MILAN BLAHYNKA

Idě Florianové

Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka – a básníka redaktor. Že kdo v hadrech (a bez dobrého redaktora) na štěstí čeká, ten se načeká. Petr Bezruč měl štěstí (anebo dobrý nos?, věděl, komu se svěřit!), že už první zásilku svých Slezských písní poslal Janu Herbenovi, který v něm rozpoznal mimořádně zralého už básníka, povzbuzoval ho a dokonce ho dovedl ke knižní publikaci.

Básníka Floriana „neudělal“ samozřejmě žádný redaktor, básníkem se narodil, jako se narodil Mozart hudební skladatelem, ale měl štěstí podobně jako Mozart, jehož otec byl sám skladatel a nad synem bděl. Florianův tatínek nebyl básník, pracoval na poště (jíž se svěřují zásilky veršů do redakcí stejně jako milostné dopisy), a napsal-li Seifert Poštovního holuba, Florian časem Tichou poštu.

Nepíšu ovšem pojednání o básnících a poštovnictví a nerozepíšu se ani o Florianově babičce ze strany maminky, v mládí romanticky zamilované do učitele píšícího básně, ve stáří s mimořádným porozuměním pro básnícího vnuka. Toho potkalo štěstí zosobněné v kutnohorském básníku K. N. Novotném. To on navlékl na prst sedmnáctiletého Snubní prsten.

Na záložce té prvotiny vyzvedl „teplý, nefalšovaný hlas“, „svěží rytmus“, „pravdivost“…

Komu se to Florian roku 1948 zaslíbil? Komu jinému než lásce a lyrické poezii. Ženy miloval a obdivoval, ale dlouho jim nedokázal být tak věrný jako poezii. S rukopisem další sbírky se odvažuje nikoli do fronty adeptů na vydání v tehdy všelijaké Mladé frontě, ale hned do Československého spisovatele a má zase štěstí. Rukopis si přečte Vilém Závada a doporučí ho k vydání.

Ta sbírka se měla jmenovat Křížová cesta, což byl v té době název neprůchodný, a tak vyšla pod názvem Cestou k slunci. Na ni ji (stejně jako v zápětí prvotinu Milana Kundery Člověk zahrada širá) vypravil ve funkci odpovědného redaktora sám šéfredaktor nakladatelství Ladislav Fikar; oba debuty, které se staly událostmi, vyšly v tehdy české nejvýznamnější edici poezie České básně.

A štěstí Floriana neopouštělo ani při dalších dvou sbírkách v Československém spisovateli, při Blízkém hlase (1955) a Otevřeném domě (1957). Jejich odpovědným redaktorem byl Jaroslav Janů, neobyčejně vzdělaný a poezii oddaný kritik. Zažil jsem ho jako redaktora Nového života a mohu snad mít za to, že básníkovi byl tím, čím i mně; redaktorem přísným, přitom vstřícným, empatickým.

Roku 1958 Florian nastoupil do básnické redakce Československého spisovatele a dostal tak skvělou příležitost pokračovat ve stopách ideálních osobností jako Závada, Fikar, Janů.

Nebudu zde opakovat, co se dobře ví a snad Florianovi ani dnes neupírá: myslím tím jeho veliký podíl na zrodu, podobě a neuvěřitelném úspěchu Klubu přítel poezie. Ale ví se, co znamenal pro „pětatřicátníky“?

Budoucí devítka pětatřicátníků měla do jednoho štěstí už na redaktory svých prvotin. Opět se jednou potvrdilo, že štěstí náhody přeje připraveným. Básník je připraven k debutu, když ví, kam nebo na koho se obrátit, aby měl naději, že nebude odmrštěn. Pro snadný dohled na nakladatelství byla jejich síť zorganizována tak, že autoři měli začínat v Mladé frontě nebo v krajích.

Jenže v poezii víc než jinde platí, že šedá je všecka teorie a školka talentů se zazelená, ubi vult, kde se jí zachce. A tak v Mladé frontě debutovali jen čtyři z devíti: 1964 Peterka, 1969 Skarlant a Sýs, 1979 Čejka. Tři vzal pod svá křídla hned Československý spisovatel: 1969 Cincibucha, 1976 Šimona, 1978 Pelce). Jediný (Černík) debutoval mimo Prahu. Jedinému (Žáčkovi) vydalo prvotinu Divoké víno.

Štěstí měli budoucí pětatřicátníci v tom, že si našli vynikající vstřícné redaktory, nebo jim je přihrála velká kamarádka básníků náhoda. Na redaktorovi i tehdy velice záleželo. Rozezná budoucí osobnost? Jen pokud je sám osobností, a ne závistivý křivák. Peterkovi redigoval dvě první knížky Ivan Diviš ještě nezatrpklý, Černíkovi okouzlenému skácelovským Brnem vědoucí vidoucí básník Josef Suchý, Žáčkovi sám otec zakladatel Divokého vína Ludvík Hess, Cincibuchovi básník Oldřich Vyhlídal, Čejkovi hodný Jiří Binek, Skarlantovi a Sýsovi Zdeněk Frýbort, neobyčejně rozhlédlý po světové poezii; a Šimonovi a Pelcovi dostala prvotiny do redakční péče už generační samoobsluha: stejně tolerantní jako kritický a náročný Jiří Žáček.

