MIROSLAV VEJLUPEK
eLiterární noviny, www.literárky.cz, neděle 27. března 2016
(1) Pan ironik
Opět je to on. Recenzentům a bibliografům to dělá z roku na rok těžší. Vloni například.
Po svém zvyku hledali jsme i v Básních všeho druhu verš, který by unesl tíhu motta k dnešnímu textu – a taktak že našli. Neboť ne jediný verš, ale všechny Sýsovy básně všeho druhu jsou tak velké odpovědnosti hodny. To se básníkům nepovede vždycky. Nepovede každému.
Vydavatelský subjekt Zdenka Brožová – Periskop poslal Básně všeho druhu do národní bibliografie bez halasu, s důstojností přesto. Sotva přehlédneme, že na postu ilustrujícího zdobí sbírku jméno Kamila Lhotáka a stejně tak neuniklo, že knize se v českém uměleckém písemnictví zalíbilo a že u toho nechyběla České nadace 2000. Z pouhé známosti to být nemohlo.
Jako už nejednou před rokem 2015, potkáváme se v osobě Karla Sýse s Panem ironikem. „Pan“ není chyba tisku – smíme tak pojmenovat jen ironika duchaplného a nad jiné vnímavého. Básník v Rychnově nad Kněžnou rozený je právě takový.
Ostatně právě proto není kniha Básně všeho druhu skoupá na moudrý vtip. Stačí jednou obrátit list, a nepopleteš to: báseň Jednou mohl napsat jedině Karel Sýs („Jednou nosíš Baťu jednou Svit / Já i ty umřem / a budeme si kvit /…“), a totéž platí o jednostrofovém Rozpočítadle: „Botana Barum Snaha Svit / s Baťou jsme si kvit / Zvítězil papučový puč / pionýrky a pohorky jsou fuč“.
V takových a podobných básních-situacích si nás Sýs získá neokoukaností nápadů a –nevykrádáním nápadů. Ruku na srdce: což to tvůrce Sýsova kalibru někdy potřeboval? Potřebuje?
(2) Život a smrt
Motto: „Hlavně neumřít v zimě – / hubertus tíží víc než svědomí / Hlavně neumřít v máji – / šeříky by vykvetly do prázdna / hlavně neumřít na podzim / zeleň v kokonech by se neprobrala / Hlavně neumřít v létě – / nepřerušit Kaddiš chlorofylu / Hlavně neumřít“. (Hlavně)
S tím umíráním nejde o psinu. Třebas s humorným nadhledem vysvlečeno, ono když naboso, vždycky budí soucit. „Kdo chodí naboso počítá do dvaceti / maminka žije od oběda k obědu / nemocný od ranní do večerní injekce / těší se že ještě jednou přežil sýčka / každému jinak hoří svíčka / každý si jinak život hýčká / někdo žije od deseti k pěti / někdo rozmnožuje děti / někdo jiný smetí / než zavře kufry sklapne víčka / Bůh z divokých vajíček / nás zlomyslně natahuje na klíček“. (Jsme tu jen na dluh)
A tak si probůh nic nenamlouvejme: Vždycky je trapné, když život zabředne do dluhů, těch duchovních. Trapnější však dluhů se nedopočítat, ať už je řeč o těch našich nebo generačních. „Včera bylo úterý a dnes je čtvrtek / takhle by život brzy utek! Nešlo by mezi pondělí a neděli / vsunout den co se o konec časů podělí? / Bojím se ne poslední hodiny ale vteřiny / posledního pohledu z peřiny / Už jen jako Mácha hledět do zdi / a doufat že se anděl smrti zpozdí / že si našteloval hodinky na zimní čas / zatímco vysoké léto oblažuje nás / a pak se odevzdaně stulit / pod deku z prošívané žuly“. (Život v poklusu)
(3) Smrt a básník
Motto: „Střídavě oblačno / Každá brázda vysokého tlaku / nepřežije Azory / Ale malinký verš / co odskočil od rádla do nicoty / ten ano“. (Dnes tolik básní?)
