ALEXEJ MIKULÁŠEK

Vladimír Stibor (1959 v Benešově u Konopiště) patří k poměrně výrazným autorům současné české poezie; je uznáván rovněž jako editor básnických almanachů a esejista, spolupracovník časopisů Divoké víno i Obrys-Kmen (LUK). Patří rovněž k básníkům nejvíce agilním, co se týče prezentace své poezie: potvrzuje to jeho poslední sbírka, vydaná v dubnu loňského roku a nazvaná LEHKÉ ŠKRÁBNUTÍ (Milan Hodek/Paper Jam, Hradec Králové, il. Luciána Stiborová, 60 str.; ISBN 978-80-87688-31-1). V ní nalezneme čtyři (!) doslovy, a to Mirka Kováříka, Vratislava Podroužka, Romana Szpuka a Bohumila Ždichynce.

Stibor je tvůrce reflexivně-impresivní lyriky s výraznými symbolistními názvuky. Jako by ani nesměřoval do vnější reality k realitě básnické, nýbrž právě naopak, vytvářel ze slovesné reality kompozice, obrazy a myšlenky a ty v podobě básnického proudu nechával plout po prostoru vymezeném nestejně dlouhými řádky a čekal na to, jaký toto naznačené sdělení vyvolá efekt. Je nesporně nápaditý, invenční, nepokrytě křesťansky orientovaný, a právě křesťanská symbolika či duchovnost v nejširším smyslu slova se projevuje ve zvolené metaforice a symbolice, popř. křesťanské emblematice (srov. motivy jako kříž, ryba, krev z boku, Nejvyšší, slzavé údolí, růženec a mnoho dalších). Skutečnost, realita je pak průmětem ducha, jeho zhmotněním, dokonce i jakoby hegelovským sebepoznáním, když i „Nejvyšší hledá v tobě / sebe sama“ (s. 8). Modlitba a láska je spatřována (připomíná tím Vítězslava Hálka) ve smaragdových vlnách, v prstu zvednutém před ústy, je spojena se „srdcem zvonu do mlhy“, s rukama, které „Uchopí mě, pohladí. / Možná i obejmou“. Proto, že „Bůh přijde ve vlnách“? (s. 10).

Duchovní je ovšem spjato s reálným nejen tím, že v realitě hledá zdroj svého slovesného výrazu a „sebeuvědomění“ – vždy existuje i možnost jiného čtení, třeba v kódu „čisté“ milostné nebo přírodní lyriky. Stiborovy metafory jsou i přes abstraktnost a duchovnost do jisté míry i konkrétní (vůle k analogiím) a jako takové v prvním čtenářském plánu (zážitku) i působí. Je zřetelná záliba v exotismu (neapolská žluť, písečné duny, Sargasové moře, amazonští úhoři, oči chobotnic, ostny mořských koníků, lodě v přístavech) a vůbec v přírodních, např. květinových motivech (několikrát zasvítí motiv divizny, pyšné i malověrné, najdeme i vlčí máky, vstavače, petrklíče, pestrobarevné hluchavky etc.). Jeden obraz v sobě skrývá i znak-předobraz druhého, např. vrásky „bloudí loukotěmi kol“ (s. 43). Vše je jakoby mytologizováno, skrývá v sobě nějaký druhý rozměr, duchovní a přenesený. Básník – a takový je dojem po prvním čtení – jen jakoby zkouší komponovat celky-obrazy a snovat metafory a až ex-post je překvapen tím, co toto lyrické dění může znamenat a jak mu rozumět. Další čtení však ukazují jistou vnitřní logiku jeho textů, byť ne vždy důslednou. Např. barva hluchavek v oddíle Druhé zdržení je irelevantní a jako pointa zcela nedostatečná. Jinak je sbírka psána volným veršem, avšak objeví se i několik sonetů (Mezi tanečnicemi, O spící svatozáři, Báseň o drsných sonetech) a dvě delší komponované skladby, a to Druhé zdržení a Trny samoty. Připomínané komponované celky jsou i přes výhrady snad nejkvalitnější…

Jednoznačnou kotvou i žebříkem, motivem i tématem se stává bůh/Bůh, bůh evangelia, ten Nejvyšší, ten deštivý i spící, zraňovaný i zraňující (Čtení z ranních stop, s. 30), vážný i šílený; někdy máme dojem, že čteme jakýsi skrytý dialog s bohem nebo že On je virtuálním adresátem. V tomto typu lyriky je samozřejmé, že nejednou se lyrický subjekt s trpícím bohem identifikuje či vidí jeho stopy v realitě – jakousi mystiku z ní vyzařující.

Zajímavé je, že s intimním a duchovním rámcem sbírky, plné analogií a nejednoznačných narážek, nejsou v rozporu sporadicky se objevující verše, které reagují na vážné sociální problémy dnešního světa, např. ony s incipitem „Stará Evropa je jako děvka“ (rezonuje v nich současná řecká tragédie) nebo „Nakonec vždycky upřesním“: přes zřejmou mnohoznačnost můžeme číst narážky/ozvěny bombardovacích misí, nejednou válečných zločinů. Kopí a Lité olovo – nebo „tekutá měď“?

A jen dovětek na závěr: v úvodu jsem se trochu podivil, že kniha je opatřena dokonce čtyřmi doslovy. Před jejich četbou by si měl každý čtenář učinit vlastní názor, ale neignoroval bych je, zvláště M. Kováříka a R. Szpuka.