JIŘÍ JÍROVEC

Pohled na padesátá léta je do značné míry zavádějící, protože je zvýrazňován politický boj o moc a s ním spojené soudní procesy.

řestože sametová revoluce údajně přinesla svobodu slova a potenciálně otevřela archivy, (oficiální) historici zjevně nemají dostatek odvahy, aby události této doby dali do souvislosti s mezinárodní situací. Byla studená válka, západ posílal přes hranice agenty chodce (v současné terminologii teroristy a špiony) a jeho tajné služby se podílely na rozvracení nepřátelského ekonomicko-sociálního modelu.

Vznikla historická (pa)věda, která se omezuje na konstatování, že tehdy byl teror a div ne občanská válka. Všechno bylo špatně, a protože máme tuhle demokracii, taková situace se již nemůže opakovat.

Není to samozřejmě pravda.

Období 1948–53 bylo spojeno s generačním problémem, který byl základem vypořádávání se s minulostí. Na vysoké školy přicházeli ti, jimž válka přerušila studia. Proti nim stála starší, prvorepubliková generace učitelů, tedy lidí často spojených s pravicovými stranami. Proud nesouhlasu s jejich názory je tehdy smetl. Nezničil je ale existenčně, protože byla povinnost pracovat. Mnozí přešli do výzkumu.

Protože lidská blbost ani ideologie nemohou zcela potlačit schopnosti intelektu a vědeckého talentu, došlo i k situacím, kdy vědci byli sice shledáni nevhodnými pro učení na vysokých školách, ale mohli pokračovat s vědou na vysoké úrovni. Člen komunistické Československé akademie věd, Otto Wichterle (kapitalistického původu – viz firma WiKov, Wichterle-Kovařík, později Agrostroj Prostějov, dnes již neexistující) vybudoval a vedl Ústav makromolekulární chemie. Politicky nekorektní docent Rudolf Přibil st. zřídil vlastní analytickou laboratoř v Polarografickém ústavu.

Vládnoucí komunistická strana získala podstatnou část lidí pro myšlenku budování sociálně spravedlivého státu a dokázala v nich vzbudit nadšení pro svůj program obnovy.

Na internetu lze nalézt zajímavý dokumentární film, Spirit of 45. Je to doklad, že mizérie předválečného života a naděje vybudovat po válce vlídnější společnost měla podobný dopad i ve Velké Británii, když změnu k lepšímu slíbili labouristi. Thatcherová později mnohé zlikvidovala.

My se teď posmíváme kolektivnímu úsilí změnit něco k lepšímu. Označujeme třeba film Dovolená s Andělem za komunistickou agitku, ale co je vlastně špatného na tom, když někdo přijde s nápadem udělat něco užitečného?

Dnes je společnost atomizována a podobnou věc si lze jen těžko představit. Ačkoli – náš tenisový klub v ontarijském maloměstě organizoval brigády na přípravu kurtů na sezónu.

Je pravda, že ona doba byla nevlídná k odlišným názorům. Jenže to se nezměnilo. Nedáme si rozvracet (republiku, socialismus, kapitalismus – nehodící se, škrtněte) zase platí.

Ne nepodobně padesátým létům si zase studenti stěžují na názory svých profesorů. Zase se najdou akademičtí funkcionáři staronového ražení, kteří jsou ochotni studentům (a sobě) nepohodlné kolegy vyhodit na základě takových udání. Jsou ochotni zničit je existenčně, protože: kdo zaměstná profesora s nevhodnými názory.

Viděl jsem dopis, v němž jistý, tituly ověšený profesor vyjadřuje podporu člověku, jehož názory považuje za osvěžující (mělo by se o nich mluvit), ale současně si vymiňuje, aby nebylo jeho jméno zveřejněno. No, končí mu smlouva, a kdyby bylo jeho jméno spojováno s nepohodlným člověkem, nemusel by dostat novou.

Havel s oblibou mluvil o strachu, který prý ovládal minulou společnost. Co se ale změnilo, když se profesor musí bát vyjádřit názor? Co se změnilo, když se vedoucí katedry obává, že by jeho katedra mohla být ohrožena, kdyby si studenty napadený učitel šel stěžovat „nahoru“.

Nejde o Rusko, které tak ochotně všichni kritizují. Jde o situaci v České republice, kde strach vytlačuje svobodu projevit veřejně názor z papíru do kouta.