KAREL SÝS

(Ke knize Petra Žantovského Průvodce minovým polem české žurnalistiky, vydalo Orego 2015, 128 str.)

Autor nebo snad nakladatel měl dobrý nápad. Proč psát úvod, který stejně nikdo nečte, protože se čtenář in spe obává, že mu a) úvodce předem prozradí pachatele, nebo b) bude ho oblbovat vlastním názorem na následující text, nebo c) napíše úvod tak geniální, že po jeho přečtení knihu odloží s tím, že už má těch dobrot po krk!

Takže místo úvodu!

Název Průvodce minovým polem české žurnalistiky připouští dva výklady. Buď jde o varovnou topografickou příručku, zakreslující přesnou polohu a razanci nášlapných min, o návod, kterak projít zaneřáděnou krajinou a nevyletět do povětří. Anebo se jedná o paměti hrdiny se zvláště výkonným andělem strážným, který přišel, prošel a přežil.

Obojí je nanejvýš záslužné! Pro poutníka je včas podaný plánek minového pole k nezaplacení a husí kůže, naskakující při četbě zážitků neohroženého pionýra, vyléčí budoucího dobrodruha z mrhání penězi za český tisk.

Vždyť to bylo v novinách!

Co je psáno, to je dáno, už to nikdo neodpáře.

Noviny nejlépe vědí, kdo, koho a čím zavraždil, nálepku vyvrhele dotyčnému už nikdo neodloupne, i kdyby se z něj vyklubal beránek bezmála boží. Neboť není šprochu… Aspoň v Čechách ne.

Totéž se týká oblíbeného žánru znásilnění. Třeba ovšem přiznat, že například čeští ministři nemají nic pilnějšího na práci než znásilňovat poddané sekretářky v kuchyňkách nepokrytých kamerovým systémem. Marně se politik stokrát, tisíckrát zaklíná, že v dětství padl obkročmo na voj a už mu nestojí, když to přece stojí v novinách!

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jenže bacha: opakovač nakonec shořel i se svým kopytem!

Autor se mýlí, soudí-li, že nejméně nebezpečné jsou rubriky houbařství a včelařství.

České hřbitovy jsou plné otrávených a k smrti upíchaných nebožtíků.

Jaroslav Hašek by mohl hovořit o moci přírodovědných rubrik. Důvěřiví klienti Světa zvířat vzali redakci útokem, jati touhou aspoň jedním okem spatřit velrybu stříbrobřichou!

Sám autor zabrousí do kynologie a vyvrací oblíbenou krycí legendu o novinářích – hlídacích psech demokracie.

Tak především: pes štěká jen tehdy, je-li přítomen pán. Vysluhuje si tak svoji denní kost. Je-li pán mimo dům, obvykle stáhne ocas a svěsí uši.

Navíc existují otrávené buřty, náhubky, obojky, vodítka a další prostředky, jimiž a na nichž demokracie drží psy zkrátka.

Inu, čí kost žereš, toho píseň štěkej.

Ještě prvorepublikánské kuchařky věděly, že existuje tartarská omáčka – dle řecké krajiny. Potažmo tartarský biftek. Ale stačilo jednou zaútočit na první signální soustavu a hlídací psi i jejich páníčkové začali slinit nad tatarskou omáčkou a tatarským biftekem. A budou slinit do skonání světa.

Novináři se prý nedrží etických pravidel svého cechu: realitu nereflektují, nýbrž tvoří, chtějíce se tak přiblížit básníkům.

Jobovi je dovoleno napsat Apokalypsu, nikoli však volovi!

Sám velký Majakovskij vyzýval: „Ach zavřete, zavřete oči novin!“

Průvodce cituje Karla Čapka: „Kritik je tvor, který nejlépe ze všech ví, jak se to či ono mělo udělat, ale sám to neumí.“

Přihazuji na váhu Nezvala: „Kritici nenávidí poezii, protože jim samým nevydala plod.“

V předlistopadové televizi běžel pořad „Pět u číše vína“. Lid ho překřtil na „Pět čuráků u burčáku“.

Průvodce charakterizuje soudobé novinářské vševědy a samosoudce coby „předsedy zeměkoule“.

Šarže je to vysoká, ale znám vyšší. Na libeňském hřbitově leží „předseda Vesmíru“. U jeho hrobu se vždy pokloním majestátu muže prvního po Bohu.

Děd Vševěd je oblíbenou postavou českých pohádek. Stejně tak Brouk Pytlík. Děti ho mají dokonce radši než Ferdu. Nedivím se, vždyť všechno věděti je určitě výnosnější než provozovat práce všeho druhu.

Průvodce záslužně zaznamenal potomstvo Dr. Holuba – holubí letku. Mýlí se ovšem v předpokladu, že letka využívá pozvánek. Vlastním exaktním pozorováním jsem nade vši pochybnost zjistil, že její členové praktikují vysněnou disciplinu černých i bílých mágů: teleportaci čili přenos těla z jedné žranice na druhou.

Průvodce po právu oznámkoval český interwiev pětkou (nikoli ruskou!).

Ještě naše generace věřila, že rozhovor se odehrává mezi dvěma osobami, tete a tete. Ale dnes je zřejmě přítomna jen jedna teta, zatímco ta druhá, zpovídaná, se kdesi za plentou omezuje na biblické ano, ano, ne, ne.

Mnozí žurnalisté si vysluhují doživotní novinaření pomocí nůžek. Svázané ročníky Dikobrazů, ale i různých barevných Práv jsou v archivech děravé jako ementál.

Inu, jsme v Čechách. Na jednoho zuřivého reportéra připadá sto rozzuřených agitátorů.

Nic není tak staré jako včerejší noviny, ale včerejší lži nahradí dnešní nepravdy!

Vida, jak jsem se rozúvodnil! V nejlepším, ale i v nejhorším přestat.

Takže howgh.