EMIL HRUŠKA

Tento případ je o tom, kterak nacistické špičky v protektorátu Böhmen und Mähren bojovaly za vítězství třetí říše v zápolí sice, zato však prostředkem natolik netradičním, že možná neměl obdoby v jiných válčících zemích bez ohledu strany a fronty. Bylo jím totiž – klepání koberců.

Vše s největší pravděpodobností odstartovala 11. března 1944 čtyřiačtyřicetiletá paní Marta Richterová, bydlící v Praze v Klimentské ulici č. 19. Němka a nacistka, která uvědoměle plnila své povinnosti v rámci týlového válečného nasazení, přičemž utrpěla jisté příkoří, s nímž se svěřila přímo státnímu ministrovi pro Čechy a Moravu Karlu Hermannu Frankovi. Přihodilo se totiž následující. Paní Richterová, jak už jsme uvedli, byla činná ve válečném nasazení v zázemí, a to jako civilní zaměstnankyně wehrmachtu, kam prý nastoupila s radostí, byť ne zcela zdráva. Proto se domnívala, že ženám, vykonávajícím tuto službu, bude ze strany národních druhů, kteří takovou povinnost nemají, vykazována jistá vstřícnost. Ale – bohužel. A po jisté dramatické události, ke které došlo 10. března 1944, rozhodla se podat zprávu panu státnímu ministrovi!

Paní Richterová, upozorňujíc, že svou službu vykonává přesně a svědomitě a proto má jen málo volného času, nadto ji bolí noha, rozhodla se vygruntovat svůj byt a vzala si proto k ruce pomocnici na těžší práci. A tou je hlavně klepání koberců.

S klepáním začaly na dvoře domu č. 19 kolem půl páté odpoledne. Načež se na ně vyřítil nájemník pan Richard Schrader, rovněž Němec, vynadal jim a zakázal jim jednou provždy klepat koberce odpoledne.

„Řekla jsem mu s klidem, že u mne to jinak nejde a že ona žena nemá jindy čas, že v pátém válečném roce k sobě musíme přece mít nějaký ohled, že nanejvýš jednou za 5–6 týdnů musím vyklepat koberce atd.,“ psala Frau Richter Frankovi. „Tento pan Schrader byl vůči mně velmi útočný. Zejména mi řekl, že jeho žena je trpící a on přišel do Prahy jen proto, aby se vůkol staral o absolutní klid pro svou ženu, a ještě jednou mi zakazuje odpoledne klepat.“

Následovala nenápadná, lehce ironická, leč jedovatá denunciace: „Pan Schrader, asi 27 let stár, jehož ročník je na frontě, má skutku zvláštní vojácké štěstí a všechny důvody pro to, aby okolí po něj mělo více pochopení. Po půldruhaleté vojenské službě v táborské posádce byl nedávno přeložen do Prahy, aby tady jako civilista pokračoval ve vojenské sužbě. Podle svého osobního vyjádření má plné právo na toto pohodlí. Jaké to srovnání s vojáky, kteří mají za sebou 4 a půl roku frontové služby? Manželé Schraderovi mají od začátku svého manželství služebnou, a proto nevědí, co to je, když se musí pracovat.“

V závěru svého listu paní Richterová taktně upozornila pana státního ministra na to, že v listopadu minulého roku přišla o zetě, a od svého syna, který válčí už dva roky na východní frontě, nemá pět týdnů žádných zpráv, a že dcera rovněž vykonává válečnou službu. „Já sama kvůli těžké operaci nemám zrovna lehký život. Ale věrna heslu ‚tvrdá doba žádá tvrdá srdce‘ se snažím, co mohu, přispět k vítězství,“ končí paní Richterová s tím, zda by nebylo možné s úředně stanovenou dobou na klepání koberců něco udělat. V zájmu vítězství třetí říše. Heil Hitler!

Karl Hermann Frank nebyl žádný hlupák. Dobře věděl, jak je pro jeho politiku důležitý vox populi, hlas prostého lidu, a to i českého. Zprávy o smýšlení obyvatelstva v protektorátu mu pravidelně předkládala Bezpečnostní služba (SD) a přípisy jednotlivců, adresované jak jemu osobně, tak podřízeným osobám a služebnám, byly ceněným zdrojem informací, na který bylo v podstatě vždy reagováno.

