JAROMÍR DVOŘÁK

 Sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,

ubitou šíjí se azuru dotknu,

já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,

škaredý fantóm a zašlého národa bard.

 

Konec 90. let 19. století přinesl Vladimíru Vaškovi závažné impulzy. Zčásti byly dány působením historické tradice – rok 1898 byl ve znamení velkolepých oslav 100. výročí narození Fr. Palackého. Avšak V. Vašek už za vysokoškolských studií v Praze nepatřil – při své občanské pokrokovosti, ba právě pro ni – k stoupencům nacionalismu. Odmítal vlastenčení a fangličkářství a uměl to i slovesně vyjádřit. Je tedy ideová kontinuita mezi Vaškovými texty s aspiracemi uměleckými, texty z let 80., a mohutnými autostylizačními básněmi Slezských písní. Při veškeré kontinuitě slovesného sdělení je tu však koncem století zřetelná, vystupňovaná naléhavost a přesvědčivost těchto sdělení. Tato gradace byla důsledkem ještě jiného faktoru než jen objektivně existujícího konfliktu sociálně národnostního, byla projevem vážné osobní krize zdravotní. Ohlásila se plicní chorobou, chrlením krve a silnou neurastenií. A právě objektivně probíhající krize společenská, vyjevující se v letech 90. konflikty národnostními a sociálními, a subjektivně prožívaná krize zdravotní koncem století, jejich souběh, zrodily autostylizaci Vladimíra Vaška v Petra Bezruče. Právě tato autostylizace vytěsnila z širšího povědomí veřejnosti občanskou podobu nenápadného poštovního úředníčka, člověka v podstatě plachého a samotářského, nikterak hrdinného.

Pseudonym Petr Bezruč je víceznačný a vícevrstevný, má povahu částečného významového protikladu, antiteze. Petr značí skálu, skálopevnost, nezdolnost, nerozbornost, příjmení Bezruč značí bezrukost, zmrzačenost, torzovitost, bezmocnost. Vedle symbolizační roviny zahrnuje také označení příjmení doložitelnost z biografie básníkovy – (srov. Doda Besrutschová). Pseudonym souvisí s básníkovou filologickou erudicí a se sklonem vypůjčovat si a přisvojovat si pojmenování už zavedená za účelem sebeobrany, maskování a mystifikací.

Pseudonym Petr Bezruč stal se literárním faktem v básníkově zásilce redaktoru Času Janu Herbenovi 16. 1. 1899. Tato zásilka obsahovala básně: Den Palackého, Pod obrazem Prokopovým, Domaslavice, Klec (text bez názvu, znám jako Zkazka nebo Jen jedenkrát). Z pěti textů, které básník Herbenovi v první a druhé zásilce poslal, Herben vybral do tisku tři: Den Palackého, Škaredý zjev, Jen jedenkrát, kratší tři: Pod obrazem Prokopovým, Domaslavice, Klec neuveřejnil.

Herben jako redaktor prokázal Petru Bezručovi velkou službu, když svým výběrem zvýraznil Bezručovo umělecké a ideové novátorství, jeho tvůrčí iniciativu.

Bezručovská autostylizace měla ve společnosti ohlas. Básně Den Palackého a Škaredý zjev byly zařazeny 11. 2. 1899 do Besed Času, beletristické přílohy Času. Ač už vysázené, byly cenzurou zabaveny. Podle cenzurního výměru zakládaly „skutkovou povahu jednak zločinu uražení člena domu císařského podle § 302 tr.z.“ Zabavených textů se týkala roku 1902 interpelace poslance za sociální demokracii v říšské radě Josefa Hybeše (1850–1921) a spoludruhů, z nich uvádím mj. sociální demokraty Petra Cingra a Engelberta Pernestorfera. Interpelaci podepsal rovněž nestor českých politiků Fr. L. Rieger.

Intenzita tvorby Vl. Vaška na přelomu roku 1898–1899 a v prvních měsících roku 1899 byla přímo horečná. Byl to mj. důsledek Vaškova vážného plicního onemocnění.

O zrodu Slezských písní psal básník několikrát velmi výstižně v dopise (15. 12. 1907) výtvarníku V. Preissigovi: „Leta a leta ležel na mně nesmírný útisk pod Beskydy: žít tam musí člověk, aby jej cítil. Poláci, Němci, úřady a markýz Géro, před ním celý národ, zlatou Prahou počínaje, leží na břiše – (proto někdy nevěřím, že předky toho lidu byli husité!)… mlčel jsem: …dostal jsem chrlení krve a věc stála tak, že jsem myslil, že se ztratím pod zem: hle, odejdu, a nikdo to neřekne: a tak jsem napsal několik těch písní – přísáhám bůh – špatných a barbarských –, kde jsem chtěl ten útisk vylovit: působily-li, byla to jen pravda řinčících řetězů a žádné umění! (Slezské písně v korespondenci 1898–1918, Odeon 1967, str. 121.)

A ještě jedna okolnost stupňovala eruptivnost básníkova projevu. Vl. Vašek jako soukromá osoba přímo vášnivě vystupoval proti habsburské moci, činil ji zodpovědnou za všechna bezpráví spáchaná v jeho rodném slezském kraji, hněvem a osobní nenávistí stíhal arcivévodu Fridricha Habsburského, vévodu těšínského, nazýval jej markýzem Gérem. Nenáviděl i nejvyššího představitele mocnářství – císaře Františka Josefa I. Se zadostiučiněním jako sympatizant anarchismu komentoval Vl. Vašek násilnou smrt arcivévody Rudolfa Habsburského, korunního prince, a atentát na rakouskou císařovnu Alžbětu.

Rok 1898 byl zároveň rokem pro monarchii významného výročí – 2. prosince 1898 bylo tomu 50 let, co v Olomouci nastoupil na trůn František Josef I.

Roku 1898 uplynulo 100 let od narození velké osobnosti českého národa – Františka Palackého. Všechny tyto souvislosti spoluvytvářely vnitřní svět básně Den Palackého. Zmíněná báseň vyjadřuje Bezručovu distanci od českého šovinismu; tento šovinismus byl odpovědí na ultraradikální nacionalismus německý, na ideje velkoněmectví.

Propuknutí vážné plicní choroby (září 1898) Vl. Vaška, gradující v zimě 1898–1899 chrlením krve, genezi jádra Slezských písní urychlilo. Evokovalo u Vl. Vaška vzpomínku na smrt otcovu i matčinu; bezprostřední příčinou náhlého úmrtí obou jeho rodičů bylo právě chrlení krve. Ve Slezských písních se proto často setkáváme s obrazem tragických hrdinů krvácejících (např. v básni Leonidas).

V dopise J. Herbenovi ze 17. 2. 1899 P. Bezruč napsal: „Můj pseudonym se beztak neudrží, mám tušení, že své verše jednou škaredě odnesu.“ K tomu opravdu došlo, když roku 1915 byl Vl. Vašek zatčen a vyšetřován pro obvinění ze zločinu velezrady. Ale to už je jiná kapitola.

Z pozůstalosti Jaromíra Dvořáka