IRENA ŽANTOVSKÁ a PETR ŽANTOVSKÝ
Při pohledu na truchlivou mapu českých médií se neustále vrací tatáž otázka: hrozí nám médiokracie? Je to už skutečně tak, že realitu reálnou nahrazuje nebo z velké části už nahradila realita virtuální, mediální? Je to tak, že média a lidé v nich určují, co se stane, proč se to stane, s jakými důsledky, kdo bude vítěz a kdo poražený?
Při pohledu na tu truchlohru v českých médiích přepadá jen trochu citlivějšího pozorovatele marnost: je to tady, médiokracie vystřídala u moci standardní demokratické instituce a procedury; o tom, kdo bude předsedou vlády, nerozhodují občané ve volbách, nýbrž novináři a jejich loutkovodiči odněkud ze zákulisí. Je to ale opravdu tak, jak to vypadá?
Ohlédnutí do historie
Když jsme si stejnou otázku kladli před více než deseti lety, odpovědi byly až nepříjemně často kladné. Pro pochopení toho, co se od té doby změnilo, musíme se stručně vrátit k analýze naší tehdejší vnitropolitické situace. V období po skončení opoziční smlouvy a opětovném nástupu sil reprezentujících tzv. nepolitickou politiku, jejichž celá existence nestála na pevných ideových základech, nýbrž pouze na vnějškové mediální podpoře převážně levicově liberálních médií, mohlo se zdát, že média skutečně převzala dominantní roli ve formování společenského vývoje a opticky i fakticky převzala otěže, které ve standardní demokracii mají politické strany.
Po volbách roku 2002 vznikla vláda programově zcela nesourodých subjektů – k politickému středu směřující Špidlova sociální demokracie a účelově vzniklý subjekt zvaný „čtyřkoalice“, složený z křesťansko-sociálních lidovců pod vedením Cyrila Svobody, na politické zradě jménem Sarajevský atentát vzniklé strany odpadlíků od ODS – Unie svobody, do politického zapomnění směřující ODA, která vyměnila předlistopadový intelektuální konzervatismus za polistopadové privatizační rejdění, a konečně zcela bezvýznamné straničky pravicově se tvářících jakobínů Demokratické unie. Co měly tyto čtyři subjekty společného se sociálními demokraty? Programově, jak bylo řečeno, nic, politicky de facto jen sdílely odpor k éře Václava Klause. Vláda Vladimíra Špidly vznikla toliko na touze svých členů ujmout se moci a profitovat z ní.
Ačkoli byly naprosto zjevné handicapy této vlády – nejen její ideová prázdnota, ale i faktická neschopnost jednotlivých osob řídit expertní rezorty, byli to novináři a jejich média, kdo tuto podivnou vládní koalici obdařil setrvalou a neutuchající důvěrou a adorací. Titíž novináři, kteří v období Sarajevského atentátu páchali mediální atentát na Václava Klause, nyní tleskali tomu, že vliv jeho osoby a idejí zdánlivě z politiky vyprchal. Z Vladimíra Špidly se stal neposkvrněný symbol tohoto triumfu. Na mediální výsluní se vrátila idea nepolitické politiky, protežovaná po celý polistopadový čas Václavem Havlem.
Jenomže veřejnost nebyla slepá a hluchá vůči realitě. Viděla, jak médii opěvovaní představitelé údajně čisté a nové politiky provozovali nezodpovědnou politiku permanentního projídání tehdy poměrně úspěšné a produktivní národní ekonomiky, provázeného průběžným korumpováním voličů sociálními dávkami všeho druhu.
A jak dopadla tato vláda „čistých“? Postupně se v jejím čele vystřídali tři premiéři. Po Vladimíru Špidlovi, kterého odvolali členové jeho vlastní strany pro naprostou neschopnost řídit stát, nastoupil Stanislav Gross, jehož krátké premiérování bylo jen neustálým bojem o setrvání ve funkci a neschopností vysvětlit své majetkové skandály. A třetí v řadě, Jiří Paroubek, už zcela rezignoval na zdání zachování koaliční shody a celý rok svého vládnutí řídil zemi v nepsané koalici s komunisty.
Celý tento proces vedl k volbám v roce 2006, které s nejvyšším ziskem ve své historii vyhrála ODS, tehdy ještě veřejností vnímaná jako pravicová strana.
Mediální polibky smrti
Co z této inventury plyne? Jakkoli, jak bylo řečeno, se mohlo v roce 2003 zdát, že největší vliv na věci veřejné mají novináři a média, realita se odehrávala naprosto jinak a vedla k naprostému debaklu toho všeho, co novináři tolik prosazovali. Ostatně nejinak tomu bylo i v období po Sarajevském atentátu, kdy – jak už jsme zmínili – média téměř jednohlasně spustila soustředěnou palbu na Václava Klause s cílem vymístit jej z politického života, ale veřejnost nepropadla této mediální mánii a navzdory očekávání vrátila ve volbách 1998 Klausovu ODS na politické výsluní a k podílu na moci.
A nejinak tomu bylo i v událostech mnohem aktuálnějších. Když nastoupil do čela české vlády Petr Nečas, byl obdařen mediálním přídomkem „Pan Čistý“. Když svůj post po necelých třech letech opouštěl, bylo to za okolností, jež měly do oné mytické „čistoty“ věru dosti daleko.
V podstatě každá politická osoba nebo strana, která požívala mediální ochrany, se dříve či později ukázala jako modla na hliněných nohách. Kromě jmenovaných lze uvést i řadu dalších – Martina Bursíka, Petru Buzkovou, Jana Rumla a mnoho jiných. Nebo celá hnutí a strany – Unií svobody počínaje, přes různé Impulsy 99, Cesty změny, Evropské demokraty až po Klíčové hnutí, Zelené či Lidem. Jako by v jejich případě vždy platilo, že přízeň médií je polibkem smrti.
