MAREK ŘEZANKA

Nemá cenu si nalhávat, že se v blízké budoucnosti budeme mít lépe. Ti, kteří ekonomickou krizi označovali za přechodnou chřipku a bagatelizovali ji, budou brzy konfrontování s faktem, že místo chřipky se jedná o zhoubný nádor, který bují a bují.

Krize nekončí, ta krize trvá…

Albert Edwards, stratég banky Société Générale, varoval, že Západ zasáhne vlna deflace z trhů v třetím světě a že ústřední banky si neuvědomují, jaká katastrofa je zasáhne. „Vývoj globální ekonomiky zatlačí Spojené státy zpět do recese,“ prohlásil Edwards.

V únoru 2009 Václav Klaus napsal: „Chřipku, stejně jako dnešní celosvětovou krizi, v žádném případě nepodceňuji. Chřipka je a zejména může být velmi vážnou chorobou, ale není to ani mor, ani rakovina, ani AIDS. Dnešní krizi považuji za ekonomickou nemoc v kategorii chřipky, byť těžké. Na chřipku se nenasazují tvrdá antibiotika, neboť ta chřipku neléčí a „pouze“ snižují dlouhodobou obranyschopnost organismu.“

Ukazuje se, že antibiotika jsou neúčinná a na chorobu zvanou „stávající fáze kapitalismu“ nestačí.

Žijeme ve světě, který je ekonomicky propojen – a kde se v jedné z jeho částí projeví to, co se odehrává v části zcela jiné. Žádné zdi zde nepomohou, jako nepomohli princi Prosperovi (E. A. Poe: Maska červené smrti).

Na co tedy narážíme? Na limity systému, který hledí na maximalizaci zisků farmaceutických koncernů, a umírající chudí ho naprosto nezajímají. Systému, který přijme jen taková opatření na ochranu životního prostředí, z nichž lze vytěžit krátkodobý finanční zisk. Systému, jenž dělá vše pro to, aby většina lidí neměla potřebné informace, a byla tedy manipulovatelná. To se projevuje v oblasti médií i vzdělávacího procesu.

Takzvané západní demokracie prožívají nejednu krizi. Kromě již zmíněné ekonomické se můžeme bavit o neméně závažné krizi hodnot. Čím více prázdných, ale o to více nabubřených, prohlášení na adresu „našich hodnot“ zaznívá, tím okatější je jejich nahota, která odhaluje dvojí metry a bezuzdné pokrytectví.

Jak například vysvětlíme lidem ve světě náš „humanismus“, když Západ bombarduje a rozvrací jednu zemi za druhou? Řekneme jim snad: Nejdřív váš domov zpustošíme, pak Vás ale přijmeme?

Co prostě nesedí…

Demokracie, humanita, sociální práva, multikulturalismus, svoboda projevu, rovnost před zákonem – kde to všechno je – a jak toto vše je se současným stadiem kapitalismu (ne)slučitelné?

Za projev demokracie rozhodně nepokládám hrubě pošlapané výsledky řeckého referenda, kdy je několik generací řeckých občanů beznadějně zadluženo. Je jim nadiktováno splácet něco, co z velké části není jejich dluhem. Naproti tomu vlivné finanční kruhy mohou pokračovat v hazardu s financemi i lidskými osudy. Stejně tak se nesáhne na zisky zbrojních kolosů, které si s každým prohloubením celosvětového chaosu mnou ruce. Jak je možné, že neslyšíme jejich smích?

Za humanitu pak nemohu považovat stav, kdy jsou „západní hodnoty“ slepé a hluché k ukrajinské krizi a k režimu, který posvětili, a který v sobě kombinuje prvky fašismu i nacismu. Není přece možné selektivně vidět jen některé uprchlíky před válkou a hladem – a v případě jiných se tvářit, že neexistují. Jenže má to jednu vadu. Jakmile se zaměříme na pomoc uprchlíkům před občanskou válkou na Ukrajině, musíme si přiznat, že jsme podpořili ty, kteří ji rozdmýchali – a kteří by rádi vyvolali celosvětovou válku proti Rusku.

