VĚRA BERANOVÁ

20. výročí úmrtí 26. ledna 1996

Jsou osobnosti, na které by se nemělo zapomínat, které na rozdíl od jiných tvořily, ovlivňovaly kulturní život své doby. Takovou osobností byl bezpochyby Jiří Kotalík (1920–1996), umělecký historik, kritik, překladatel, dlouholetý ředitel Národní galerie v Praze. Právě letos v lednu tomu bude již deset let, kdy opustil svůj výtvarný svět. Byl to svět hlubokého zájmu o výtvarné umění, a to ve všech možných rovinách. Od té akademické, přes konkrétní kritickou, až po práci koncepčně organizační. U takových osobností, jako byl Jiří Kotalík, se neptáme a nepátráme jen po tom, co vykonaly, ale pídíme se, jaký je jejich odkaz následujícím generacím. V případě Jiřího Kotalíka je jeho odkaz soustředěný jak v publikacích, věnovaných monografickému zpracování především domácích autorů, jako byl Václav Rabas, Václav Špála, Karel Souček a řady dalších, dále pak v množství studií a výtvarných kritik. Avšak nesmazatelnou stopu zanechal jako uznávaný a respektovaný ředitel Národní galerie, které vtiskl jedinečnou podobu.
Jiří Kotalík byl celoživotně pevně svázán s Prahou, kde v Křemencově ulici absolvoval reálné gymnázium. Již tehdy publikoval v novinách a časopisech. V letech 1945–48 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK u Antonína Matějčka, Josefa Cibulky a Jana Květa. Pracoval v této době také na ministerstvu informací. Dále působil v Bratislavě na Vysoké škole výtvarných umění, na Filosofické fakultě UK, v ČSAV, také byl rektorem AVU. Za své celoživotní poslání však pokládal vedení Národní galerie, jejímž ředitelem byl neskutečně dlouhé období od roku 1967 do roku 1990. Cílevědomě navazoval na osobnosti, které vedly NG v meziválečném období, jako byl Josef Cibulka či Vincent Kramář.

Právě působení Jiřího Kotalíka je bezesporu spojeno s nebývalým rozvojem této instituce. O to víc to dnes vnímáme, když můžeme srovnávat éru jeho působení s léty následujícími. Byl si vědom výjimečnosti této instituce, která byla v dnešní podobě založena v roce 1949. Dalším datem je 5. únor 1796, kdy vznikla Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění jako „sdružení šlechticů, kteří chtěli v osvícenském duchu povznést úroveň českého zemského národa prostřednictvím uměleckých děl“. Letos je to tedy již 220 let, kdy tato instituce funguje.

Jiří Kotlík jako ředitel usiloval v počátcích svého působení o stavbu nové budovy a tím navazoval na snahy řady osobností v meziválečné době, které si uvědomovaly roztříštěnost sbírek, jež chtěly sloučit pod jednou střechou. K nejvíce uváděným místům, o kterých se uvažovalo pro stavbu nové budovy, patřila Kampa a zejména Letenská pláň. Ani Jiřímu Kotalíkovi se nepodařilo prosadit tento program a tak svou pozornost obrátil k vyhledávání a rekonstrukci pražských historických budov. Postupně získal nové prostory, jako například Jiřský a Anežský klášter, Kinského palác, Městskou knihovnu a další. Trvalými prostorami pro NG se také staly jízdárna Pražského hradu a Valdštejnská jízdárna. V podstatě největším projektem však byla rekonstrukce vyhořelého Veletržního paláce. Otevření expozice moderního umění v tomto paláci se velmi protáhlo, až do roku 1995, a o jeho naplnění se stále vedou diskuse.

Působení Jiřího Kotalíka směřovalo především k co největšímu zprostředkování umění nejširší veřejnosti. S tím souvisel i program výstav mimo hlavní město. Ředitel NG se stal pokračovatelem představ o poslání umění ve společnosti, všech těch, kteří stáli u zrodu této instituce. V letech Kotalíkova působení se podstatně rozšiřovaly sbírky, někdy i na úkor církevních i světských majetků, například z jiných galerií a muzeí. Národní galerie také v podstatě reprezentovala naši tvorbu v zahraničí a byla jistým obecným hodnotovým arbitrem. Za zmínku v těchto souvislostech stojí prezentace rozsáhlých umělecko-historických celků v různých objektech NG. Zvlášť to byly expozice v Jiřském a Anežském klášteře, které představovaly středověké umění a umění 19. století. Na svou dobu šlo o velmi promyšlené interiéry s pozoruhodnými průhledy, ve kterých se vzájemně a velmi citlivě prezentovaly různé výtvarné exponáty. Bohužel, od té doby proběhlo mnoho proměn těchto instalací, které vycházejí z jiných ideově-historických koncepcí konkrétních expozic.

Jiří Kotalík kladl velký důraz na vlastní prezentaci uměleckých sbírek. Ve své době znamenaly průlom ve výstavnictví a navazovaly na trendy, které se uplatňovaly s takovým úspěchem na výstavách EXPO.

V rámci vzpomínky na desáté výročí úmrtí Jiřího Kotalíka se před námi otevře logická úvaha týkající se smyslu a poslání Národní galerie, a to zvláště v naší současnosti. Úvahy se často zabývají samotnou podstatou a charakterem NG, dále se zamýšlí nad výběrem exponátů, nad způsobem jejich prezentace. Další otázkou, a to bych chtěla zdůraznit, je postavení této instituce v rámci národní kultury, národního umění a s tím související role jejího představitele, zejména když porovnáme působení Jiřího Kotalíka a jeho nástupců, tedy ředitelů NG, kteří fungovali od roku 1990 po současnost.

Jiří Kotalík stále čeká, spolu s dalšími osobnostmi, které formovaly kulturu a umění před rokem 1989, na seriózní zhodnocení. Bezesporu patřil k těm, kteří pěstovali a soustřeďovali se na opravdové hodnoty výtvarného světa a dovedli je na vysoké estetické úrovni prezentovat, o čemž svědčí nejen to, co se v jeho éře v rámci Národní galerie vystavovalo, ale i to, jakým způsobem se to vystavovalo.