JIŘÍ KNOPP

Nalej mi

Nalej mi ještě trochu toho vína

po němž se tak lehce zapomíná

na mládí, lásku, starosti a strach.

Sklo cinkne, srdce poskočí,

hned podíváš se pravdě do očí

ne, ještě nejsem na márách.

A zprudka zazní píseň jako za mlada,

úsměv se vynoří, dobrá nálada,

chytneme se kolem ramen.

Najednou je tu horská bystřina,

nádherná, sladká, dlouhá vteřina,

kdo by teď čekal amen?

Proč asi?

Někdy mě napadnou slova

co rýmují se

a lidé hned – vida poetu!

Je lehké říci, že zas přijde podzim,

přichází přece vždycky po létu.

To není báseň: láska, páska

a co bylo nebo nebylo

když na čele přibude ti vráska,

zavíráme – už nic nezbylo.

Báseň přichází jen zřídka,

když se jen zachce Pegasi

básní je prostě málo…

Proč asi?

Co je to za svět

Tenhle svět už se mi nepozdává,

valí se svinstvo jako žhavá láva,

faleš a triky, podvody,

žena se za peníze dává…

a žádný kabát nemá z ostudy.

Již nemám sílu měnit tenhle svět

ve kterém je mravnost leda k smíchu

a moderní je žíti v hříchu.

Nemohu za to

Der, die, das,

ta slůvka německá se mi vryla pod kůži

jako tetovaná kotva,

skřípou a rvou mi duši,

když je slyším, tak mi není fajn

los, los, los – čechiše švajn.

Chtěl bych vás mít rád,

dostanu jednu facku – nastavím druhou tvář.

Miluji lidi, nejsem lhář,

ale tenkrát jste byli nadlidé,

utíkal jsem před vámi bos

los, los, los, los…

Umělec věhlasný

(věnováno slovutnému panu Knížákovi)

Už může malovat trpaslíky

jak chce veliké

umělecká svoboda je nekonečná

a ňadra žen mohou být zelená

i strakatá a větší než plátno

i mimo rám

Teď má pláten plný krám

pardon – obrazárnu

Je tam i místo pro prasárnu

Štětce mu nestačí

ba ani paleta

vždyť kumšt jeho

až za obzor zalétá

Známe ho všichni

ví ovšem o všem

a tak i píše fejetony

i slova úvodní

Jiný by takové bláboly nevymyslel

a tak je vlastně – původní.

Ještě ne

Fakt jsem to ještě nezabalil,

k lékařům chodím o sto šest,

mince mi v kapse zvoní

a v hlavě zní mi hesla –

My nejsme jako oni!

Polykám prášky, lékárníku díky,

pro tebe také zvoní v kapse kov,

kup dětem banány a fíky –

odháním od sebe pláč a slzy vdov.

Vidím dál

Teď stár

vidím lépe než mladí,

dál a ostře,

vidím pod povrch věcí,

pod povrch tvého čela,

a vidím i to co marně jsi

přede mnou skryl.

Tak jako nelze vyvětrat cigaretový kouř

z blůzičky puberťačky,

nelze mě obelstít,

ale mohu se jen tak usmívat

a dělat, že nic nevím a nevidím,

neslyším a necítím.

Protože vy si stejně nedáte říct…

Už slábnu

Táto,už slábnu jako ty,

když se z tebe stával kmet.

Už bychom spolu nevyrvali strom

i s kořeny,

tak jako za mlada.

A tolik bych chtěl cítit sílu

tvých otcovských dlaní

a tep tvého srdce.

Nevím

Já, mami, nevím,

zda mě k tobě pustí –

nějaké hříchy jsem pochytal,

když už jsi na mě nedávala pozor

a tak mi možná Petr pokyne palcem –

dolů do pekla!

Ale já bych tě tolik chtěl vidět

a pár slov ti říci

a cítit tvoji ruku na skráni

jako lehký vánek,

který provívá stvoly trávy na stráni

a pampelišky, vlčí máky, prvosenky…

Jdu ulicí

Jdu ulicí a nepoznávám lidi,

jsou jiní než my za mlada,

slyším jen super, špice, meloun, oukej –

život je pro ně droga,

prostě paráda.

Asi už nepatřím na tento svět,

je plný falše, zlatých pozlátek

a my jsme jen stádo telátek,

které si v marketech kupují

nádherné halucinace na pár hodin.

Nemnoho let

Nemnoho let mi zbývá,

nemnoho jar a zim,

mé srdce ještě zpívá

a neschází mu rým,

když oheň vesele praská

a kolem osada spí –

jsem král, jsem V.I.P.

Ještě rok? Hodinu? Minutu?

Konečná

Jednou to přijde a vydechnu naposled.

Již nikdy nespatřím náš sad,

jablka, hrušky, fialové slívy,

všechno, co míval jsem tak rád.

Ráno mě neuvítá slunce,

ten každodenní zázrak zázraků,

hle pampelišky letí – sta bílých padáků…

Až za obzor mého mládí –

kostelík, domek, cesta do školy,

v průjezdu tmavém si dopisuji úkoly…

Možná, že leccos se změní,

záleží všechno na osudu,

skutečnost nebo snění –

já už u toho nebudu.

Jsem sám

Jsem sám v nočním tichu,

podlaha praská

déšť bubnuje do střech

blesk rozsvítil okno –

máš, Páne Hromu, postřeh.

Dívám se do té noci

co je to tam venku za slotu,

přijďte, nechci být sám,

přijmu i despotu.

Volám o pomoc

v tom svém osamění,

které tak srdce dusí,

někdo snad na mě promluvit musí,

porušte, prosím, moji samotu…