Dovolím si zde malou poznámku na okraj: Slovem „my“ nemám na mysli nás, občany, ale onu neživotnou umělou hmotu nazývanou „naše západní hodnoty“.

Svobodou slova nemám na mysli stav, kdy jsou naše práva redukována na minimum – a to pod hlavičkou důrazu na „naši“ bezpečnost.

„FBI učí své protiteroristické agenty, že ‚mainstreamoví‘ američtí muslimové nejspíš sympatizují s teroristy, že Prorok Mohamed byl ‚vůdce sekty‘ a že islámská praxe věnovat se dobročinnosti není ničím víc než ‚mechanismem financování boje‘. Ve školícím zařízení FBI v Quanticu ve Virginii se agentům ukazují schémata, z nichž vyplývá, že čím ‚zbožnější‘ je muslim, tím jsou jeho sklony k ‚násilí‘ pravděpodobnější. V instruktážní prezentaci FBI se dodává, že tyto zničující tendence nelze usměrnit: V rámci muslimského práva je ‚jakákoli válka proti nevěřícím ospravedlněná‘ a ‚zklidnění situace je neuskutečnitelné, pakliže bude Korán i nadále považován za Alláhovo slovo‘. Chvilku se nad tím zamyslete. Žádná muslimská země Spojené státy nenapadla. Podle oficiálních zpráv byli únosci z 11. září původem převážně za Saúdské Arábie a nejednali jménem žádné muslimské vlády. Přesto americká vláda rozpoutala válku proti třem muslimským zemím – Afghánistánu, Iráku a Libyi – a angažuje se ve vojenských operacích proti údajným teroristům ve třech dalších islámských státech – Pákistánu, Jemenu a Somálsku… Spojené státy se rozhodly vést válku proti Iráku na základě úmyslných lží a neexistujících ‚zbraních hromadného ničení‘ a podvržených snímků ‚hřibovitých mračen‘ z pokusných výbuchů neexistujícího jaderného programu… Čím se to liší od prohlášení Adolfa Hitlera, že ‚včera v noci polské oddíly překročily hranice a napadly Německo?‘“ (P. C. Roberts, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu, Triton, Praha/Kroměříž 2015).

Tato slova bychom si měli vybavit kdykoli, když uslyšíme volání po nezbytné redukci našich práv v zájmu našeho bezpečí.

Když elitám teče do bot

V krizi však nejsou jen „západní hodnoty“. Elity ztrácejí svou oporu i v islámských zemích. Imámové přestávají být důvěryhodní – a stejně, jako „západní hodnoty“ propadají tváří v tvář konkrétním činům, diskreditují se též hodnoty „islámských elit“. Společným jmenovatelem selhání elit „západního“ i „islámského“ světa je systém produkující nerovnost, udržování v nevzdělanosti a neinformovanosti a ve štvaní jedněch proti druhým, i když v jejich zájmu by byl společný postup proti vykořisťovatelům.

V České republice (ale zdaleka nejen v ní) čelíme stavu, kdy stávající elity přestaly být důvěryhodné a následováníhodné. Týká se to mainstreamových médií, akademiků, studentstva, umělecké fronty.

Nepravdivým a silně zkresleným zpravodajstvím k dění na Ukrajině se zdiskreditoval kdekdo: ČSSD se Zaorálkem v čele, média včetně např. Britských listů, akademici, studentstvo, značná část umělecké fronty, ale též TOP 09 či ODS. S výrazně protiruskou rétorikou se setkáme například u předsedy ODS, P. Fialy či M. Němcové, kteří se dnes snaží dát zapomenout na všechny politické minely ODS svým negativním postojem k migrantům a uprchlíkům.

