JIŘÍ JÍROVEC

Klauni nejsou, ale šašků je…

Werich

 

V souvislosti se současným stavem světa se často mluví o selhání elit. Jenže co za výrazem elita stojí? Možná peníze nebo urozený původ, ale omezme definici na myšlenku a čin.

Problém současného světa je v tom, že tyto dvě kategorie jsou od sebe (ne)bezpečně odděleny. Zjevná je nabubřelost mocných, kdežto myšlenky se krčí kdesi v koutě – tedy za optimistického předpokladu, že ještě nějaké zbyly.

V demokratické společnosti by měl být parlament nástrojem, kde lidé, pověřeni výkonnou moci, přicházejí uskutečňovat ty nejskvělejší myšlenky, jimiž společnost žije.

To, co vidíme v Česku, je výsledek totálního selhání tohoto principu. Ve Sněmovně vidíme mateřskou školku, kde se děti s řevem přetahují o hračky, které tam mají.

Kdo tam je za elitu? Ironický, ale destruující Kalousek? Babiš, který umí podnikat, ale politika ho zatlačila do kouta způsobem, který mu znemožňuje vyhodit zjevně neschopné poradce? Mlátič prázdné slámy Sobotka, jemuž pučista Chovanec zařídil po lánské schůzce vytoužené premiérování?

Bělobrádek, bez vlastní myšlenky, nebo Fiala, z něhož maska rozšafnosti dělá karikaturu universitního profesora? Demagog Okamura s nepoužitelným konceptem přímé demokracie?

Nebo lékaři a právníci, svázaní stranickou (přesněji klubovou) příslušností do té míry, že nemohou nic prosadit, i kdyby je náhodou něco napadlo?

Zbývá ještě ohlazovač hran Kováčik. Buďme k sobě slušní, volá marně do hlučícího sálu, ale nikdo ho neposlouchá. S komunisty se nemluví, tak proč se infikovat jejich hlasem.

Česká elita činu takměř dokonale naplňuje zmíněný Werichův postřeh. Kdyby to alespoň byli klauni… Pokud to čtenář shledá urážlivým, nechť shlédne jakýkoli audiovisuální přenos z jednání Sněmovny.

Údělem šašků a klaunů jsou kopance. U prvních jde o „odměnu“ za poskakování před mocnými, kdežto u klaunů o trest za vyjádřenou myšlenku.

Současný svět má před sebou tři základní problémy. Prvním je stále hrozící válka, druhým nerovnoměrné rozdělování bohatství a třetím závislost na elektrické energii.

Myšlenková elita ale drží hubu a krok. Takže, jaká elita? Ta česká má strach o vlastní existenci a nad hlavou jí klinká Damoklův meč Havlova dědictví podpory válek, frází o lidských právech a života v pravdě, pokud to bude pravda přicházející od mocných.

Když už se nějaká zajímavá myšlenka objeví, je okamžitě zašlapána. To se stalo i s názorem presidenta Zemana, že bychom se od Číny měli učit, jak řídit společnost – v daném případě miliardovou a velmi různorodou.

Zemanovi se v souvislosti s Čínou vyčítá Tibet. Jenže málokdo se zajímá o to, jak by asi Tibet vypadal, kdyby pod dalajlámou pokračoval středověk padesátých let minulého století.

Zemanova poznámka není jen o tom, aby se v té které společnosti spolu neporvali jednotlivci a skupiny bažící po moci a drobných privilegiích. Implicitně je s ní spojena i mravní odpovědnost okolního světa za rozdmýchávání nepokojů, které nakonec původně stabilizovanou společnost rozbijí. Teoreticky vždy v zájmu lidských práv a demokracie.

To je ostatně případ Ukrajiny, která, oligarcha sem, oligarcha tam, celkem v míru spolupracovala s Ruskem. Tedy do Majdanu. Pamatuje si ještě někdo, že tam jel náš, restitucemi zbohatlý kníže podpořit boj chudých proti zbohatlým?

V poslední době je v módě příprava na válku. Zatím o půjčky na nákup zbraní. Válka proti komu? Proti státům, které jsme rozvrátili, nebo proti těm, které si do nepřátelství formujeme? Proti Rusku, protože má suroviny a lebensraum?

Herec ochotně předvádí svou roli ministra tak, jak chce autor a režie. Řekl mu někdo, že se svět nedobývá armádami, že války anebo alespoň jejich hrozbu potřebuje zbrojní průmysl, aby vydělával na tom, že je třeba zbraně obnovovat, protože kanóny reznou a myšlenka přetavovat je na pluhy již zapadla?

V Česku prošlo 40 korun měsíčně na zvýšení důchodů. Na víc prý nejsou peníze. Bez odporu ale prochází, že si stát bude muset půjčit miliardy na zbraně. Finančníci nám rádi půjčí. Když budeme mít potíže se splácením, doporučí nám omezit přejídání a sociální programy pro chudé.

Impotentní media nepřipouštějí o důležitých otázkách žádnou diskusi. Myšlenky a otázky vymřely nebo byly zahnány do kouta, aby nepřekážely. Mohly by totiž ukázat, že se na šašky již změnili i ti nejmocnější vládcové.