VLADIMÍR KOLÁR

Divadelní hru Caligula napsal francouzský existenciální filosof a spisovatel Albert Camus, pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu, v předvečer druhé světové války, roku 1938.

Jeho filozofická východiska v té době významně odrážela naléhavá společenská témata, soustřeďující Camusovo myšlení k otázkám svobody, jejích hraničních možností, ale i toho, co v těchto souvislostech může přinést zbožštění člověka, který svou vlastní svobodu povýšil nad veškeré principy a užívá si neomezené moci. A pokud své konečné cíle spojuje se všeobecným blahem všech, zda může toto sebezbožštění být omluvou za krutost, násilí a zločiny, případně, jak s tím souvisí často spontánní podřízení se veřejnosti diktátorské zvůlí. A přirozeně tu filozof nastoluje i existenciální témata odcizení člověka, úzkosti ze samoty, absurdnosti života i možnosti vzpoury.

Camus ve své hře záměrně odhlédl od některých hodnocení historiků, třeba toho, že Caligulovo jednání bylo projevem šílenství, jež u něho propuklo v důsledku skutečnosti, že byl připraven o svou milovanou sestru Drusilu, se kterou udržoval incestní vztah, někdy se připomíná i možnost prodělané encefalitidy. Tento posun mu umožnil obohatit Caligulův příběh o nové možnosti, nové myšlenkové podněty.

V Camusově podání Caligula proti nesmyslnosti života postavil zločiny a hry svých poddaných o život. Prohlašuje se za Boha, troufá si stanovit i zcela iracionální cíle, jako spojit krásu s ošklivostí, nebe s mořem. Jeho nápady, které vnucuje Římu, jsou často šílené a hrůzné. Senátory nechává klusat vedle svého kočáru, aby si vytrvalým pohybem udrželi zdraví. Patricije nutí, aby vydědili své děti a veškerý majetek odkázali státu. Soudí, že každý je vinen a proto si zaslouží smrt. A stát v zájmu dědění majetku může podle svých potřeb každého poslat na věčnost. Stejného druhu je nařízení o uzavření sýpek, jehož cílem je hladomor.

Caligulovo jednání vyvolává odpor, který se šíří po zemi. Když je varován před blízkou vzpourou, která s ním má skoncovat, je tak posedlý svým „božstvím“, že se podobným plánům dokáže jen vysmát. Když je dýkami vybavenými vzbouřenci zabíjen, až dokud naposled nevydechne, stále je přesvědčen o nemožnosti svého konce.

Režisér Martin Čičvák provedl v textu některé úpravy, které hru posouvají do současnosti (čemuž odpovídají i kostýmy) a rozšiřují její záběr o rovinu politiky se zřejmou snahou vyslovit se k pokřivenosti dnešní doby, jejímu vnitřnímu rozvratu, který je důsledkem potření společných cílů a ideálů ve prospěch individuálních sobeckých zájmů. Otázkou však je, jestli je Camusova koncepce Caliguly v těchto nových rozměrech filozoficky udržitelná a zda příjemce nevzdaluje původnímu autorovu poselství.

I tak se režii daří udržet diváckou pozornost, získává si ji nezvyklými nápady, třeba využitím velké vodní plochy na jevišti, zřejmě symbolizující římské lázně, tedy místo obvyklé pro společenská setkání všech vrstev společnosti, zde je i prostor pro Caligulovy surovosti. Je tu jen nehluboká vrstva vody, což hercům umožňuje hrát, třebas při některých výkonech musí snášet značné nepohodlí.

A podobnou odezvu diváků mají i „nadpozemská“ vystoupení, tedy pohyb herců ve vzduchu pomocí lan, dokonce i tanečně akrobatické vystoupení Tomáše Krivošíka, představujícího Caligulovo alter ego. Nápaditá scéna je dílem Hanse Hoffera, proslulého rakouského scénografa působícího i v Německu a ve Švýcarsku.

Caligulova postava má ve hře největší prostor, možná i proto skvělý výkon Ondřeje Brouska ostatní herecké představitele poněkud zastiňuje, nepochybně však zaujmou rovněž CaesonieAndrey Černé, Mereia Petra Rychlého či starý patricij v podání Pavla Rímského.

Brousek, který je zároveň autorem hudby provázející představení, se v inscenaci hry setkal s režisérem Čičvákem už potřetí, za ztvárnění předchozích hlavních rolí ve Frischově Andoře a Schafferově hře Amadeus byl nominován na Cenu Thalie.