MILAN BLAHYNKA

Internetové Novinky.cz vyjevily ve čtvrtek 17. prosince, co olomoucký hejtman Rozbořil se starostou Kostelce na Hané Hynkem potají upekli, a veřejnosti se nyní předkládá jako už hotová věc. Dům, ve kterém Petr Bezruč prožil velkou část svého života a kam za ním putovali z široka daleka čtenáři a básníci a po jeho smrti návštěvníci muzejní expozice, už prý není na seznamu chráněných nemovitých kulturních památek. O vyřazení ze seznamu požádalo olomoucké hejtmanství, které se mělo o majetek kraje starat a nyní s městským úřadem v Kostelci „řeší, jak se zchátralým domem naloží“. Starosta Kostelce si už ví rady: „Město bude chtít dům smysluplně využít, demolice zatím není na pořadu dne.“ Pěkné je to „zatím“; v čase, kdy se právem pění evropská i česká krev nad tím, jak Islámský stát ničí kulturní památky, nebylo by populární památný dům u nás demolovat. Ještě pěknější je ovšem záměr „dům smysluplně využít“; nechtějí v Kostelci přebudovat památník básníka na hernu podle vzoru Olomouce, z jejíhož Nového divadla je nyní casino? Nemusí jít zrovna o hernu, rýžovat lze i z méně vykřičených zařízení.

Novinky neopomněly uvést, že jak hejtman, který žádost o vyřazení domu ze seznamu památek podal, tak starosta neskrývající chtivost města, jsou oba členové sociální demokracie, která by si měla básníka sociálně tak exponovaného, jakým byl Petr Bezruč, vážit víc než kdokoli jiný. Ministerstvo si mohlo umýt ruce jako Pilát, návrh mu naservírovala úslužná levice! Vidíte, i ona přiznává, že Bezruč není významný básník! Pan Rozbořil a jeho přátelé si spočítali, že se jim „ nákladnost opravy“ (devět milionů) zdá „vzhledem k významu tohoto básníka celkem velká“.

Pan hejtman pasující se na estetického soudce, podpořený podivnými památkáři, podle nichž „byl Bezruč jako básník značně přeceňován“, jde v otázce významu Bezruče pro českou národní kulturu drze proti názoru nejvýznamnějších osobností našich moderních dějin. Cítí se povolanější než F. X. Šalda, jehož jménem se zaštiťuje jedna z dnešních cen. Šalda měl Slezské písně za „zázrak“ a „čin v nejkrásnějším a nejsilnějším slova smyslu“ a napsal slova obdivu i o Stužkonosce modré z roku 1930, z níž citoval a poznamenal: „Takto silně dovede ještě udeřit do strun beskydský rapsód.“

Kdo nedá na Šaldu (i takoví ovšem jsou), měl by dát na všeobecně respektovaného Karla Čapka, který psal o Slezských písních jako o „vzácné a horoucí knize“, jindy na ní ukazoval, „v čem je vrcholná magie pravého a velikého básnictví“, a koncem třicátých let shrnul: „Dobré bylo, co udělal. Bylo to dílo Stvořitelské.“ Vracel se k němu stále znovu, podařilo se mu ho navštívit a nakreslit. Už tehdy byli však i pánové duchovní úrovně pana Rozbořila, kteří nechtěli vidět Bezručovu velikost a radši do České akademie věd a umění zvolili Havlasu a Trévala, nikoli Bezruče, Tomana a Šrámka. Na protest proti takové zabedněnosti Karel Čapek tehdy na členství v Akademii věd a umění, kam byl zvolen spolu s Havlasou a Trévalem, veřejně rezignoval, neboť v Akademii nejsou Bezruč, Toman a Šrámek, jimž podle jeho soudu „náleží přednost před jinými po jejich básnickém významu“.

Ale řekněme, že i mistr se někdy utne a že Šalda i Čapek Bezruče „přecenili“. Pan Rozbořil a do ortelu o významu poezie se plichtící památkáři by však snad mohli popřát sluchu Jaroslavu Seifertovi, o jehož významu a rozhledu snad ani pan hejtman, ani pan starosta, ani páni památkáři nepochybují. V právě vydaném svazku Seifertovy publicistiky z let 1939-1986 by ke svému údivu zjistili, co Seifert řekl o Janáčkovi, Mahenovi, Švabinském a právě Bezručovi: „To byli velikáni, kteří zanechali národu odkaz nejcennější.“ A už předtím, když byl Bezruč prohlášen národním umělcem, Seifert připomněl, že Bezruč je „básníkem českého národa v nejplnějším významu těchto slov“, a ještě dodal: „Žádný jiný z básníků žijících a z mrtvých leda Jan Neruda svými Zpěvy pátečními nevyslovil mužněji a básničtěji politickou ideu národa.“ A také: „Spolu s Erbenovou Kyticí, Babičkou Boženy Němcové a Máchovým Májem patří Slezské písně jistě k nejčtenějším a nejmilovanějším knihám českého lidu.“

Zřejmě právě vlastně to na Bezručovi vadí dnešnímu panstvu nejen v Olomouci a v Kostelci na Hané, a vadí to i médiím, která tomuto panstvu posluhují a podkuřují. Těm všem Bezruč připadá „značně přeceňován“. Jak by ne! Psal proti Rotschildům a markýzu Gérovi a my přece habsburský panovnický dům, šlechtu a uhlobarony milujem a je třeba se jim zavděčit. Že Bezruče považoval za tvůrce z nejvýznamnějších třeba Seifert? I on ho asi hrozně přeceňoval, ještě i když si už „dávno odnosil čáku z papíru rudých tez“. A tak je Bezruče třeba znectít.

Jak se to dělá? Internetové Novinky přičinlivě připomínají podezření „části odborníků“ (ve skutečnosti žádný skutečný odborník znalý Bezručova života a díla takové podezření nesdílí, naopak takovéto spekulace všichni nedávno energicky odmítli), že autorem „většiny básní“ Slezských písní byl Ondřej Boleslav Petr, který skončil sebevraždou. Nezasvěcený konzument Novinek se už domyslí, že Bezruč byl vlastně zloděj básnických hodnot a snad nebohého přítele dokonce k sebevraždě dohnal; což je ovšem úplný nesmysl, protože Bezruč začal první z pozdějších Slezských písní publikovat až sedm let po Petrově smrti; jenže kolik lidí hrubě tendenčně „informovaných“ Novinkami ví, kdy Petr umřel a kdy vyšly první ze Slezských písní?

Kostelecký „Bezručův dům“, podle Novinek „nápadně červený“, patrně dráždí i svou barvou, tak jako Bezručův Červený květ (název té básně si vepsal do titulu vynikající ostravský kulturní měsíčník, zastavený roku 1969) vyprovokoval v letech 1994-1995 dva pachtivé dobráky k vydávání jepičího Modrého květu…

Ministerstvo kultury si snad uvědomí, jak obludné by bylo obětováním Bezručova domu učinit z básníka symbolicky vlastně bezdomovce, a dům navrátí na seznam chráněných kulturních památek. Devět milionů na její opravu by měli zaplatit za trest činovníci hejtmanství, kteří nutnou péči o dům zanedbali; kdyby byli v důsledku svého špatného hospodaření nebo vyšetřování korupce v Olomouci insolventní, jistě by se v rozpočtu státu o deseti milionech občanech devět milionů hravě našlo, vždyť je to jen necelá koruna od každého z nás. Nebo snad máme ministerstvo kultury zahanbit a na opravu se složit?