STANISLAV SUJA

(Úvaha o dnešním světě)

Světem cloumá zloba, nenávist, zabíjení, chaos. Vstoupili jsme do období rizikové, vysokonapěťové nejistoty. Ekonomická, finanční, klimatická, migrační a jiné krize se promíchaly s akutním nebezpečím globální vojenské konfrontace. Krize zasahují všechny oblasti lidské činnosti a hrozí, že se vymknou kontrole. Informační válka a sobecké prosazování úmyslů nahradily přibližnou rovnováhu zájmů na scéně zašlého bipolárního světa. Mezinárodní právo dostává ránu za ránou. Přijímaná rozhodnutí, která se nepochybně dotknou i dalších generací, jen minimálně zohledňují možné důsledky, nebo s nimi vůbec nekalkulují. Míra zisku mocných kruhů v pozadí a trestuhodná neodpovědnost mnoha politiků v popředí určují délku dvou různých standardů, kterými se měří dnešní skutky. Jedním tak, druhým onak. Přes různé proklamace dobra, volení zástupci často přijímají dějinná rozhodnutí jen na délku svých funkčních období. O to větší je pravděpodobnost nepříjemných překvapení.

Mnozí kroutí hlavou nad tím, že lidstvo se dostatečně nepoučilo z předchozích dvou světových jatek a řady jiných konfliktů, kdy vcelku vzato tekly potoky krve a kupy mrtvol přesahují vrcholky hor. Zájmy silných aktérů v boji o světové zdroje (materiální, surovinové, energetické, obchodní, lidské) byly vždy rozbuškou pro spouštění velkých tragédií. Svět, ovládaný velkokapitálovými zájmy globalizujících se (zejména nadnárodních ekonomických, finančních, obchodních a vojenských) gigantů, se proměnil na jednu velkou šachovnici, na níž se odehrává kolosální partie o zbývající přírodní zdroje, energie, obchodní možnosti a strategické pozice. Neinstitucionalizovaná světová vláda hraje na ní o slabší národy. Síla a zvůle je faktorem, který určuje výhodu.

 

Sedíme na sudu střelného prachu

Lidstvo sedí na obrovském sudu střelného prachu (včetně jaderného), který může vybuchnout samou setrvačností událostí, jež lze jen stěží uhlídat. Vývoj mezinárodních vztahů přinesl v 90. letech obrat, jehož důsledky, které si mnozí stále neuvědomují, jsou zlomové a krajně riskantní. Systém poválečných garancí mezinárodní bezpečnosti, založených na koncepci uznané parity a smluvně podloženého vzájemného strategického zadržování či odstrašování velmocí – USA a SSSR (dnes Ruska), byl fakticky demontován a zůstalo z něj jen několik popsaných arků papírů, které se většinou přehlíží s cílem co nejvíce obklíčit Rusko, které Západ (kolikrát již v historii?) znovu považuje za nepřítele. Zrušením koncepce „vzájemně zaručeného zničení“ (anglicky Mutual Assured Destruction – MAD; v angličtině „mad“ znamená též šílený) vycházejícího z poznání, že nukleární válka je nemyslitelná, protože odveta protivníka by přivedla ke vzájemnému zničení, horké hlavy v USA dospěly k šílenému a naprosto iluzornímu předpokladu, že Amerika se nemusí bát odvetného úderu a že může nukleární válku s Rusem vyhrát. EU, která usiluje o velkou globální roli, a v níž je drtivá většina zemí zároveň členskými státy NATO (čímž USA fakticky ovládají tento integrační celek), není schopna sehrát ani úlohu zprostředkovatele smluvního znovunastolení nukleární rovnováhy jako jediné záruky míru. To je jejím největším dosavadním selháním. Ovšemže i na její úkor!

Na druhé straně jen naivka si může myslet, že v případném velkém konfliktu by bylo možné vést válku čistě klasickými (nejadernými prostředky), protože to by rovněž byla nepředstavitelná katastrofa. Jenže jaderná mocnost nebude riskovat prohru, aniž by v krajním případě nepoužila všechny zbraně, které má k dispozici včetně jaderných. Nechci vypočítávat, kolik minut by trvalo raketám NATO letícím na cíle v Rusku, a jako okamžitá odveta zas ruským raketám na cíle NATO, včetně naší země, kdyby, nedejbůh, k tomu došlo. Někteří by neměli čas ani natáhnou si kalhoty či umýt zuby. Hrůza pomyslet!