Celkově, podíváme-li se, kdo se snaží těžit ze stavu, kdy současné bezradné elity nemají lidem co nabídnout, vidíme, že o žádnou perspektivní alternativu se nejedná. Řadí se sem Svobodní, v jejichž programu je mimo jiné pevně zapuštěna podpora NATO či zde najdeme krajně asociální program včetně požadavku na školné. Na krajně pravicovém ekonomickém modelu P. Kohouta bazírují T. Okamura či M. Černoch. Václav Klaus mladší, který svými články získává mezi lidmi čím dál větší sympatie, netají své sympatie k ODS, do níž se vrátil. Do té ODS, která již několikrát „dokázala, že to dokáže“ a která hrozí, že rozbalí své zaprášené modré šance, jež skončily černou beznadějí. Za vlády Nečasova kabinetu se škrtalo na tom nejzákladnějším – na činnosti policie, na sociálním systému, na handicapovaných, na seniorech, na nezaměstnaných. Na to nezapomínejme. P. Robejšek zase pro změnu vyzývá k nezbytné redukci našich svobod v zájmu bezpečí. Tady nezbývá než hodit okem o pár řádků výše – na slova P. C. Robertse.

Neselhávají jen mainstreamová média, která tu patří oligarchovi Babišovi a tu zase pro změnu Z. Bakalovi. Přehlédnout bychom neměli ani vstup I. Valenty do Parlamentních listů, které nyní propagují právě například oba Klause. Klause staršího se snaží líčit jako alternativu ke stávajícímu systému, což je stejné překrucování dějin, jakého se dopouštějí ti, kdo stavějí na kultu V. Havla. V. Klaus starší je neodmyslitelně spojen s první polovinou devadesátých let, s kupónovou privatizací, z níž nejvíce těžili lidé jako Kožený nebo Mrázek, s kritikou „opatrnické politiky bank“ či s neprůhledným financováním ODS – a „L. Bácsem“ a „Pepou z Hongkongu“.

Není to jen mainstream, kdo nic nenabízí…

Jak již bylo řečeno, neselhává toliko jen mainstream. Jestliže nám vadí přirovnání Putina k Hitlerovi v mainstreamu, mělo by nám stejně vadit, když M. Koller přirovná A. Merkelovou na Parlamentních listech ke Goebblesovi. Nálepkování a sprostotu je třeba odsoudit plošně. Neselektivně. Spíše bychom se měli zaměřit na pozoruhodný ideový posun A. Merkelové, která ještě v říjnu 2010 prohlašovala: „Multikuluralismus selhal, ale naprosto selhal“ – a co za jejím názorovým posunem stojí.

Na Nové republice zase probíhá cosi jako proces legitimizace krajně pravicového a svým antisemitismem se netajícího A. B. Bartoše. Například V. Vítová v červenci 2015 psala: „Národní demokracie je médii charakterizována jako strana extrémistická, konzervativní a její členové a přívrženci jsou označováni za ultrapravičáky. Co ale takováto slova – při současném zmatení pojmů – vlastně znamenají?“ Mohl by se takto ptát levicově orientovaný člověk? Jestliže věnujeme aspoň minutu svého času a zaměříme-li se na sociální program Národní demokracie, zjistíme, že jsou nám nabízeny: Demontáž přebujelého sociálního státu či omezení a zjednodušení sociálních dávek. V tomto ohledu by nám mohly stačit zkušenosti s ODS či TOP 09. Strategicky nejdůležitějším bodem programu Národní demokracie je česká koruna krytá zlatem. Toto ovšem není nějaká systémová alternativa – jde o utopii podobnou ideologii dávno překonaného volného trhu.

V. Bláha na serveru Disidenti.org vyjmenovává 10 bodů, které nadšení ze „zlatého standardu“ poněkud krotí. Z jeho argumentů si uveďme následující tři: „1) Nikdo vám negarantuje, že vláda nevydá zákon a zlato vám nesebere, 2) Proč prodejci prodávají zlato, když věří, že cena ještě poroste?, 3) Pokud zkolabuje měna, tak je jasné, že nepůjdete s cihličkami do obchodu a pokud přece jen ano, tak hodně ztratíte. Navíc je otázka, zda vám i tak někdo něco prodá.“