Tak tedy všeho druhu. Básně textologicky harmonické, očím i sluchu lahodící (Paměť dějin). Jindy spíše tklivé (Návrat nežádoucí). Potom s trochou nadhledu (Pozdní lítost 2). Potom… Všechny z partitury nepřišlápnutých a neochočených nazření.
Jaký div, že se nám chce rýmovat?
Básníka nemít, ani pravdu o sobě bychom nepoznali.
„Básník nosí plášť z roztržené / chrámové opony / sám roztržen / od pramene písmen k ústí tiráže / Narodil se jako vakát / a zemře v příruční knihovničce / Velkého Čtenáře Všehomíra“. (Oblouk)
V tom to právě vězí. „David tvrdl tisíc let v kararském mramoru / Ježíšek z Třebechovic v součku staleté lípy / kostým Coco Chanel v loňském oříšku / A tak i všecky mé básně / už byly dávno hotové / Jen jsem je trochu pokazil / a podepsal se pod ně“. (Teorie relativity)
A potom když přijde chvíle a s ní ticho… Potom… „Dnes jsem vypsal poslední propisku / od Karla Aksamita / bez něj bych si ani neškrtl / Zdeněk Frýbort přicházíval pozdě: / „Už tu byl Aksamitovej?“ / proto dostával propisky s černou náplní / a taky umřel jako první / Nevím jakou zapisoval Karel / co mu svěřila lidská srdce / asi červeně / Já psal modře / a jsem tu dodnes / A přece: / dnes jsem vypsal poslední modrou…“ (Včera dnes a zítra?)
(4) …a jiné velké drobnosti
Motto: „Jak nedožít se věnce? / Zemřít po uzávěrce!“ (Jednoaktové básně)
„Vesmír nemusí být nekonečný / ohraničují ho jen tři tečny / Rychnov Kostelec a Písek / a hned mám dost veršů pro notýsek“. (Krkonošské papírny a.s. Hostinné)
„Pravda / naše prsty pohybují tužkou / naše prsty ťukají do kláves / ale není to zásluha ani vina / – podle diktátu tesařova syna / Najednou galaktický zkrat / přerušené mezihvězdné spojení / ale mocná vlna dosud bije / do vymletých břehů české poezie“. (Ztracená generace). Osudové peripetie Michala Černíka jsme poznali.
Z básní všeho druhu na Sýsův způsob má ta která sloka konkrétního adresáta. Jednou jím je A. C. Nor (1903 – 1986), jindy Otokar Březina (1868 – 1929), příště Bertolt Brecht (1898 – 1956). A nechybějí ani Adolf Heyduk (1835 – 1923): „Tenčí se sešitek / dořezává se tužka / Dopsat tečku je štěstí / – zlatá muška“, Josef Václav Sládek (1845 – 1912): „Velké širé rodné lány / jak jste cizí na vše strany / Česko je pleveliště vizí / obilí uvidíme v televizi“, Vítězslav Nezval (1900 – 1958): „Sbohem a šáteček / nebylo toho dost / Proč tedy shůry spustili / padací most?“, Daniel Strož (*1943), František Dostál (*1938), Jiří Žáček (*1945), Jaromír Pelc (*1952), Michal Černík (*1943), Ondřej Sekora (1899 – 1967), také památce Jacqua Préverta (1900 – 1977) je učiněno zadost.
Tolik geograficko-časového prostoru! Devatenácté století od svého rozmachu do svého skonu a k tomu přibližný prostředek věku dvacátého. To nemůže být samo sebou! Vědomí Sýse Karla, básníka, zná tolik epoch, až je obtížné zapamatovat si všechna jejich jména.
A který druhý dokáže ještě toto (?): „První přišly v roce 56 z Tróje / z vánočního papíru vyskákaly / záludné vteřiny / čas se dal poprvé do viditelného běhu / Druhým doběhla ručička v roce 89 / Začalo bezčasí / hořké nicnedělání / amarus far niente / Nic na ruce / všecko na srdci“. (Moje primky)
Nu – takto. Prostě umění sdělit estetické informace. Sdělit je funkční zkratkou.
Z Rychnova, z Kostelce a Písku. Dějiny do notýsku.