Právě dnes, více než kdykoliv v minulosti, je nadmíru potřebný konstruktivní dialog dvou největších raketo-jaderných aktérů doby. Mistr diplomacie 20. století (bývalý ministr zahraničí USA) Henry Kissinger mluvil zcela nedávno o těchto věcech uvážlivě v rozhovoru s prezidentem Vladimírem Putinem v Moskvě. Ještě by bylo dobré, aby o tom promluvil i s jeho protějškem ve Washingtonu a s politiky v evropských zemích NATO, zejména v Německu a ve Francii. Naprosto správně akcentoval nutnost návratu k závazným strategickým dohodám. Stupňování konfrontace v Evropě i na Blízkém východě nevede k ničemu dobrému. Tato atmosféra vyhovuje teroristům, zejména těm z tzv. islámského státu, kteří barbarsky rozbíjí a zesměšňují křesťanské hodnoty (jen v Sýrii – kolébce křesťanství – již zbourali všechny chrámy pravoslavné i katolické církve). Jejich cílem je přece destrukce demokratických společností. Hlavním nepřítelem je západní civilizace, její způsob života, kultura a tradice. Proto zrůdně zabíjí „jinověrce“, ničí nenahraditelné památky antického světa – kolébku a základ naší civilizace.

 

Důsledky násilného exportu západních hodnot

Levicový myslitel Slavoj Žižek v pozoruhodných úvahách upozorňuje, že jsme vstoupili do období, kdy pokus USA hrát roli jediné supervelmoci a ovládat svět vlastně ztroskotal, jak to dokazuje „beznadějná spoušť, kterou (USA) zanechávají za sebou v zemích, kde intervenují“. A jak ukazuje i tzv. islámský stát, jde především o reakci, o odvetu za neuváženosti, unáhlenosti a neprozřetelnost „velkého bratra“ zpoza oceánu, na které doplácí dnes nejen Blízký východ, ale celá Evropa, mj. v podobě nekontrolovatelné vlny uprchlíků, mezi nimiž jsou nepochybně i tzv. spící agenti čekající na povel k akci. Není nepravděpodobné, že právě náš kontinent se může stát dějištěm střetu civilizací, násilné konfrontace kultur, zejména křesťanské a muslimské.

Vidíme v praxi, jak to dopadá, když se euroatlantické hodnoty (demokracie po našem, vláda práva, základní svobody atd.) exportují tam, kde o ně nestojí, kde dokonce vyvolávají ozbrojený odpor. Václav Bělohradský koncepci vnucování lidských práv (implicitně tzv. barevných revolucí) vidí i takto: „Politika obrany lidských práv není než strategickým mediálním konstruktem, který slouží k delegitimizaci každého společenství, jehož uspořádání je alternativní vůči zájmům oligarchického kapitalismu euroamerického typu. Celá lidskoprávní tradice byla vtažena do kontextu konfrontačního unipolarismu (jednostrannosti rozhodování) USA, kam podle mého názoru patří i legitimizace intenzivní těžby břidlicového plynu pomocí hydraulického štěpení hornin (fracking), technologie, která ohrožuje životní prostředí do té míry, že ji můžeme ospravedlnit jenom jako součást studenoválečnické mobilizace zdrojů. Rozsáhlá mediální manipulace pod kontrolou vojensko-průmyslově-mediálního komplexu systematicky zakrývá, že ekologické a sociální náklady na růst (jako prostředek k dosažení jakéhokoliv cíle) jsou neslučitelné s pozemskými bios, že lidé jsou takovým vynuceným růstem ohroženi jako živočišný druh – riskují vyhynutí z vlastní viny.“ (Viz Věk extrému reloaded, Salon, 22. 1. 2015).