A. B. Bartoš je znám svými seznamy, které si nezadají se seznamy tzv. ruských agentů. Bartošova „Dvorana židovské slávy“ pak připomíná seznamy „Židů“ ve třicátých letech dvacátého století. Zvláště, dáme-li to do kontextu prohlášení, že „židovská otázka není uspokojivě vyřešena dodnes“: „Účastníci si společně připomněli památku nevinné dívky, za jejíž vraždu byl odsouzen polenský Žid Leopold Hilsner. Tento hrůzný čin vyvolal značnou odezvu v nejširších vrstvách českého národa, semkl jej a výrazně přispěl k přesvědčení o nebezpečnosti a škodlivosti židovského živlu. Ať už to s vraždou Anežky Hrůzové bylo jakkoli, nezpochybnitelným faktem zůstává, že tzv. hilsneriáda se stala symbolem a výmluvným svědectvím o zdravém stavu tehdejšího národního společenství, jež se instinktivně postavilo proti židovské zvůli, nadvládě a hrozbě. Ta bohužel přetrvává dodnes.“

Bartoš doslova prohlašuje: „Neříkejte mi, že máte rád černochy? Černí se chovají jako zvěř…“ To je jednoduše něco tak sprostého a z podstaty věci rasistického, že se divím, že tohle může tomuto fašistovi – ano, tady to není nálepka, ale konstatování faktu – projít. V Plzni ho ještě na jeho demonstraci chránila policie. Zatímco jsem poznal řadu lidí tmavé pleti, jichž si vyloženě vážím, Bartoš je pro mě někdo, kým lze toliko pohrdat, protože paušalizuje, nálepkuje a šíři nenávist.

Národní demokracie mimo jiné ve svém „sociálním“ programu apeluje na návrat odborů ke skutečnému hájení práv zaměstnanců.

K tomu je třeba poznamenat, že odborová konfederace pod vedením J. Středuly začala v poslední době možná jako jediná síla v České republice akcentovat sociální problémy společnosti. Distancovala se od plošné fobie z imigrantů, o to více a důsledněji ale realizuje svůj program: „Konec levné práce.“

Není sporu o tom, že ČSSD není systémovou alternativou a že v mnoha ohledech nejedná sociálně ani demokraticky. Zamysleme se však nad kampaní nacistického serveru White Media, která nyní vyvolává odpor právě proti politice ČSSD.

Nejvyšší čas na eugeniku?

Tento server publikuje například článek Nejvyšší čas na eugeniku, v němž doslova píše: „Postižení závažnými a vrozenými genetickými poruchami představují obrovskou zátěž pro celou společnost a dohromady spotřebují miliardové částky ze státního rozpočtu, které pak ve zdravotnictví chybí ostatním lidem. Tito postižení, i přes nákladnou léčbu, nežijí a nemohou žít stejně kvalitním životem, jako zdraví lidé. Nebylo by pro samotné postižené i pro společnost výhodnější a humánnější, kdyby se tito postižení vůbec nenarodili?“ Otevřeně vybízí k nenávisti vůči všem lidem tmavé pleti a svým názorovým odpůrcům vyhrožuje fyzickou likvidací.

Pokud nad tím jen mávneme rukou s tím, že není důležité, kdo za tímto serverem stojí a co tento server propaguje, položme si další otázku: Jak to, že právě my na seznamech White Médií nefigurujeme jako „zrádci“? Není to náhodou proto, že jsme se nikdy veřejně proti rasismu ani fašismu nevymezili?

Směřování k fašizaci

Koncem srpna publikoval Milan Valach, mluvčí Hnutí za Přímou Demokracii, na Deníku referendum text nazvaný Rasismus a kapitalismus. Mimo jiné v něm shrnuje: „Podíváme-li se na dění v současné české společnosti, vidíme přijímání nezvratnosti společenské hierarchie většinovou společností i narůstání rasistických nálad. Pokud bude pokračovat ekonomická krize, a zdá se, že bude, může tato společnost ‚spontánně‘ hledat viníky právě mezi chudými, Romy či vidět za vším židovské spiknutí. A právě proto je jmenování Romana Jocha poradcem předsedy vlády pro lidská práva nutno považovat za symptom fašizace české společnosti. Ještě se to nestalo, ale již jsme tam začali směřovat.“

K Romům a „židovskému spiknutí“ přibyla ještě otázka migrace. V ani jednom případě nemíří hněv „aktivistů“ k podstatě problému, tedy k (ne)funkčnosti samotného kapitalismu.

