ZDENĚK HRABICA
„Názory na zväzáckú minulosť sú dnes rôzné. Až diametrálne! Rovnako ako je zaujem veci objasniť, je zaujem veci zamlčať. Je pravda aj to, že nie každému dnes vyhovuje přihlásit sa ku svojej zväzáckej minulosti. A nie iba k zväzáckej. Mnohí, akoby by trpeli amnéziou, patologickou poruchou pamäti. V životě však platí, že čo sa stalo, už sa neodstane.“
(Slova z obálky knihy)
Do vrabců jako když střelí; svazáci náhle zmizeli z povrchu zemského, vyškrtli je z literatury, rozšlapali do mrtě, vyhnali z mediálního světa. Jako by ani nikdy neexistovaly miliony mladých dívek a chlapců, kteří působili jako členové dětských a mládežnických organizací. Jejich existence, kromě skautingu a sdružení katolické mládeže, se více než čtvrtstoletí nepřipomíná. Je to tabu. Skoro všechny tyto subjekty dostaly nálepku zločineckých totalitních organizací. Z nečlenů anebo z těch, kdo se pod režimním tlakem ke svému někdejšímu členství již bojí i přiznat, se stali neangažování, čistí tvorové. Mirkové Dušínové z Rychlých šípů.
Knižní pulty Prahy a dalších českých a moravských měst jsou do stropu zaplněny literaturou faktů o dějinách Hitlerjugend, Kuratoria pro výchovu mládeže v Protektorátu Čechy a Morava, knihami a publikacemi o povinné Hlinkově mládeži na Slovensku.
Spolky, sdružení, organizace pro mladé se v rychle ubíhající novodobé moderní historii jmenovaly nejrůzněji. Vždy a všude sloužily i nějakým dílem vládnoucímu režimu nebo politickým stranám. Kráčely vzestupným i klesajícím vývojem, někdy dokonce cikcak. Samozřejmě, že ve vývoji nebyly ojedinělé tendence dostat tyto organizace do vlivu a pod kontrolu církví, sekt nebo i militaristických kruhů. Na rozdíl od spravedlivého mravního požadavku mladých podílet se na výchově a při obraně své vlasti.
Slovenský autor, původním povoláním (krátce) učitel, aktivní činitel v celostátním i slovenském dětském a mládežnickém hnutí, v šedesátých letech 20. století tajemník ÚV ČSM a předseda Ústřední pionýrské rady JUDr.Rudolf Belan přistoupil nyní s nerozskřípaným perem k nepopsanému papíru.
Shromáždil nesmírné bohatství historického materiálu a promísil jej vlastními zkušenostmi, osobními vzpomínkami i bytostným přesvědčením.
Napsal zcela ojedinělé dílo, na naši dobu velmi odvážné, kterému dal příznačný titul Zväzáci (1945–1970). Knihu v originální grafické úpravě, s bohatstvím fotografického a dokumentačního materiálu vydalo nakladatelství Slovart, s.r.o.
Po skončení druhé světové války se mnozí mladí lidé dobrovolně angažovali v sociálně a národnostně orientovaných mládežnických organizacích. Co je k tomu vedlo? A proč se nadchli a vyznávali víru ve spravedlivější společenský řád – socialismus? Historici zatím o tomto období zarytě mlčí. Ptejme se proč? Ze studu, zrady nebo zbabělosti před duchovním terorem „vítězů“? Nebo stále více vrší leccos, čím by se zviditelnili v masírované nepřestajné kampani proti všemu nedávno minulému? A tak se při hledání objektivního pohledu můžeme zatím opřít jenom o osobní svědectví těch, kdo se odhodlají promluvit o své minulosti pravdivěji než jiní. Není jich mnoho, skoro nejsou a není snad ani nikdo, kdo by jejich svědectví vydával. A nyní je již dokonce málo těch, kdo by se zajímali o něco, co bylo veřejně vyhlášeno za škodlivé, téměř zločinecké.
Bývalý aktivní činitel a přední funkcionář československého a slovenského mládežnického a dětského hnutí Rudolf Belan (1937) zachytil ve svých vzpomínkách klíčové události dějin hnutí mládeže a dětí v letech 1945–1970. Zajímavě přibližuje prvotní nadšení poválečné mladé generace, ale současně i ztrátu ideálů a zklamání z represálií padesátých let. Nic nezatajuje.
Na své vlastní životní zkušenosti zachycuje novou vlnu nadšení mladých v době obrodného procesu šedesátých let minulého století, zejména v roce 1968, zmařenou sovětskou okupací Československa.
V ničem si nenárokuje úplnost a objektivnost při hodnocení daného období. Avšak sumarizací osobně prožitých historických událostí přispívá k poznání a k širšímu pochopení dětského a mládežnického hnutí v letech 1945–1970.
Aby bylo čtenáři – slovenskému i českému – zcela jasno: autor knihy nejprve vyznává, proč se od mládí nadchl pro socialismus. Až dodneška měl tři státní příslušnosti, podle toho, jak se střídaly režimy – maďarskou, československou a nyní slovenskou. Narodil se do rodiny s jedenácti dětmi v obci Trávnice na jižním Slovensku. Až do roku 1945 poznal bídu a ponížení. „Čím bych byl bez osvobození? Okupační moc mi určovala pozici pacholka anebo sluhy. Osvobození Rudou armádou mi přineslo svobodu, vrátilo mi vlast, o níž mě oloupili okupanti. A přineslo mi i naději na lepší sociální a spravedlivější život.“ Tak popisuje vkročení do života. K tomuto životnímu krédu, po vylíčení dějin československého dětského a mládežnického hnutí se silným akcentem na množství konkrétních osob, se Rudolf Belan přiznává i na posledních stránkách knihy: „Léta, která jsem věnoval práci s dětmi a s mládeží, byly pro mne velkou školou. Střídaly se v nich úspěchy s nezdary a s omyly. Jako mnozí jiní, i já jsem zaplatil za své přesvědčení a postoje, což jsem však nikdy nezveličoval, nezneužíval a ani jsem nad tím nelamentoval. Nikdy jsem se nepokládal za martýra. Nikdy jsem se nevzdal ideálů a hodnot, kterým jsem zasvětil celý svůj produktivní život.“
Kolik autorů knih, vracejících se k včerejšku, je schopno učinit takové přiznání? V ničem se nepodobá těm, kteří neustále, bez přestání i u poplivaných hospodských stolů lamentují, jak těžké a nesnesitelné životy prožili v minulých režimech. Mám samozřejmě na mysli ty, kterým nebylo zkřiveno ani pírko. Ne ty, kdo trpěli. Jenže ti první dávají od rána do večera své stesky najevo v médiích a na obrazovkách televize a v rozhlasu.
Od všech se autor této knihy odlišuje na celé čáře, protože nikdy nezradil především sám sebe a nad sebou se ani dneska v ničem, ale opravdu v ničem nedojímá. Nevystavuje rány, které život přináší, na odiv jiným. Jako autor nelže! A to je na celé jeho knize to nejcennější. Samozřejmě spolu se sumarizací historických faktů a otištěním autentických, nikdy nepublikovaných dokumentů. Cožpak je to málo?
Věřím, že se kniha dostane i k nám do České republiky, odkud se nejenom slovenská literatura ve své někdejší podobě vytratila. České děti již nerozumějí slovenštině. Marně mnozí stále hlasitěji vykřikují do širého světa, že nás rozdělení jednoho státu na dva významně posílilo! Asi zejména poté, kdy i nový prezident České a Slovenské Federativní republiky se nejprve vypravil z Prahy do Bonnu a nikoliv do Bratislavy!