VĚRA BERANOVÁ

Toto bohulibé úsloví může mít i negativní podobu. Pozorný televizní divák, a to „napříč spektrem“ televizních stanic, se stále častěji dostává do poněkud schizoidních stavů. V únoru se dozvídá, jak se prostý soutěžící jednoho soutěžního programu těší na vánoce a vyhrané penízky věnuje na dárečky. Další pořad, sledovaný především mladší ženskou generací, se opakuje s měsíční frekvencí. Méně pozorným divačkám by to možná ušlo, ale díky neuvěřitelné „češtině“ stěžejní figury nelze zapomenout. Další programy, které budují na určité nostalgii a hledají své diváky u nejstarší generace, prezentují donekonečna tváře minulosti s historkami mnohokrát převařenými. Bohužel, při vší úctě, to často vyzní až tristně. Tedy nic proti opakování, ale!!!

Televize má splňovat řadu funkcí. V posledních letech jako by na ten trs těch všech možných funkcí zapomněla, a to „napříč spektrem“ televizních stanic. V našich luzích a hájích převládla jedna funkce, a to funkce zábavná. Tedy bavit a bavit, za každou cenu, a když není co, tak jednou z cest je donekonečna opakovat, doslova obemílat, co možná někdy mělo jakýsi divácký ohlas. Tady se předem omlouvám opakování opravdových původních uměleckých počinů.

Ale abychom byli spravedliví, sem tam se můžeme setkat i s jistým ostychem u bývalých i současných celebrit, když jsou tázáni na stále se opakující otázky. Asi i jim samotným je to trapné.

Větší trapnost je však na straně televizní dramaturgie. Opakování matka moudrosti, ale měli bychom se ptát: opakování čeho?