Štěstí přející připraveným je neopustilo ani při jejich druhých knihách. Peterkově dokonce už třetí, Krušné (1970), a pak Místu o ohně (l973) byl redaktorem Miroslav Florian, který je pak jako odpovědný redaktor podepsán 1972 na Sýsovu Pootevřeném andělovi a na Skarlantově Hebké kůži, 1973 na jeho poemě Paříž, Paříž a 1974 na Černíkově Sklizni srdce.

Neptal jsem se nikoho z toho čtyřlístku na jejich zkušenost s Florianem redaktorem, ale soudě podle své zkušenosti (Floriana jsem zblízka poznal, když jsem spisoval úvodní esej do jeho výboru v základní řadě Klubu přátel poezie), básník ani jako redaktor nemohl být jiný – a jistě se nesnažil přitesat rukopisy, za jejichž vydání zodpovídal, ani k obrazu svému, ani k tomu, co se právě žádalo.

Za důležitější než to, že svěřené autory patrně vůbec nemistroval, mám až neuvěřitelný takt a noblesu, která vyznačovala všecku jeho práci a vyzařovala z jeho chování a jednání. Stýkal jsem se s ním od roku 1973 až do konce jeho života a nikdy, ani když „sešla se stolní společnost“ a vzala si ho na paškál, neřekl o nikom nic zlého, nepomlouval; snažil se pochopit i ty, kdo ho neměli v lásce.

Jsem si jist, že právě tím vlastně jako jediný z někdejší ostře polemicky nabroušené generace Května byl pětatřicátníkům blízký a podstatně přispěl k tomu, že jejich druhé, případně další knížky nezaostaly za prvotinami. Nemusel jim nic radit, jen básníky už valem vyzrávající utvrzoval v jejich směřování k maximálně osobitému rozvinutí množiny jejich nejvlastnějších básnických možností.

Ocenili to? Byli mu za to vděční? Hlásili se k němu?

Dedikacemi svých básní jen tu a tam. Dvě mu připsal Žáček, první v Napjaté struně, další ve sbírce Mezi řečí. Právě on mu péči odpovědného redaktora oplatil, když roku 1974 zakotvil v téže redakci, kde až do roku 1977 pracoval i Florian. Žáček redigoval mj. Florianův Kardiogram (1978), Horké prameny (1984) obě vydání Veršů do kapsy (1984 a 1986). Na okraj Kardiogramu napsal:

„Bezprostřednost a samozřejmost, s níž básník nachází inspiraci i v nejvšednějších věcech života, pokora a laskavý humor dávají jeho veršům lidský rozměr. Ty verše voní člověčinou.(…) Florianovy zdánlivě lehce nahozené, ale ve skutečnosti nesmírně přesné metafory rázem odkrývají bohatý myšlenkový svět, nečekané souvislosti, složitou prostotu života.“

Řekněme (i když si to nemyslím), že tato slova obdivu k Florianově poezii napsal Žáček do Nových knih (1978/51) z prosté povinnosti odpovědného redaktora doporučit čtenářům knihu právě vydávanou; že je to vlastně jen běžný reklamní nakladatelský text a o osobním vztahu k někdejšímu básníkovi pokolení Května a o pohledu na „poezii všedního dne“ napovídá málo, snad nic.

K Miroslavu Florianovi a k básníkům Května se pětatřicátníci příliš nehlásili dedikacemi (a nechci spekulovat, proč tomu tak bylo). V Peterkově vyznání „miluji (…) všechny podoby světla“ nechybí ve výčtu těch různých podob u Hanzlíka, Wolkera, Černíka, Nezvala a Holana „Holubova ultrafialová záření, mapující holé struktury“ (Sentence ve výboru Bez definitivy). To je myslím dost ojedinělý odkaz na světlo z pokolení Května.

Zato z obdivu k Florianovi se nečekaně vyznal roku 1980 v Práci (6/9 1980) Josef Šimon:

„V době, kdy bylo – pro někoho nutné a pro někoho výhodné – negovat význam básníků, jako byl Jiří Wolker a Vítězslav Nezval, v době, kdy bylo celkem přirozené a dialektické, že se začínaly ‚nenávidět věci, mlčenliví soudruzi‘ jako výraz nového hledání onoho pevného místa poezie, které by jí umožnilo pohnout zeměkoulí v myslích současníků, ale přitom to hledání bylo mnohde i módní a vyspekulované, v této době vyrůstal zrovna tak dialekticky opodstatněně spontánní básnický talent Miroslava Floriana, jehož poezie se vrývá do paměti ostrými zářezy lidskou duší zmagnetizované předmětnosti obrazů.“

