JAN JELÍNEK
Rodák ze syrského Damašku PhDr. Issam Ramadan vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor sociologie. V České republice, kde založil svoji rodinu, žije již více než čtyřicet let. Nyní pracuje jako odborný asistent na katedře Blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Se synem Ivanem, který rovněž působí na této univerzitě, jsou autory knihy Arabská lidová přísloví v minulosti a dnes v českém i arabském jazyce, jež patří do klenotnice kulturního dědictví Arabů.
Loni pak Issam Ramadan vydal dvojjazyčnou knížku v češtině a arabštině ARABSKÉ POHÁDKY s ilustracemi Jana Šenkyříka. Obsahuje osmnáct příběhů, které Ramadan namluvil v rodném jazyce na CD. Publikaci vydalo nakladatelství Edika v Brně v pražské společnosti Albatros Media a může zároveň sloužit ve školách studentům k výuce arabského jazyka. Čtenář se v ní setká se slavnými pohádkovými postavami Aladinem a jeho kouzelnou lampou, Ali Babou a čtyřiceti loupežníky, s námořníkem Sindibádem na pěti dobrodružných cestách či s prostým mužem Džuhou a jeho ztraceným oslem.
Džuha je lidová až komická figura nejen v arabském světě, ale i v Persii (dnešním Íránu), Turecku i jinde, i když třeba pod jiným jménem. Džuha v lecčems připomíná postavu Honzy z českých pohádek nebo někdy i chování našeho Švejka.
Jak autor Arabských pohádek Issam Ramadan v úvodu a na obálce svého díla upřesňuje, Džuha představuje duchaplného člověka se smyslem pro humor, někdy jednoduchého a naivního, avšak vždy jednajícího s dobrým srdcem a úmyslem. Právě proto se často dostává do nečekaných a úsměvných scének. Ramadan to přibližuje slovy: „V pohádkách a anekdotách Džuha vystupuje jednou jako hlupák, který hledá cestu k úniku ze složité situace, jindy jako chytrý a rozumný člověk, který lidem udílí rady. Jeho ústy byla rovněž vyjadřována nespokojenost lidí se stávajícími politickými poměry. Pohádky o Džuhovi jsou většinou psány lidovým arabským jazykem a mezi lidmi jsou vyprávěny hovorovým jazykem užívaným podle té které oblasti. Některé Džuhovy krátké výroky jsou používány i jako přísloví.“
Z Ramadanovy knihy publikujeme dvě ukázky:
Do té doby jeden z nás zemře
Bylo, nebylo, v dávných dobách žil jeden král, který měl rád vzdělání a vzdělance. Král měl osla, kterého měl rád, a tak ho hodně rozmazloval. Jednoho dne požádal svého vezíra (ministra), aby vyhlásil soutěž o to, kdo naučí jeho osla číst a psát. Pokud by se to někomu povedlo, získal by od něj bohatou odměnu – pěkně zařízený dům se zahrádkou plnou překrásných květin. Avšak tomu, kdo do soutěže vstoupí a nedokáže osla ničemu naučit, hrozí deset let vězení a nucené těžké práce.
Ministr poslal jednoho muže, aby vyhlásil v království to, co mu král nařídil. Ihned po vyhlášení soutěže přiběhlo do paláce několik mužů, aby zkusili štěstí. Nikdo z nich však neuspěl, a tak skončili ve vězení.
Když se o této soutěži dozvěděl Džuha, vydal se do královského paláce, aby se setkal s králem a projevil odhodlání splnit tento těžký úkol. Král mu na to řekl: „Jsi si jistý, Džuho, že jsi schopný naučit osla číst a psát? A víš také, co tě čeká v případě, že úkol nesplníš?“ Džuha odpověděl s jistotou: „Já ho naučím i mluvit, králi. Svou odměnu znám a vím také, jaký mě čeká trest, budu-li neúspěšný.“
Poté Džuha dodal: „Králi všech dob, taková záležitost potřebuje čas.“ Nato se král tázal: „Kolik času potřebuješ, Džuho, abys ho to naučil?“ Džuha odpověděl, že deset let.
