JAN JELÍNEK
Smaragdovou hladinu Bodamského jezera v Kostnici (Konstanz) hladí klouzavý let bělostných racků a brázdí kýly velkých lodí s turisty i menších plachetnic. V parném létě tady nachází chladivou náruč těla tisíců naháčů. Byli jsme na jihozápadě Německa v Bádensku-Württenbersku na jeho státní hranici se Švýcarskem, která prochází i jezerem, nazývaným Němci hrdě Švábské moře.
Toulám se křížem krážem půvabným a romantickým městem, ve kterém při hájení pravdy a lásky k člověku zaplatili svými životy dva stateční čeští církevní reformátoři – mistři Jan Hus a Jeroným Pražský. Ocitám se poblíž dvou celních přechodů – Kreuzinger a Emisshofer – na státní hranici Německa a Švýcarska, v ulici Schwedenschanze. Upoutá mě oválná kovová pamětní deska na plotě rozlehlé zahrady pěkné vily. Sděluje, že právě tady v roce 1939 padl do rukou nacistů při pokusu o překročení hranice do neutrálního Švýcarska antifašista Johann George Elser, strůjce nezdařeného atentátu na vůdce Adolfa Hitlera. K záchraně mu chyběla asi pouhá stovka metrů. Zde se též nachází Společenské centrum Wessenberg. Na jeho zahradě v roce 2009 odhalili Elserovu bustu. Nápis na tomto díle, jehož autorem je sochař Markus Daum, stručně sděluje Elserovo zdůvodnění k zabití Hitlera: „Chtěl jsem zabránit válce.“
Ulice Schwedenschanze připomíná klidem a zelení diplomatickou čtvrť v pražských Dejvicích. Naproti desce na dvoře s dalším pěkným domem je slyšet výskot dětí, cachtajících se a dovádějících v modrém bazénku. A také káravý hlas jejich mámy, aby tolik nekřičely. Z branky sousedního stavení vyjde starý muž. Šourá se ulicí. Táži se ho chabou němčinou na Elserův čin.
„Pane, George Elser je náš velký hrdina stejně jako Klaus Schenk von Stauffenberg. Ale oběma se nepodařilo zabít Hitlera a byli pak popraveni. Chtěli zachránit Německo. Ale Elserův čin zůstal ve stínu Stauffenberga. To je velice nespravedlivé. Protože Elser mohl zachránit Německo před zkázou na podzim v devětatřicátem, když byl ještě čas, ale Stauffenberg ho chtěl spasit až v červenci 1944, tedy příliš pozdě. To už bylo jasné, že Německo v druhé světové válce prohraje. Pane, ztratil jsem ve válce mnoho blízkých a přátel.“
Usedám do stínu verandy jedné z kostnických hospůdek a nad napěněnou sklenicí s pivem si vybavuji Elserův troufalý pokus sprovodit ze světa génia zla. Zlikvidovat zločince, který nikdy nezavraždil vlastní rukou jediného člověka, který něžně hladil svého vlčáka Blondyho, laskal krásnou blondýnu Evu Braunovou, avšak přesto je zodpovědný za smrt milionů.
Elser byl skvělý řemeslník. Tesař a truhlář. Tvůrce pěkného nábytku. Mistr v práci s dřevem. Tenkrát snad nejstatečnější muž Německa! A také antifašista, sympatizant německých komunistů. Od roku 1933, kdy se Hitler dostal k moci, se Elser nikdy nesnížil k nacistickému pozdravu zdviženou paží. Možná právě proto, že byl tolik nalevo, nebyl v jeho vlasti jeho heroický čin příliš připomínán.
Když v listopadu 1938 přijel Elser do Mnichova, zašel do Měšťanského pivovaru a vyslechl si Hitlerův projev k výročí puče z roku 1923. Puč však zkrachoval a Hitler skončil ve vězení, kde se mu v hlavě vylíhl zrůdný Mein Kampf. Právě tady v pivovaru dozrálo v Elserovi s ročním předstihem rozhodnutí, že na příštím srazu nácků Hitlera zabije časovanou bombou, kterou uloží do pilíře za řečnickým pultem. Elser trpělivě střádal věci, nutné k sestavení výbušné nálože – rozbušky, roznětky, střelný prach… V srpnu 1939 přicestoval opět do Mnichova, kde pak delší čas pobýval. Pravidelně večeřel v Měšťanském pivovaru. Tady se ukrýval ve spíži a po uzavírací době, když z pivnice odešli domů zaměstnanci i hosté, horečně pracoval v sále za svitu ruční svítilny. A k ránu se mu vždy podařilo nepozorovaně sál opustit. V jednom ze sloupů zhotovil otvor, do něhož umístil nálož, řízenou hodinovým mechanismem.