A kde je levice?

Kritiku si zaslouží též levice. V podstatě ustrnula a setrvačně udržuje „své jisté“, aniž by figurovala jako alternativa. Co učinila například na poli průmyslového družstevnictví? Jak přispěla k posílení práv občanů?

Chceme-li přijmout takový zákon o obecném referendu, který povede k posílení práv občanů – a tedy posílení demokracie jako takové – nemůžeme současně vymýšlet mechanismy, jak práva občanů redukovat na úkor politických elit. Za takové mechanismy můžeme považovat neúměrně vysoký počet požadovaných hlasů, aby referendum vůbec mohlo proběhnout. Zaznívá-li číslo 250 000, je zřejmé, že to politické elity s vypisováním referend moc vážně nemyslí.

Velmi podstatnou otázkou potom je, o čem lidé (ne)mohou v referendu rozhodnout. Pokud se okruh témat, k nimž jim bude dovoleno se vyjádřit, ztenčí na několik oblastí, opět nemůžeme mluvit o posílení občanských práv. Kdo jiný než občané této země má například rozhodnout, zda chceme vysílat jednotky do válek, které nejsou našimi válkami či podporovat vojenský pakt, který dávno neslouží k naší obraně?

Ponechají-li si politické elity u referend právo veta, je rozhodně lepší žádný podobný zákon o referendu nepřijímat.

Pozor na tvrdou ruku

Přímá demokracie je nástroj, který ovšem potřebuje živnou půdu, má-li být občanům ku prospěchu a nemá-li se stát bičem v ruce kohokoli, kdo by mohl inklinovat k diktátorství. Už proto je důležité vymezení levicových a pravicových hodnot, aby bylo zřejmé, kdo podporuje nadnárodní korporace a jejich politiku maximalizace zisku – a kdo se snaží vytvářet k maximalizaci zisku alternativu, která bere v potaz sociální problémy občanů i kvalitu životního prostředí, v němž žijí.

Uvědomme si následující:

1) Přímou demokracii nelze nadiktovat. Není možné, aby tu byl kdokoli, kdo druhým bude říkat, co mají chtít. Smyslem přímé demokracie je oslovit lidi, aby byli aktivními sami za sebe. Aby dokázali formulovat, co chtějí. V případě, že se objeví někdo, kdo hlásá, že sám ví nejlépe, co je pro ostatní nejlepší, je třeba zpozornět.

2) Přímá demokracie nemůže existovat ve vakuu – ani v prostředí nefungující ideologie „volného trhu“, která je dávno překonána. V ekonomické sféře hájí HzPD dlouhodobě prvky participativní ekonomiky a podporuje rozvoj průmyslových družstev. Naproti tomu např. T. Okamura je typickým představitelem tržního hospodářství. Někteří lidé ho mohou obdivovat, že se takzvaně vypracoval a něco dokázal, což není na české politické scéně příliš častý jev. Je pochopitelné, že takový člověk má politické ambice. Otázkou ale je, zda jsou tyto ambice slučitelné s dlouhodobými cíli HzPD. Domnívám se, že nikoli. Navíc je třeba, aby zde subjekt, který se uchází o přízeň voličů, nastínil, jaké konkrétní kroky chce dělat v oblastech školství, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, ale i zemědělství, bytové politiky, kultury či životního prostředí.

3) Přímá demokracie nemůže být určena selektivně jen pro některé občany. Jakmile se stává selektivní přímou demokracií, nejde o demokracii, natož přímou.

V hlavní roli faleš?