Král nejdřív váhal, ale nakonec souhlasil a zeptal se: „Co k takové věci potřebuješ?“ Džuha odpověděl: „Potřebuji pohodlný dům, abych v něm bydlel s manželkou, potřebuji také zahrádku, kde budu trávit hodiny, abych učil osla. Potřebuji také dostatečnou měsíční odměnu, abychom se s manželkou uživili, neboť budu veškerý čas věnovat jenom výuce vašeho rozmazleného osla.“
Král souhlasil se všemi Džuhovými podmínkami a poručil svému ministrovi, aby dal Džuhovi vše, oč požádal. Ministr splnil králův rozkaz a tak se Džuha přestěhoval i s manželkou do nového domu.
Večer si Džuha sedl v novém domě, povečeřel nejlahodnější jídlo a pití a usmíval se spokojený sám se sebou. Na to mu manželka řekla: „Džuho, to, co jsme dostali, je nádherné, ale vím stejně tak jako ty, že to, co jsi slíbil králi, nelze splnit. Hodláš strávit zbytek života ve vězení?“ Džuha odpověděl: „Vím, drahá, že se osel nic nenaučí, ale do té doby, než vyprší čas, který jsem vyměřil pro učení osla, tedy deset let, zemře jeden z nás. Buď já, osel, nebo král.“
Štědrost a lakota
Říká se, že v dávných dobách byl jednou jeden Arab, který jel na velbloudu k rodičům poté, co navštívil své příbuzné. Cestou přes poušť dostal velký hlad a žízeň, a tak musel vystoupit u jednoho stanu, na který náhodou narazil. Žena ze stanu ho vřele přivítala, přinesla mu jídlo a dobře ho pohostila.
Když host dojedl, zaslechl rozhovor mezi ženou a jejím manželem, který se zrovna vracel z pastviny. Manžel se otázal, kde je jeho jídlo. Žena na to odpověděla: „Přišel k nám host, tak jsem mu to jídlo dala.“ Manžel odvětil: „Ty jsi blázen, vaříš jídlo, abys ho podala hostům?“ A tak se manžel pohádal s manželkou kvůli hostovi.
Host vzal velblouda a pokračoval v cestě. Po nějaké době uviděl další stan. Zastavil se, aby si odpočinul a aby uhasil žízeň. Vyšla žena majitele stanu, chladně ho uvítala a pronesla: „Pro hosty jídlo nemáme.“ A dodala: „My je ani nevítáme.“
Host se rozhodl odejít, když vtom zaslechl hlas majitele stanu, jak se ptá své ženy: „Kdo to k nám přichází?“ Žena odpověděla: „Je to host.“ Majitel stanu vstal, přivítal příchozího a pozval ho dál do stanu. Pak vzal od hosta velblouda, kterému dal najíst a napít, a host nevěděl, co si má myslet.
Majitel stanu nařídil manželce, aby hostu uvařila to nejlepší jídlo ze skopového masa. Když bylo jídlo uvařeno, majitel stanu nabídl jídlo hostu. Poté, co se host najedl, majitel stanu řekl manželce, aby přinesla mléko, aby se host napil. Majitel stanu pravil: „Napij se čerstvého velbloudího mléka a vezmi s sebou také nádobu s mlékem i s čerstvou vodou, abys mohl pokračovat v cestě po poušti, kde je vysoká teplota. Čeká tě ještě dlouhá cesta.“
Host si s povděkem vzal obě nádoby, a než pokračoval v cestě, vyprávěl majiteli stanu, co se mu předtím přihodilo: „Než jsem přišel k vám, zastavil jsem se cestou u jedné rodiny. Tam byla žena štědrá, ale její muž byl lakomý. U vás je žena lakomá a ty jsi štědrý.“ Poté host popsal místo, kde se předtím zastavil u té štědré ženy. Štědrý muž na to řekl s úsměvem: „Ta žena, která tě přivítala se štědrostí, je moje sestra. Její lakomý manžel je bratr mé ženy.“