MILOSLAV RANSDORF

Fado Amália

Moje zraky sešeřelé,

moje srdce neveselé,

moje city odumřelé,

jste tu se mnou zas.

Čekám na skále osamělé,

ve svitu luny osiřelé,

snad o celou věčnost déle,

než mi velel čas.

Věčností svůj život měřím,

jen věčnosti své sny svěřím,

svou lež pak pravdou bílým peřím

přikryji pod kanafas.

Kéž bych mohl sdílet chvíle

s duší té mé mysli milé.

Tu bláznivě, tu ledabyle,

v moři, které skryje nás.

V moři, v oné hrubé síle,

v živlu, který vždycky míjí cíle,

bičuje skály černé, bílé,

neb tak mu velel touhy hlas.

Chladná jasnost, jasný chlad

Říkals často, mám Tě rád,

uplynuly jarní vody,

mladé vášně vyšly z módy,

Chladná jasnost, jasný chlad.

Proč to všechno, chci se ptát,

otázka volá po odpovědi,

rozum vždy jen v dálku hledí,

co bylo ano, je nyní snad.

Oba se ptáme, kdo dostal mat,

v oné hře lásky, která nám tolik dala,

my věděli jsme, že není stálá,

dál hřeje, byť se k ní už nechceš znát.

Osamělost bodá to Tvých zad,

byť Tvůj pohled dopředu zas míří,

v duši neklid, temně to v ní víří,

přes chladnou jasnost, jasný chlad.

Fado Enrique (Jindřich Mořeplavec)

Slabost svou chci změnit v sílu,

Cizí lidi pozvu k dílu,

Abych mořím všem dal pána,

Ta práce bude vykonána,

Ale já ji nikdy nespatřím.

Klíč k Východu teď mají jiní

A příkoří nám rádi činí;

Plachty lodí nám dají křídla,

Svobodu, jež v bohatství se zhlídla,

Jež neznal ani starý Řím.

Ráj už není třeba hledat v dáli,

V sobě ho nese muž moří znalý,

Štěstí je nové cesty objevit,

Za něčím novým stále jít,

A věřit vlastním nadějím.

Já budu mrtev celá léta,

Když promění se mapa světa,

Na muži se jen vůle cení,

Odvaha, co osud zemí mění,

A vzdoruje všem silám zlým.