A dva roky na to napsal Jaroslav Čejka o Florianovi a o pokolení Května v rozsáhlé recenzi Florianovy sbírky Vidět Neapol (v Rudém právu 20/12 1982):

„Podstatnou část sbírky tvoří básně inspirované drobnými každodennímu zážitky, které píše Miroslav Florian celý život a které nezapřou, že jejich autor si nejen nikdy nedal vnutit svazující chápání poezie všedního dne, ale naopak básnickým činem dokazuje, že ‚pod povrchem nejobyčejnějších věcí vrou poezie zřídla naftová…‘“

Není to nejpregnantnější shrnutí vztahu devítky pětatřicátníků k pokolení Května? Výpověď, že z celého toho pokolení byl Florian „pětatřicátníkům“ v osmdesátých letech nejbližší?

V očích restaurátorů kapitalismu se po listopadu stal noblesní Miroslav Florian stejně zavržení hodný a zavrhovaný jako většina básníků z „generace pětatřicátníků“ a o něm i o nich někdejší jeho a jejich obdivovatelé, oslavovatelé a dočasní přátelé mlčeli, pokud si tu a tam ještě nepřisadili.

Když starý poctivák Florian napsal báseň, ve které si dovolil po svém způsobu skromně ajemně připomenout, že sekomunisté nemusí jen kát, protože by si zvlášť podivuhodní „demokraté“ jak ve zprivatizovaných, tak ve „veřejnoprávních“ médiích mohli a měli vzpomenout a přiznat, jak mnoho čestných a obětavých komunistů padlo v boji proti fašismu, kolik jich bylo zabito ještě i ve studené válce, jak až na kariéristy, vetřelce do svých řad, nezištně pracovali a zjednávali republice respekt i ve světě, strhl se povyk stejně ubohý jako prudký, ignorující velevýznamné Florianovo slovo „jen“.

Přehlédli je? Četli tak zbrkle a zaslepeně, že je zkrátka neviděli?

Zlaté oči! Samozřejmě to slůvko uznávající vinu těch komunistů, kteří se ideálům komunismu zpronevěřili, slůvko oponující však zároveň obludné generalizaci nepochybně četli, ale číst nechtěli ani nechtěli vidět, nehodilo se jim do krámu nebo spíše na jejich střelnici, a počítali s tím, že jim davy, které nečtou poezii a básníky beztak nemají v lásce, uvěří a připojí se k honu na básníka.

Florian stejně jako většina pětatřicátníků se octla na nepsaných, ale tím úslužněji a víc než zákon respektovaných černých listinách intelektuálů, kteří měli být zatlačeni do nepaměti, odstraněni z rozhlasu a televize, zahnáni do ghetta, pro něž se užívalo nevinně znějícího, ne až tak zlověstného krycího názvu skanzen. Po víc než čtvrtstoleté ostrakizaci se přesvědčuji, že dílo „pětatřicátníků“, vydávané v letech sedmdesátých a osmdesátých v nákladech, o nichž se omagnéziovaným a cenami poctívaným koryfejům dnešní spisby ani nesní, opatruje se v soukromých knihovnách čtenářek i čtenářů a stále se čte, a co víc, nejhouževnatější osobnosti z nespravedlivě postiženého pokolení se objevují se svými novými knihami i v knihkupectvích, kde před dvaceti a deseti lety se ještě ošklíbali a štítivě říkali: „to“ nevedem.

Miroslav Florian se dnešní pomalu postupující rehabilitace básnických a lidských hodnot žel nedožil. Ale už v roce básníkova úmrtí vyšel poslední výbor z Florianových veršů Vypálilas mi znamení (E.T.C. Publishing Praha 1996, edice Báseň pro tebe), ilustrovaný Vladimírem Komárkem, v redakci a s doslovem Karla Sýse, jednoho z protagonistů „generace pětatřicátníků“. A před deseti lety Sýs a Daniel Strož, jeden z mála opravdových demokratů, který otevřel svou exilovou edici Poezie mimo domov básníkům zatracovaným po listopadu 1989, připomněli Miroslava Floriana mimořádným edičním činem. S obětavě vydatnou pomocí básníkovy ženy Idy uspořádali z veršů a kreseb v jeho rukopisné pozůstalosti a v nakladatelství BMSS-START vydali knihu jeho pozoruhodných básní, zápisků a náčrtků Archandělský happening.

Byla to velká splátka laskavosti, s jakou Miroslav Florian bděl jako odpovědný redaktor nad knihami básníků Sýsovy, Žáčkovy, Peterkovy generace a s jakou sledoval i básníky, jejichž dílům nebyl už redaktorem.

Kdy se konečně probudí a vzpamatují velká nakladatelství a některé z nich vydá Florianovu Veškerou poezii, jako se takové edice vydávají i autorům významu – taktně řečeno – mnohem skromnějšího?