Kočka Malvína

Byl jednou jeden kluk a ten od malička hledal své místo ve světě, v životě a ve správě věcí veřejných. Vlastně ani hledat nemusel, v rodině mu při hledání pomáhali. Každý den četl Bibli, což pro něj, jak sám říkal a říká, je zásadní kniha, ve které najde každý nějaké užitečné moudro do života. Ale pak mu někdo řekl, že žít podle hesla postarej se sám o sebe, je celkem fajn.

Ten někdo mu ale řekl jenom A, ale už mu neřekl B. Už mu neřekl, že postarat se o sebe člověk může, jen když k tomu má podmínky. Ani to, že ten nahoře nadělil každému dle svého uvážení, někomu míň, někomu víc, podle toho, jak moc chtěl, aby bylo složení lidí na zemi pestré a rozmanité. A tak ten kluk vzal za své, že postarat se má každý sám o sebe, i kdyby mu stát házel klacky pod nohy, když se o to snaží.

I přestal ten kluk rozlišovat mezi lidmi, kteří se doopravdy nemůžou sami pomoct, a mezi těmi, kdo jen pomoci zneužívají. To ale mělo za následek, že jeho velké, horké, zářící, červené a živé srdce pomalu zhasínalo, až bylo kromě jedné malé části celé modré a pokryté tenkou ledovou vrstvou. Jeho oči už nezářily jako dřív, celé jeho tělo bylo temné. Jen když potkal někoho, kdo v něm probouzel ten kousek lidského srdce, který mu ještě zůstal, jeho oči i zbytek těla se znovu rozzářily. Sice pořád četl Bibli jako dřív a měl ten malý kousek srdce, které nezamrzlo a nevyhaslo, ale cítil se uvnitř pořád hůř a hůř, a tak začal okolo sebe kopat a dávat druhým lidem, zejména těm, kteří s ním v něčem nesouhlasili, šťouchance. A co bylo ještě horší než to, že ho všichni kvůli těm šťouchancům měli za blba: Začal se na cestě hustým lesem ideologie a křesťanské nauky ztrácet sám sobě. Jestli nezešílel z vlastní pošetilosti a krátkozrakosti, tak bloudí tím lesem dodnes.