Tyto body mějme při formulaci funkčního zákona o obecném referendu na paměti. Jako není možné hrát si na humanisty, a jedním dechem podporovat asociální politiku současného systému, která dopadá na ty nejslabší, není možné hrát si na „kapitalistickou přímou demokracii“.

Vzhledem k výše uvedenému jsem přesvědčen, že prosazování prvků přímé demokracie tak, aby bylo občanům ku prospěchu, vyžaduje systémovou změnu. Pokud půjde o přímou demokracii z dílny Věcí veřejných, Svobodných, ČSSD atp., nikdy nepadne o nějaké systémové změně ani zmínka. Pak je ale přímá demokracie toliko šidítkem na voliče – a stává se pro ně hrozbou. Neboť bez funkčního vzdělávacího systému a nezávislých objektivně informujících médií je zcela nabíledni, že poslouží toliko zájmům úzkých mocenských skupin. Něco takového nemohu z podstaty svého přesvědčení podpořit.

Deprivovaní, zmatení a bez kultury

Jsme společností, která je deprivována hned z několika hledisek. Jednak zde svou roli hraje období dlouhodobé asociální politiky takzvaně pravicových vlád. Dále pak pocit, že nefunguje právní stát, neboť většina závažných kauz vyšumí do ztracena – a s některými soudními výroky se objektivně vzato člověk velice těžko ztotožňuje. Lidé si přijdou obelháváni propagandou, která je bytostně uráží.

Jedním z viditelných projevů úpadku společnosti je i úroveň kultury.

K seriálu Místo zločinu Plzeň (režie Jana Hřebejka) Martin Svoboda ve své glose poznamenává: „Unylá a monotónní kriminálka nedokáže ani pořádně sdělit, kdo měl být vlastně vrah. Jediné, co si lze zapamatovat, je nevkusná znělka.“ Pokud již je něco ve společnosti podrobeno kritice, potom minulý režim.

Jak rozdílně potom působí severští autoři detektivek, kteří se zaměřují na palčivá společenská témata (např. J. Adler-Olssen – Složka 64 či Zabijáci).

Dříve, než nás semele…

Stávající systém nám již nic nenabízí. Krajně amorální politika, která je doprovázená masivním propouštěním, ožebračováním střední vrstvy, ekonomickými krizemi, na něž – obrazně řečeno – nepůsobí žádná antibiotika – kšeftováním se zdravím či ochranou životního prostředí – se snaží schovat pod masku humanity. Tato maska však většinu lidí dovádí k zuřivosti a vymezení se vůči ní, a to za každou cenu.

Všimněme si, jak málo se v době velké migrační vlny mluví o smlouvě TTIP. Přitom tato smlouva může výrazně omezit zbytek evropských demokratických hodnot – a zhoršit postavení zaměstnanců v Evropě. Marek Černoch, který by se měl řadit k zastáncům alternativy vůči systému, Parlamentním listům sdělil, že: „Jednali jsme také o situaci na Ukrajině se Stevenem Piferem, ředitelem Brookings Arms Control and Non-Proliferation Initiative, bývalým velvyslancem na Ukrajině a poradcem prezidenta Clintona.

Velmi důležitým tématem byla energetická bezpečnost. Toto jednání proběhlo s Jimem DeMintem, prezidentem think-tanku The Heritage Foundation. The Heritage Foundation je nejvlivnější washingtonský konzervativní think-tank a prezident DeMint je jedním z celoamericky nejznámějších představitelů hospodářského a hodnotového konzervatismu. Proto jsme ho také pozvali do ČR na seminář, který se bude věnovat energetické problematice.“

Domnívám se, že jako „ochránce západních konzervativních hodnot“ nám bohatě stačí Jakub Janda.

Tento systém se ocitl na křižovatce – a dávno ji projel na červenou. Otázkou však je, kam směřuje. Jeho jedinou šancí na udržení je opora o různé podoby fašistických bojůvek, které se již ani náznakem nesnaží budit dojem demokracie. Toto si uvědomme. Pokud možno dříve, než budeme semleti.