Co se z toho dá usoudit? Že se občan a volič v průběhu většiny z uplynulých dvaceti čtyř let od listopadu 1989 rozhodoval rozumněji a realističtěji, než jak mu radila média. A tedy, že zcela logicky důvěra veřejnosti v média postupně klesala až k dnešnímu stavu, kdy je de facto na nule. Dokonce se zdá, že se veřejnost mnohdy vědomě a záměrně řídí právě opačným názorem, než jaký na něj z médií proudí.
Jasným příkladem jsou poslední volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013. Ačkoli velká řada médií uváděla do detailů informace o tom, že lídr hnutí ANO, podnikatel Andrej Babiš, je ve vážném podezření z letité spolupráce s komunistickou tajnou policií, byl zveřejněn vázací akt i celý svazek agenta s krycím jménem Bureš, na voličské preference to nijak dramaticky nezapůsobilo a Babiš se stal faktickým vítězem těchto voleb, a jak se zdá, zůstává i dominantní postavou celé české politiky, média nemédia.
Je asi zbytečné dodávat, že tento volební triumf znamená nejen de facto první příklad vstupu opravdu silného kapitálu do přímého politického pole, ale vyjadřuje a završuje evidentní paradigmatickou změnu české politiky, která už není postavena na idejích a ideologiích, nýbrž pouze na emocích a iluzích. Jen tak si lze vysvětlit například triumf Andreje Babiše v sociálně komplikovaném ústeckém regionu, kde by za normálních okolností dominovala jasná levice, a to ještě spíše komunisté než socialisté. A vida, v kraji nezaměstnaných vítězí miliardář.
Pokud Václav Klaus tou dobou hovořil o tom, že skončil polistopadový režim a začal režim kvalitativně nový, pak toto je jedním z důkazů pravdivosti té teze.
Spasí nás veřejnoprávnost?
Platí vše řečené i pro média veřejné služby?
Obraťme tu otázku: existují u nás nějaká média, kam nepronikají ekonomické a politické zájmy? Odpověď zní: nikoli. A možná nejvíce, byť netransparentně, jsou přítomny právě ve veřejnoprávních médiích, zejména v České televizi.
Má to dva důvody. Z jedné strany jsou veřejnoprávní média stále ještě nosičem pro reklamu, i když v limitované míře, z druhé strany jsou jejich řídící struktury výsledkem politických zájmů a dohod. Generální ředitelé veřejnoprávní televize a rozhlasu jsou vybíráni Radami ČT a ČRo a členové těch Rad jsou voleni Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR.
Podle dikce zákona by měli do Rad ČT a ČRo být nominováni zástupci organizací a spolků mimo politickou sféru, z tzv. občanské společnosti, ale z praxe je zjevné, že tyto nominace (různými zahrádkáři, církvemi, sportovními kluby atd.) jsou obvykle zcela formální a do Rad ČT a ČRo usedají lidé víceméně bezprostředně navázaní na politické strany.
Z toho plyne, že i managementy těchto médií se nutně chovají konformně vůči politickým stranám a institucím. Díky nevyhovující legislativě pak tyto managementy mají vcelku neomezené pole působnosti, zacházejí s Českou televizí a Českým rozhlasem podnikatelsky, jako s vlastním majetkem, to znamená mohou do tohoto podnikání promítat i rozmanité ekonomické zájmy a profity.
Sami novináři z těchto médií často říkají, že by byli nejraději, kdyby byla tato média na obou vlivech zcela nezávislá. Kdyby neměla žádnou reklamu a kdyby se jejich management nerodil z politické vůle. Jenomže takové vlivové vakuum, v němž by si média sama stanovovala cíle i metody, v sobě nese skrytou hrozbu: totiž že se stanou skutečnou politickou a do značné míry i ekonomickou mocí. Že začnou sama generovat informace sloužící svým vlastním podnikatelským nebo politickým zájmům, že propadnou touze určovat, nikoli popisovat dění. A že takovým touhám naši veřejnoprávní novináři propadat umějí, o tom nás mnohokrát přesvědčili, nejsilněji během tzv. televizní krize v zimě 2000 či v případě kampaně proti nezákonně zlikvidované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 2003.
Dodnes je z vysílání veřejnoprávních médií cítit, že mnozí novináři nebyli s to vstřebat své tehdejší zájmy a pocity a jsou v jejich vleku dosud. Proto zevnitř veřejnoprávních médií ještě nezazněla opravdu relevantní reflexe událostí ze zimy 2000 ani korekce někdejších kampaní proti RRTV zjara 2003.
Z toho plyne, že dokonalá rozhodovací autonomie je i na půdě veřejnoprávních médií de facto smrtící a rozhodně není zárukou kvalitnějšího informování veřejnosti, a tedy i její vyšší důvěry v to, co média a novináři hlásají.
Sečteno a podtrženo: vzhledem ke všemu řečenému se nelze divit, že dramaticky klesá stupeň důvěry, kterou investuje veřejnost v média. Ve srovnání s jinými institucemi veřejného života, jako jsou odbory, armáda nebo církve, jsou na tom média obecně, a denní tisk zejména, velmi špatně.
Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) realizuje už od roku 1995 každoroční průzkum důvěry veřejnosti ve společenské instituce a jeho výsledek je varovný – z více než 73 procent důvěry v média v roce 1995 klesla úroveň důvěry na cca 37 procent, tedy zhruba o 50 procent.
Už jen tato čísla snad mohou být aspoň malým světélkem naděje na konci tunelu: V zemi, kde lidé médiím nevěří, mohou média jen těžko doopravdy určovat a rozhodovat důležité věci, tedy vládnout.