Ve stávající úpravě doby klepání koberců v Praze rozpoznal problém, který je třeba řešit. Z nejvyšších míst. Takže v tomto ohledu vydal příslušné pokyny. Tedy že dobu, vymezenou dosud ve všeobecném pražském domovním řádu pro klepání koberců (v pracovních dnech od 7 do 9 hodin), je třeba rozšířit.

Ale dřív než tato změna oficiálně nastala, přišla další stížnost týkající se klepání koberců! Tentokrát k rukám Frankova podřízeného, SS-Sturmbannführera Martina Wolfa, vedoucího IV. oddělení (kultura) státního ministerstva. Wolf byl vlivný muž (patřil do úzkého okruhu nacistických funkcionářů Frankovi blízkých) a jistá paní Maria Strasserová, bydlící v pražské tehdy Rösslerově ulici č. 18, se na něj obrátila se stížností proto, že jej osobně zná. A oč se jednalo?

„Vzhledem k tomu, že já i moje sestra jsme po celý den v zaměstnání, nelze se vyhnout tomu, že si musím občas něco večer vyklepat,“ psala paní Strasserová. „Neuvádím výslovně koberce, ale např. oděvy, přikrývky, matrace, rohožky atd. Nemám služebnou ani pradlenu, vše dělám sama po práci. Dne 27. dubna t.r. kolem 18.45 hod. jsem vyšla na dvůr a vyklepávala jsem dvě přikrývky, trvalo to přibližně osm minut. Hned na začátku na mě zakřičela z okna paní Wilde, která bydlí ve stejném domě: ‚Nevíte, že klepání večer je policejně zakázáno?‘ Pravila jsem, že v žádnou jinou dobu klepat nemohu, protože jsem celý den v práci. Načež řekla paní Wilde: ‚Musíte si tedy na to někoho najmout, a kromě toho jste v domácnosti dvě ženy.‘ Odpověděla jsem jí, že jsme obě zaměstnány. Dokončila jsem klepání přikrývek a šla jsem ještě pro rohožku. Když jsem se vrátila na dvůr, byl už pan Wilde, vrchní policejní tajemník u Pořádkové policie, u domovního správce a zajímal se o mé jméno. Pak přišel za mnou na dvůr a zeptal se, zda jsem to byla já, kdo klepal koberce. Přisvědčila jsem, ovšem upozornila jsem jej na to, že to nebyly koberce, ale jen dvě přikrývky. Pan Wilde mi řekl, že klepání je, kromě doby od 7–9 hod., policejně zakázáno.“

Paní Strasserová dále uvedla, že to bylo už po druhé, co jí Frau Wilde spílala. Ostatně tato žena už prý měla konflikt se všemi nájemníky v domě kvůli klepání na dvoře a používání prádelny, která je pod jejím bytem. „Každý se jí bojí, ale nedovolí si nic říct, protože pan Wilde je u policie.“ A trochu denunciace přece jen nutno: „Ptám se jen, zda je toto jediná starost, kterou tato paní má? Pokud je její jediná oběť, kterou v této válce přináší, že občas – kromě stanovené doby – musí slyšet klepání, pak jí budiž záviděno. Pokud má tato žena tolik volného času, že může sledovat veškeré dění v domě, pak by se mohla – ačkoliv jí je 50 let – ještě dobrovolně přihlásit k nějaké práci.“

Paní Strasserová proto prosí, aby oné ženě bylo objasněno, oč jde v této válce a že nelze brát ohled na pohodlí a klid jednotlivce, jde-li o bytí či nebytí celého národa. Heil Hitler!

Wolf postoupil stížnost Frankově sekretariátu.

Věci se pak pohnuly.

Vše pro vítězství!

Velitel Bezpečnostní policie (tedy gestapa a německé kriminální policie) a SD v protektorátu Dr. Weinmann sdělil 5. května 1944 Frankovi, že nevyhovující doba pro klepání koberců byla z domovního řádu okamžitě odstraněna.

O tři dny později dostal Frank informaci z oddělení I svého ministerstva, že je připraven výnos týkající se rozšíření doby na klepání koberců od 6 do 20 hodin, neboť dříve stanovená doba „neodpovídá současným potřebám souvisejícím s válečným nasazením a prodloužením pracovní doby“.

K. H. Frank byl spokojen.

Jenže 16. června 1944 přišla další stížnost týkající se – klepání koberců!

Tentokrát k rukám šéfa řídícího úseku SD v Praze SS-Obersturmbannführera Jacobiho. Ten obratem informoval K. H. Franka.

Věc byla totiž – poté, co došlo k úpravě doby určené pro klepání koberců – vážná.

