MIROSLAV VEJLUPEK

…a proč by ne, když Karel Sýs sluje v polistopadových desetiletích mnoha přízvisky k neelastickým duchům politickým jej řadícími, pravda, jednou v intencích urážlivých, jindy obdivných. Ale to je z tváří doby.

Velmi vzdělaný a široké historické povědomí mající slovesný umělec poslal do písemnictví Tři vzkazy spáčům (Zdenka Brožová – Periskop, 2015), triptych básnických skladeb neobyčejně intenzivní politické naléhavosti. Vzkazům dal jména A bude hůř! (rukopis dokončil 28. ledna 2014), Blahobyt v křivém přenosu (25. října 2014) a Pouště hojnosti – oázy nouze (9. listopadu 2014). Již pouhé názvy skladeb napovídají, že čtení to bude spíše tristní, a ono také je!

O odstavec výše jsme užili spojení „tváří doby“, v té chvíli jsme si ovšem neuvědomili, že nám bylo knížkou Karla Sýse vnuknuto. Ovšem je tomu tak opravdu. Karel Sýs jde převelmi daleko do sociálního jsoucna dějinného a v jeho sociálně politické sondě do našich let se orientuje především ten, kdo poznal a ví, že „řetězce se změnily v řetězy“ a že „vlastnictví nejlepší nutelly neopravňuje ke světovládě!“, že „Česko je pokecaný ubrus velmocí“ a dále a dále. A na básníkův povzdech slyší i mnozí, ale vážně mnozí z horních a nejhornějších 000: „Komu vadí parlamentní prázdniny / nebo trvalá demise ministrů / neschopných pronést projev co zasluhuje kronikáře? / Český lev je bezpečně ustájen / před volbami vypouštěn na vodítku / krmen odřezky z knížecího cemru“.

Poezie je to silná, protože pronikavého nazření a do hloubky nebojácně mířící, přičemž jak útočná, tak soucit mající. Nic platno, Karel Sýs poezií let 2014 – 2015 dává vzpomenout Seifertova Města v slzách (1921) či Bezručovy Praga caput regni (1909), připomíná Den a noc (1931) Jindřicha Hořejšího, Srdce a mračna (1935) Stanislava Kostky Neumanna…

Sledujeme vývoj básníkova bohatství slovních znaků a metod vytváření nálad. V roce 2001 Sýs uveřejnil v internetové ZONTY-edici sbírku Černé divadlo a v ní báseň Stáje kariéry:

Tak jako prsty kuřáků / už hnědnou prsy země / a uschlá letní troufalost / už opadala ze mě // Stanu a nábožně naslouchám / jak je ten život krátký / Plameny spěchu vyháním / azbestovými vrátky // Ctižádosti – ty šílená / jsi jen zmýlená / Blouznivý vojáček jenž touží po přestřelce // Buď duše volná! / Loď která nedbá / zmatených znamínek na magnetické střelce“.

Kolik působivé obraznosti zde!

Pochybnosti mít nelze: Též Sýs z let 2014-15 je mág, ale spáči pohrdá. Zatracuje je. Vysmívá se jim.

O Vánocích se česká literární blata pozachvěla / I skalní serebrity ržály že je režim nehýčká / nehradí vydání jejich opusů / nejsou čteni ani pochváleni / …“ Musí se chvět rozčilením, serebrity, když o sobě přečtou: „Vaše pera zrezla namáčením v prorežimním inkoustu …“ (A bude hůř!)

A musí přát Sýsovi peklo, když on napíše: „Barevní spojte se / Černým žlutým bílým / se člověk rodí / jen rudým se stává / zlostí nebo studem / nad bezbarvým životem…“ (Blahobyt v křivém přenosu)

Karel Sýs okusil velmi mnoho ostouzení a my máme dojem, že tou malostí posilněn.

Třemi vzkazy spáčům stvrzuje svoji (světo)názorovou pevnost, poodkrývá nezměrnou vůli nepoddat se. Stát vzpřímeně byť třeba i popliván. Stát nezdeptán, v cestě třeba i výměšky žlučovodů. A pořád psát to své.

Práci čest! Vítej radare! Povondra přidá jak sestřelil Gagarina / Vuml aspoň natřel tank na růžovo / a všichni spolem lakovali lidi / co dohlídnou leda na nejbližší vejplatu // Jednoho dne vejplata nedojde / dojde trpělivost / To nebude studený plamen / to bude mazec / kočka / vrabec / Hospodine dej ať se tak stane za našeho života / Howgh Tak jsem řekl Amen“(Pouště hojnosti – oázy nouze).

To své píše Karel Sýs natruc jakoby. Ale je to kumšt, který nedá současné české poezii být uniformní a jednostejnou.