Časovač bomby nastavil tak, aby explodovala 8. listopadu 1939 ve 21 hodin a 20 minut. Tedy přibližně na chvíli, kdy bude asi v polovině projevu. Hitler však řeč zkrátil. Jeho stoupenci řičeli a tleskali jako pominutí. Hitler odešel z pivnice ve 21 hodin a 7 minut a spěchal na vlak do Berlína na setkání s generály. Protože padla mlha a nemohl letět letadlem, rozhodl se pro rychlík. Když bomba vybuchla, seděl již v expresu. Exploze usmrtila a zranila mnoho lidí. Vůdci ještě za jízdy doprovod sdělil, co se událo za tragédii v Měšťanském pivovaře. Na to prý měl říci: „Teď jsem úplně šťastný. Fakt, že jsem pivnici opouštěl dřív, než bylo předpokládáno, o něčem svědčí. Prozřetelnost chce, abych dosáhl svého cíle.“ Ale cíle stejně nedosáhl. V berlínském doupěti se nakonec zastřelil.
Když bomba vybuchla, Elsner se nacházel v Kostnici na hranici se Švýcarskem. Atentátníka zastavili němečtí strážníci. S tím Elser nepočítal. Dříve totiž hranice nebyla střežena. Ale když říše už byla ve válce, Němci čáru hlídali. Měl smůlu. Elsera přivedli k výslechu. Prohledali. Nalezli u něho kleště, pohlednici s obrázkem Měšťanského pivovaru v Mnichově, rozbušku a komunistický odznak. Tedy úlovek jako hrom i s usvědčujícími důkazy. Byl předán gestapu. Stal se podezřelým z atentátu na Hitlera. Převezli ho do Mnichova. Surově vyslýchali. Podstoupil i hypnózu. Když musel ukázat tyranům kolena, na nichž měl otlačeniny z práce u sloupu v pivovaře, kápl božskou. Doznal se, že zvažoval, jak zlepšit podmínky pracujících v Německu a vyhnout se válce. Proto se pouze on sám bez podpory kohokoliv odhodlal k atentátu. Hitler zuřil. Nevěřil, že ho chtěl zabít jediný člověk, byl posedlý utkvělou představou, že mu o život usilovala také britská výzvědná služba.
Elsera uvrhli do Sachsenhausenu. Kupodivu se mu dostalo pofiderní pocty – internace coby zvláštního Hitlerova vězně. Svým tyranům musel prakticky předvést, že opravdu nálož dokázal sestrojit sám. Čuměli na jeho technické mistrovství jak trubky ze zdi. Zároveň měl Elser v roli elitního mukla posloužit jako svědek – až Německo ve válce zvítězí – proti poraženým Britům.
Vše dopadlo nakonec zcela jinak. Elser už není klíčovou postavou. Říše skomírá, hroutí se v trosky. Převážejí ho do Dachau u Mnichova. Hitler cítí, že mu zvoní hrana. Vydává rozkaz nejen k popravě Elsera, ale také admirála Canarise. Elsera zastřelí do krku 9. dubna 1945 esesácký důstojník. Němci o vraždě lžou. Vypouštějí na veřejnost falešnou zprávu, že Elser byl zabit při spojeneckém bombardování Německa. Vskutku zajímavé – téměř šest let Hitler svého protivníka zachovává naživu, zatímco Stauffenberga odstřelili okamžitě. Původně se zamýšlelo Elsera předvést před soud po vítězné válce Německa.
V Kostnici jsem obešel i rozlehlý komplex dominikánského a kazatelského kláštera na břehu Bodamského jezera, založeného již roku 1235. Dívám se na věž, která je k budově přilepena jako vlaštovčí hnízdo, v níž byl Mistr Jan vězněn do té doby, než rektora Karlovy univerzity kat a jeho pacholci z příkazu nejvyššího kléru odvlekli na ohnivou hranici. Poblíž tehdejšího Husova žaláře upoutá turisty na zdi kláštera pamětní deska, oznamující, že se tady roku 1838 narodil hrabě Ferdinand von Zeppelin, průkopník vzduchoplavby. Inženýr a konstruktér řiditelné vzducholodi s pevnou kostrou, který to v německé armádě dotáhl do hodnosti generála.
Zeppelin měl v erbu stříbrnou oslí hlavu v modrém poli, přesto si ho ani ti nejpoťouchlejší šprýmaři netroufli srovnávat v žertu s hýkajícím a hloupým oslem. Byl to velice chytrý pán, který se dožil téměř osmdesátky. Jako mladík sehrál roli pozorovatele v občanské válce na území Spojených států amerických a nakonec se ocitl na straně Severu, bojujícího proti otrokářskému Jihu za osvobození černochů. K prvnímu balónovému letu se Zeppelin vznesl 19. srpna 1865. Jistě udělal radost i Julesu Verneovi, kterému v té době bylo osmatřicet let, že se naplňuje jeho prorocká vize. Po německém konstruktérovi pokřtili i nejslavnější vzducholoď mezi dvěma světovými válkami: Graf Zeppelin II. Zároveň byla i jedním z největších létajících strojů všech dob. Tato elegantní vládkyně nebes v roce 1929 obletěla svět za dvacet dní. Poté dopravovala poštovní zásilky mezi evropským a americkým kontinentem.