Paní Elisabeth von Steun, bydlící v Praze na stejné adrese jako paní Strasserová, a to sama

s dvěma dětmi, neboť její manžel Dr. Eduard von Steun, vládní rada na Frankově ministerstvu, jest už dva roky v poli, se 12. června kolem půl třetí vydala se svou občasnou služebnou na dvůr, aby tam vyklepaly velký koberec. Ale! „Sotva jsme začaly klepat, přišla ke mně paní Wilde (žena německého vrchního policejního tajemníka), která bydlí v přízemí domu, třásla se po celém těle a křičela: ‚Ten koberec patří vám? Okamžitě přestanete klepat!‘ Přitom se postavila tak, že jsem každý moment čekala facku. Pak ještě křičela, že jiné dámy jako já si samy klepou koberce, že se mám stydět, právě teď klepat, to ale dělají taky pouze Němci, Češi by něco takového nikdy nedělali (…) Ptám se teď, zda to mám zapotřebí (…) nechat si nadávat nějakou Němkou před všemi lidmi (balkóny do dvora byly plné zvědavců, zvláště Čechů)? V mém případě snad neplatí nové nařízení, podle kterého lze klepat koberce v kteroukoli denní dobu?“

A rozhořčená paní von Steun žaluje: „Tato žena má neustále spory se všemi nájemníky v domě, ať už jde o brzké nebo pozdní praní v prádelně, klepání nebo o děti, které podle ní stále dělají hluk. Ještě toho odpoledne vykázala ještě jedny nájemníky ze dvora kvůli klepání a opravdu je nenechala doklepat. Prosím, aby tato žena byla předvolána a bylo jí vše objasněno, a tím aby byly konečně v tomto domě odstraněny spory mezi Němci, při kterých jsou Češi vždy smějícími se třetími. Heil Hitler!“

Češi, ty pověstné smějící se bestie, se nesmějí bavit na úkor Němců, to je jednou provždy jasné!

A nové nařízení o době pro klepání koberců bude respektovat i Frau Wilde, na kterou si už dříve stěžovala Frau Strasserová, a zřejmě nejen ona.

Takže na Frankův pokyn předvolal jeho adjutant, SS-Hauptsturmführer Hoffmann, 4. července 1944 nikoli paní Wilde, ale jejího manžela, pana vrchního policejního tajemníka Alfreda Wilde a „energicky jej ponaučil“, čili mluvou vojenskou „seřval na doby“. A pan Wilde nato ihned „dobrovolně“ a asi se studeným potem na čele i jinde podepsal prohlášení, ve kterém stálo: „Z nařízení vyššího velitele SS a policie (K. H. Franka – pozn. aut.) jsem byl dnešního dne energicky a zevrubně ponaučen jeho adjutantem (…) o chování mé manželky, a to na základě předložených stížností. Je to – poté, co jsem byl před nějakou dobou ponaučen velitelem Pořádkové policie v Praze SS-Gruppenführerem Hitzegradem – v krátké době po druhé, co jsou mně udělena na základě chování mé manželky služební ponaučení. Je mně známo, že jako manžel jsem zcela odpovědný za jednání a chování své ženy. Bylo mi také jednoznačně řečeno, že při jakékoli další sebemenší stížnosti na chování mé ženy bude vůči mně postupováno bezohledně a já ponesu následky. K opakovaným stížnostem na chování mé ženy uvádím, že moje žena přestála několik operací hlavy a v důsledku toho je mimořádně nervózní a snadno popudlivá. Já jsem znovu a také nyní – neboť mně poslední stížnost už byla známa – svou ženu patřičně odkázal a dostal jsem od ní slib, že se chce pro příště zdržet všech sporů. Mám v úmyslu vyměnit byt a doufám, že také to přispěje k vyvarování se dalším sporům způsobeným mojí ženou.“

A na závěr velmi důležitý výrok: „Zvláště zdůrazňuji, že jako manžel mimořádně lituji výroků své ženy ohledně srovnání chování Němců a Čechů.“

Wilde a jeho žena pak byli pochopitelně sledováni.

Dne 3. listopadu 1944 přistála na Frankově stole zpráva, že vrchní policejní tajemník Alfred Wilde už dostal jiný byt a v příštích dnech se přestěhuje.

Řádné klepání koberců v protektorátu Böhmen und Mähren v rámci válečného úsilí nacistů mohlo zřejmě nerušeně pokračovat.