dlouho. Snad léta, protože na ní leželo mnoho prachu. Když jsem ji vytáhl na světlo, zjistil jsem, že je ještě převázána černou stuhou. Neotevřel jsem ji hned. Odnesl dolů do světnice a tady otevřel. Bylo v ní několik pánských věcí – holení, dokonce s břitvou, pečlivě složené kapesníky, nůž, bačkory zabalené v balicím papíru, tužky, hřeben… a dole, úplně pode vším, obálka. Dopis. Vzal jsem ho do ruky. Přečetl adresu. Shodovala se s naší. Jen jméno bylo jiné. Vedle známky z poválečného období tam bylo napsáno: Fanynka Procházková. Procházková? Já ji znát nemohl, ale paní Kopřivová, která nám chalupu prodávala, jistě. Ta tady bydlela déle. Co ale s dopisem? Ten, kterému byl určen, ho zřejmě neotevřel. Proč? To pošťáci nenašli adresáta? Ale vždyť bylo po válce. Tehdy už pošta fungovala – tedy aspoň si myslím. Počkej, řekl jsem si, podívej se na razítko, kdy byl poslán. Musel jsem jít ke světlu, protože bylo málo čitelné. Vyvinul jsem co největší úsilí, abych alespoň něco přečetl. Nakonec mi vyšlo, že dopis byl odeslán ze Vsetína a bylo to 15. května 1945.

Rozhodl jsem se, že dopis otevřu. Přinesl jsem si perořízek a vzal ho do ruky. Už už jsem chtěl zasunout jeho špičku pod uvolněný dopis, když mě něco zarazilo. Otevíráš, pomyslel jsem si, cizí osud. Na to nemáš právo. Ale je v něm jenom vzkaz, který je pro nás pro všechny dávnou minulostí. Nikomu tím neublížím. Chvíli jsem přemýšlel. Mám, nemám? Pak jsem si řekl: Chtěl bys, aby se někdo, kdo není členem tvé rodiny, hrabal v tvých rodinných tajemstvích? I kdyby se to týkalo tvé babičky a dědečka? Ne, nechtěl. Ale co když to, co je v dopise napsáno, může třeba někomu přinést radost? Může to ovšem být i naopak. Nemám ho raději zase uložit zpět na půdu?

Po chvíli váhání jsem skutečně krabici i s dopisem na půdu odnesl. Nechal jsem ji však blízko žebříku, abych k ní mohl přijít kdykoli. Pak jsem na ni vzhledem k přemíře práce v redakci zapomněl.

Po několika dnech jsem si na krabici vzpomněl. I na to, že vlastně dům před námi obývala paní Kopřivová. Zajedu za ní do Domova důchodců, nebo jak se to dnes nazývá a zeptám se jí.

V sobotu, kdy jsem měl více času, jsem se rozhodl za ní jet. Jel jsem tedy, maje dopis v tašce. Podívala se na mě překvapeně. Domnívala se, že mám nějaké problémy s jejím, vlastně už mým, domem. Ubezpečil jsem ji, že to není můj problém. Zeptal jsem se jí na Fanynku Procházkovou. Znala ji? Zamyslela se. Ne, neznala. Řekl jsem jí tedy, proč jsem přijel. Tak dopis otevřete, poradila. To jsem odmítl. Chtěl jsem jen vědět, kdo bydlel v domku před ní. Zamyslela se. Ten dům, odpověděla, neměl dlouho majitele. „Koupili jsme ho někdy v padesátých letech. Před námi tam žila… Počkejte. To byli Řehůřkovi. Vlastně paní s dvěma dětmi. Holkou a klukem. Její muž prý padnul ve válce. Odstěhovali se někam k Nymburku. Tam měli domek její rodiče. Počkejte, bylo to hned u Labe, protože dědeček prý byl náruživý rybář a stačilo mu vyjít z chalupy a nahodit prut do vody…“ Víc jsem se nedozvěděl.

Co dál jsem nevěděl. Asi bych dopis přece jen otevřel, ale zasáhla náhoda, že všechno bylo jinak.

Šéfredaktor dostal jakési echo z Nymburku a poslal mě sem napsat reportáž o jednom místním malíři karikaturistovi. Už nežil, ale znovu se dostal do módy, protože prý byl proti minulému režimu a nedostávalo se mu „za komunismu“ příležitosti, jaké by si zasloužil. Naštěstí jsem ho znal. Bylo to všechno jinak. Malovával portréty místní honorace. Tedy za předmnichovské republiky. Ti pováleční předsedové si na jeho portréty nezvykli a tak přesedlal na krajinářství. A to se kupovalo. Jel jsem tedy. Úkol, který mi šéfredaktor dal, jsem splnil rychle. Našel pamětníky a popsal zdejší krajinu, kterou malovával. Nic politického. Pak jsem se věnoval hledání rodiny Procházků. Nakonec jsem měl štěstí. Našel jsem domek přímo na kraji Nymburka, kde to bylo k Labi pár kroků a ti lidé se skutečně jmenovali Procházkovi. Jenže nešlo o mé Procházky. Po chvíli diskuse jsem však zjistil, že jsou s „mou rodinou“ ve vzdáleném příbuzenském vztahu. Dozvěděl jsem se, že paní Procházková už nežije, ale že žije její dcera a dali mi její adresu. To mi stačilo.

