JAROSLAV VÁŇA

Mám přítele inženýra, kterému bude příští rok, stejně jako mně, osmdesát. Stále ještě pracuje. Jeho o dost mladší žena, i když jen fyzicky, ne mentálně, je zaměstnaná v kultuře (prodává lístky v kině a je-li co, tak promítá filmy a dělá vše co je nezbytné). Vydělá si právě tak na to, aby dosáhla na existenční minimum. Proto je můj přítel odsouzený k celoživotním pracovním aktivitám.

Přesto se nepravidelně, má-li hodinku času do odjezdu vlaku, scházíme v restauraci Lidovka. Tam nás bez otázky „co si dáte“, obslouží číšník maximálně dvěma malými desítkami za „pouhých“ třicet pět korun i s tringeltem. Je to oboustranně zavedená norma, nikdy ji neporušíme.

Čas plyne, většinou při příjemném vzpomínání na léta, kdy jsme se oba věnovali na poloprofesionální úrovni muzice. U něj tato aktivita stále trvá, hraje na klavír, harmoniku či dnes populární klávesy. Na rozdíl ode mne, trumpetisty, není limitován stavem chrupu, a tak i touto formou si občas přivydělá pár korun.

Plyne nejen čas, ale i štamgasti odcházejí do nikam, aby byli zastoupeni jinými. Skupinka šesti se nedávno rozrostla o novice, kterému říkají Klokan. Vrátil se po mnohaleté emigraci z Austrálie a ihned, mezi málomluvnými techniky, zaujal místo primáše. Je ho slyšet ve všech koutech, a on o takovou publicitu evidentně stojí. Je přece zkušený, světaznalý, zcestovalý, tak má právo „něco moudrého“ říct.

„Beneše nenávidím, je to zločinec,“ zaslechl jsem v intenzitě kostelního zvonu. Proč, jsem se již nedověděl. Pravděpodobně to nevěděl ani on. Jeho stůl nereagoval. Tvářili se lhostejně. Vysvětlení po něm nikdo nepožadoval, a tak to zůstalo bez širší odezvy.

„Když slyším jméno Komenský, otvírá se mi v kapse nůž. Vymyslel češtinu, která je tak složitá, že ji nikdo pořádně neumí. To angličtina takové nedostatky nemá,“ ozvalo se po několika týdnech od stejného stolu, se stejným obsazením a ze stejných úst. Pozitivní bylo, že přiznal, že po mnohaletém pobytu v Austrálii: „Anglicky neumím.“ Pokud možno skromně, abych se nedočkal hněvivé odezvy, jsem ho poučil, že Komenský se zabýval spíše pedagogikou, že psal ponejvíce latinsky a německy, česky jen okrajově. Proto je též nazýván těmi, kteří si ho opravdu váží a jsou odborníky – učitelem národů. Víc jsem do debaty u vedlejšího stolu opět nezasahoval. Každý má své osobní právo na politický názor i na míru nevzdělanosti, kterou si sám svou pílí přisvojil.

Po čase zaslechnu opět, tentokráte mnohem hruběji. „Když o ní slyším, nebo ji dokonce vidím, otvírá se mi nůž v kapse,“ použil opět svého okřídleného rčení s rozevřeným bulvárním časopisem na klíně. Měl na mysli Jiřinu Bohdalovou. Znali jsme se s Klokanem již trochu lépe. Zjistil jsem, že je bratrem mé spolužačky, která pracovala jako velmi schopná a energická hlavní sestra v místní nemocnici. Ze své funkce byla nucena odejít. Měla jedinou, za to však vážnou chybu – byla komunistkou. Odstěhovala se na Vysočinu.

„Je to kráva, kdyby žila v Americe, tak by se neuživila, nic neumí, jen zaclání ostatním, schopnějším,“ pokrčoval stále heroickým hlasem Klokan.

Nevydržel jsem. „Když je Bohdalová kráva, co jsi ty? Naše děti nikdy nezapomenou na její večerníčky, které byly i pro dospělé. Její vystupování s Dvořákem nemělo chybu. Pro její vztah k humoru, takových hereček je málo, pokud vůbec ještě nějaké jsou, si jí vážil i Jan Werich a mnohé další osobnosti české kultury. Něco ti řeknu, vrať se mezi klokany, přestaň urážet klasiky české státnosti i kultury, a když jsi tam neuspěl, neprosadil se a vrátit se nehodláš, tak změň, prosím tě, alespoň restauraci. Patříš do čtvrté cenové kategorie. Tady zabíráš místo těm, kteří nezradili, neodešli, vytrvali. My jsme hrdí na to, co jsme vykonali. Nemáme se za co stydět a jsme hrdí i na Beneše, Komenského či Jiřinu Bohdalovou.“

Dále jsem nepovažoval za nezbytné pokračovat. Poučovat hlupáky je zbytečné. Navíc, kdo poučuje, je sám hlupák, připomenul jsem si v duchu dávnou pravdu.

Největším zklamáním však pro mne nebylo poznání nízkého intelektu Klokana, ale to, že jeho přísedící tento spor po čase komentovali lhostejnými slovy: „Je to věc vás dvou, vyřiďte si to spolu.“

I takto, žel bohu, vypadá stav české společnosti, když se začne vážně zanedbávat Komenský. Schází hrdost na práci našich dědů, otců a konečně i na sebe sama. Že bychom se postupně měnili v klokany všichni? Zvažuji, kam se svým kamarádem muzikantem odejít. Je to těžké, zvykli jsme si. Poblíž není žádná restaurace pro nekuřáky a jeho žena nemá ráda, když páchne kouřem. Tak jako já, když zapáchám stykem s hlupáky a ignoranty. Na štěstí se nám blíží osmdesátka, takže to již nebude dlouho trvat a naše spory budou zapomenuty a uloženy do učebnic, které uvidí všechno úplně jinak. Možná bude mít nakonec pravdu Klokan. Vypadá to tak.