Blízký a Střední východ je již téměř rozvrácen a ještě dlouho bude kolbištěm nemilosrdného zápasu o ekonomicko-strategické zájmy. Jan Keller dokonce tvrdí, že „země jako Irák, Sýrie či Libye dnes již neexistují. Barevné skvrny na politických mapách jsou tím jediným, co po nich zbylo. Hranice již neochraňují žádné teritorium, hlavní města jsou v rozvalinách a úřady, které v nich přežívají, nekontrolují ani své nejbližší okolí. Takto dopadl pokus euroatlantických spojenců o násilnou nápravu nedemokratických režimů“. Dokonalý chaos vzniká podle něj, když se procesy rozkladu moci propojí. Doslova napsal: „Evropa, která dosud nenašla rovnováhu mezi národními a unijními prvky, se otevírá uprchlíkům ze zemí, jež byly rozvráceny vnější silou a zároveň se snaží přičlenit státy, které se rozpadly do podoby soupeřících oligarchií. Takový chaos by byl nevratný i v případě, že by v čele největších europeizovaných států stáli politici schopností alespoň průměrných.“ (Viz Rozebírání států, Právo 14. 11. 2015).

 

Riziková společnost. Jak dlouho?

Německý sociolog Ulrich Beck tuto situaci označuje termínem „riziková společnost“, v níž moc, která má nést odpovědnost za bezpečnost civilizace, svým konáním sama podmiňuje rozsah nekontrolovatelnosti událostí a umožňuje tím, aby turbulence přerostly v chaos. Typickým příkladem je právě současná evropská migrační krize, zabíjení na Ukrajině a takovými byly i zásahy NATO v Kosovu, Iráku, Afghánistánu, v Libyi, Sýrii, v Africe, většinou bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, nebo v rozporu s ním.

Úroveň kompetence a odpovědnosti současných evropských politiků, až na vzácné výjimky, neodpovídá náročnosti a potřebě řešení globálních úkolů. Působí jako figurky v rukou silných kapitálových a mocenských zájmů. Václav Bělohradský si dále myslí, že „ve společnosti globálních rizik má svrchovanou moc ta skupina aktérů, která rozhoduje o tom, jaká rizika musí lidé přijmout bez práva klást legitimní odpor. V prvé řadě jsou to rizika spjatá s nukleárním arzenálem, bez něhož žádný stát nemůže získat velmocenský status, rizika spjatá s ohrožením životního prostředí, s patentováním sekvencí lidského genomu v soukromovlastnickém režimu a také riziko oligarchizace kulturních předpokladů (sebe)organizace lidstva – infrastruktury komunikace a výchovy.“ (Viz Prahy udržitelnosti, Salon, 7. 1. 2016).

Mezinárodní studie Global risks 2015 Tenth Edition, která se zaměřila na 28 globálních rizik (ekonomických, environmentálních, sociálních, geopolitických a technologických), poukazuje na to, že tato rizika již překročila více než dva kontinenty a způsobila škody za desítky miliard dolarů. Bez vzájemné důvěry a součinnosti mezinárodního společenství její řešení je nemožné. Za největší ohrožení studie považuje: mezistátní konflikty; stále větší nedostatek vodních zdrojů; nedostatečné a defektní zmírňování klimatických změn; vysokou nezaměstnanost; kybernetické útoky.

Podle ní na všech kontinentech dojde k úbytku vodních zdrojů a postupnému ubývání srážek. V roce 2020 bude srážkový úhrn nižší v průměru o asi 25–30%. V první polovině 21. století dojde k takovým změnám globálního ekosystému, že podstatně stoupne počet živelních pohrom, povodní, období sucha, velkých lesních požárů i zemětřesení. Ozbrojené konflikty o vodní zdroje se dostanou na pořad dne.

Tvrdá realita třetího tisíciletí a současná krize globální moci se nebezpečně promíchaly. Nebude možné je řešit bez vědomí a aktivity nás občanů. Bez našeho přispění a rozhodnutí, zda takovým politikům budeme nadále umožňovat, aby důvěru voličů proměňovali na své výhody, jež stojí mimo naší kontrolu a ženou svět na samý okraj osudové propasti.

 

20. února 2016