Už druhý den jsem vyhledal paní Čermákovou, dceru paní Procházkové. Byla to už skoro osmdesátiletá paní. Pozvala mě dál a posadila do pěkně zařízeného obývacího pokoje. Řekl jsem jí, proč jsem přišel. Podivila se. Nevzal jsem však krabici s věcmi a dopisem. Dohodli jsme se proto, že přijdu druhý den a všechno přinesu. Přesto jsem se však zdržel. Vyprávěla mi o svém otci, který v třicátém devátém tajně odešel z republiky, byl voják, a pak bojoval proti nacistům. Z války se nevrátil. Zabili ho prý někde na Dukle nebo kde. Maminka na něj celou válku čekala, a když se dozvěděla, že padl, dlouho plakala a snažila se jim otce nahradit. „Nebyl to jednoduchý život. Moc si jí vážím. Zemřela před deseti lety a nikdy si nového partnera nenašla. Mám tady fotografii otce i matky.“ Vstala a z psacího stolu přinesla tři fotografie. Na první byl otec v uniformě československého poddůstojníka někdy z konce třicátých let, na druhé maminka před několika lety – stará, prací strhaná žena, na třetí také ona a vedle ní způsobně seděly dvě děti. Starší – má hostitelka, mladší – její bratr. Zaujala mne fotografie otce. Slušela mu uniforma. Vysoký, mladicky vypadající muž. Zaznamenala to. Proto zareagovala…

„S maminkou se velmi milovali. Znali se od dětství. Sloužil v československé armádě od třicátých let. Mnichov prožil jako délesloužící někde u Chebu. Tam to bylo nejhorší. Po 15. březnu demobilizoval a našel si zaměstnání skladníka. Na jeho odchod si nepamatuji. Prý, jak mi pak říkal dědeček, jeden den, ještě před napadením Polska, přišel domů a řekl mamince, že tady nemůže sedět s rukama v kapsách a že odchází proti nacistům bojovat. Kam ale půjde, neřekl. Jen sbalil pár svých věcí a ráno už byl pryč. Byl takový…“

„Jak jste se dozvěděli, že padl?“ zeptal jsem se.

Chvilku přemýšlela a pak řekla: „Už si vzpomínám. To bylo brzy po válce. Maminka dostala dopis. Odešla s ním někam ven, a když se po hodné chvíli vrátila, měla uplakané oči. Řekla jen: ‚Tatínek už se k nám nevrátí‘. ‚On padl?‘ zeptali jsme se. ‚Choval se za války jako hrdina,‘ odvětila. A víc jsme z ní nedostali. A my si pak vysnili celý jeho příběh. Podle něj padl na Dukle. I kótu, kde se to stalo, jsme si s bratrem zaznamenali na mapě. Maminka nakonec tomu našemu příběhu dala zelenou. A tak ho předáváme svým dětem a oni zase svým vnukům.“

„To jste se ani později nechtěli dozvědět podrobnosti?“ zareagoval jsem.

„Proč?“ opáčila. „K čemu by to bylo? Jeho hrob je někde na Ukrajině anebo v Polsku. Kde ho hledat? A tak jsme na rodinný pomník jen umístili jeho jméno s fotografií a datum rok 1944.“

Byl čas odejít, odešel jsem tedy. Jen jsme se dohodli, že v neděli se zastavím s dopisem a věcmi, které jsem našel na půdě jejich bývalého domku.

A skutečně v neděli s krabicí podpaží jsem zazvonil u paní Čermákové. Vzala do rukou krabici, chvilku se přehrabovala ve věcech a pak vzala do ruky dopis. „Otevřeme ho tedy,“ řekla klidně. Nůžkami odstřihla kousek boční strany obálky. Pak opatrně vyjmula uvnitř složený list. Nasadila si brýle a začala číst. Po chvíli mi dopis podala: „Rozumíte tomu?“ zeptala se. Vzal jsem dopis z jejích rukou.

„Drahá Marienko, v lazaretu zůstanu ještě několik dnů. Pak mě pustí a přijedu za Tebou. Už se nemohu dočkat. Doufám, že v Tvé obci Tě přijali jako hrdinku od Dukly. Domek ve Spišském svatém Jánu jsi už asi připravila pro naše bydlení. Těším se na to, jak budeme spolu chodit po horách. Tentokrát bez samopalů a prošívaných vest. Přemýšlím o tom, co budu dělat. Snad nastoupím k SNB, ale to až se spolu poradíme. Ve svém posledním dopise ses ptala, zda jsem byl u své bývalé rodiny. Nebyl. Moc let uplynulo a má žena si jistě našla za mě náhradu. Možná, že až mě pustí z lazaretu, zajedu tam anebo jim napíši dopis. Člověk se nemá vracet do minulosti, když navíc ho čeká krásná budoucnost. Za ni jsme přece bojovali. Tvůj Karel.“

Chvíli jsme oba mlčeli. První jsem promluvil já: „Myslíte, že ten dopis vaše maminka nečetla?“

Dala si čas na odpověď. „Asi četla. Určitě četla. Pamatuji, jak s ním vyšla ven a vrátila se se slzami a mluvila o tom, že se otec už nevrátí. My jsme mysleli, že padl. Nechala nás při tom. Mohla o něj bojovat, vždyť na něj celou válku čekala. Neudělala to. Byla příliš hrdá… To všechno ta válka… A pravdu se vlastně dozvěděla omylem. Záměnou dopisů. Tento dostat neměla. Proto ho znovu zalepila a odnesla s otcovými věcmi na půdu,“ dodala ještě. „ Jiný dopis jí určitě nepřišel. Ale víte co, vezměte si krabici zpět. I s tím dopisem. Pro nás je otec hrdinou od Dukly. Mám synům a vnoučatům říkat, že to všechno bylo jinak? Ostatně tam na hranicích zřejmě byl a jistě i čestně bojoval. A to by mělo stačit.“

Ještě tentýž den jsem krabici uložil pod trám na půdu. Nechť dál kryje staré tajemství, které zřejmě nikdy nemělo být odkryto.

Z knihy povídek Jaroslava Kojzara Den odlétajících ptáků, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře Praha