JAROSLAV HOLOUBEK

Hlavní město Praha

Klasická polední přestávka

v Nuslích pod mostem sebevrahů

Rozvalená blondýna v obchodě se starožitnostmi

zívá, zevluje a spí

Kejklíři artisté provazochodci

tančí na laně sólo s artrózou

hrdinům čouhá sláma z bot

Spasitel s bezdomovci podpírá betonovou zeď

Už nehrajete ve svých vlastních životech hlavní roli

Ten žid zase už od rána lže jak kohout na kříži

chce po tobě, abys osudu vrátil pár hodin života

Díváš se do karet nevlídnosti

na uesbéčku hopsá verš jako informační šum

o jménech pražských čtvrtí

Ďáblice Strašnice Hrdlořezy

Města snad oživnou

z kukuřičných zrn

Na dětském hřišti přemýšlíš o smyslu existence

Je to začarovaný čtverec

ve výšce zpívající pták

poselství na rubu básně

Obrazy zase promlouvají a hudba je vidět

Ještě výš

Ulice odpočívá za stadionem,

antény poskakují na střechách,

u dveří sirotčince

pohozená mince.

Před zahradou snů končí slavětiny.

Po vernisáži začala migrace závěsných obrazů

do kosteleckých bran

a život je hned jiný.

V tom minulém se motor šplhá na Žižkov,

za zdí karlínských kasáren

je slyšet píseň plná prasáren,

na konci svatodušních svátků

děti si balí svačinu do pionýrských šátků.

Na ministerstvu celou noc

svítí šedesátiwattová žárovka.

A dneska?

Na šlághamru mě čeká

velká postel z tmavého dřeva,

pod žebrovou klenbou zas usínání v českých peřinách.

Na stěně švarcvaldky,

v zahradě klíšťata a pohozený mobil.

Někde tady se zastavila ručička vah.

Skrz mříže vzpomínek prorůstá hloh.

Tak už na to nemysli, udělals, cos moh‘.

Chtěl‘s koupit ocelárnu v Třinci

a hotel v Podbabě,

tak na co čekáš?

Prodej se!

Nesedej smrti na hrábě.

Hvězdy jdou spát, blíží se den,

ach kolikrát jsem vzdychal v rukou žen.

A to se řekne komu,

že u azylových domů

jsem po letech zas viděl tvoji tvář?

Už nemám komu co říct,

zbořila se organizace slov.

U kontejneru na hromadě starých knih

hledám tvůj deník v jedné z nich.

Bezdomovec z Boží milosti,

sežral jsem šunku od kosti

a divočinou žalu

žene mě vztek a chlast a pláč.

A děvky na každém kroku

teď na začátku roku.

Tak neříkej, že novou cestu nehledám.

Zbrusu nový kokot

si na oltář budoucnosti dám.

Poodkrytá zrcadla v bestiáři příštích dnů

zejí prázdnotou,

ale je slyšet dech obrazů,

sólo na kytaru,

nota za notou.

Zkusím je pojmenovat.

Ve skříni moli sežrali všechno, co mohli,

usínáš na bedně jablek v batistovém županu

a v ruce držíš víno,

malá zastávka je pyšná na to, že jí projíždí pendolino,

na Kavčích horách lítá namydlený blesk

a v Novém Městě nedaleko Chlumce

před branou statku

nadhazuje rybář prut na velkého sumce.

Jenomže víš co?

Stůj radši na jedné noze.

Přijíždí karneval,

mám tě rád,

vezou mě na prvním voze.

V březnu se ještě vydám na svatojakubskou pouť

do Santiaga de Compostela,

cesta necesta,

máváš mi jako nevěsta,

nesou mě do kostela.

Králíci na rogalových křídlech

přistávají v trávě pod Petřínem

v tom životě už jiném.

Jak vysoko je nebe?

Ještě výš.

Paměť budoucnosti

Cestou do vnitrozemí

vane hudba z hor a doprovází

vybíjenou planet.

V Tatranské Lomnici tančíš na lyžích,

z vykloněného obzoru ti mávají

nezapomenutelní koně.

Takový už je svět, asi ze všech nejlepší.

Blíží se jaro, výletníci jak přeháňky

uštipují květy vod,

po Malé Straně zas prochází se maršál Radecký.

Bůh říká: „Vraťte se na stromy,

jdu odsvětit vše, co bylo posvěcené.“

Uprostřed noci mě sny prosí, abych jim nevnucoval tvar,

válka se probouzí a pobrukuje si tu svou.

Obrazy šťastné tmy se bojí slunce.

Nad tím vším paměť budoucnosti,

ironická a groteskní.

Strach

Anatomie příběhu se protahuje v zádech,

promítač běží po ulici

a za ním poskakuje utržený výtah.

Vracíme se jako tenkrát z mejdanu

na konečnou tramvaje,

Žižkov se naparuje jako včelí královna.

Na oknech do noci tančí svatí,

pod obrazy se krčí agresivní čtenáři,

strach přikrytý je hoblovanou latí,

úzkost má hlavu v polštáři.

Za plotem v parku v nákupní tašce

pláče pohozený lidský živočich,

groteskní tango rukama nohama.

Jaký tanec ti předpovídají hvězdy,

než dokážeš zatlouct hřebík

a namalovat psovi ucho?

Mám tě pořád před očima,

v paměti bolestná rýha na celý život.

Báseň se rozhořívá ve stromech,

aby zabránila zlu a dalším slzám.

Na hranici velkoměsta nás s dýkou vítá

k pohlavku napřažená ruka náboženství

a do hlavy si vrací

opsaná slova seminárních prací

a čísla z Ježíšova telefonního seznamu.

Kůň okusuje vojenskou uniformu přiskřípnutou do dveří.

Přicházíme do Spojených států celého světa (United States of World) –

spokojený život finančních ukazatelů, jeden jazyk

a lidé zredukovaní k chovu bez kmenové příslušnosti.

Maratónští běžci stoupající na Kalvárii

se zastavují u rozcestníku křížové cesty.

Nejkrásnější muzikál.

Celou noc tančí svatí,

příběhy čekají, co se s nimi stane.

Bojíš se věčného života?

Já ne.