MILAN DUŠEK

Vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí nedávno vyslalo ke čtenářům publikaci Andrey Bednářové PLÁŇAVA.

Děj útlé knížky (64 str. včetně dvacítky dobových fotografií, které text doprovázejí) zachycuje příběh, který se odehrává na konci 19. století a začíná pečlivě utajeným odchodem manželky Františka Pecháčka se dvěma dětmi za moře. Manželovi zanechala pouze desetiletou dcerku Mařenku. Nevysvětlitelný čin Pecháčka samozřejmě psychicky poznamenal a lidé z okolí mu začali přezdívat Pláňava (Plaňka v poli). Žil v chalupě Na Roháči a jeho půda, která mu skýtala skromnou obživu, byla jílovitá a kamenitá, přesto se o svou rodinu dokázal postarat a své břímě nesl i dál statečně, s hlavou vztyčenou.

Svitla mu naděje v podobě mladé ženy Filomény, dcery z jiné chalupy, která se nešťastně zamilovala, čekala dítě a to jí umřelo, ke všemu nápadník ze vztahu vycouval. Filoména byla svým okolím odsuzována, ale dostala nabídku na výpomoc v domácnosti u Pecháčka, který byl na všechno sám, a už ho to zmáhalo. Ti dva, stejně osamělí, se časem sblížili, ale jejich sňatku bránilo, že Pecháček nebyl rozvedený.

„Žijete ve hříchu!“varoval je místní farář. Nepomohl ani dopis do Říma papežovi. Místo odpovědi přijeli misionáři a dost nevybíravě přesvědčovali Filoménu, že svůj život musí okamžitě změnit…

Pecháčkově manželce, která spolu se sestrou a jejím manželem nastoupila na loď a odplula za oceán za vidinou lepšího života, se toto očekávání nikdy nesplnilo.

Autorka vypráví příběh až příliš stručně, ale přesto se jí podařilo zpodobnit těžký život lidí živořících ve venkovských chalupách, bezesporu poznamenaný náboženskými dogmaty katolické církve, která prostě nemohla připustit, aby se její ovečky vymkly z kontroly.

Dobře vyznívá i příběh Františka Pecháčka a Filomény. Další zaplétání do přediva příbuzenských vztahů pak místy působí až chaoticky, na vině je bezpochyby malý prostor, který tomu autorka poskytla. Některé momenty jsou pouze zmíněny, přitom se mohly stát důležitou součástí děje. Ale berme text takový jaký je, hlavní cíl autorka nesporně splnila.

Andrea Bednářová ztvárnila silný příběh, který se už sice v různých podobách v naší české literatuře v minulosti objevil, ale ten její je jedinečný a cenný tím, že je zpracován podle skutečné události a dokonce je i regionálně zařaditelný.

Zde je na místě citovat z doslovu autorky: „Hlavní osa událostí v této knize je pravdivá. Originální je i většina jmen, která nebyla změněna zejména proto, že je příběh v kraji znám a tajit původ těchto osob by tak bylo zbytečné. Fiktivní jsou především charaktery osob a jejich jednání. Dospěla jsem k nim po důkladném zvážení: co mohlo vést k tomu, že se zachovaly právě tak a tak? Kdyby Františka odešla do USA proto, že ji František psychicky či fyzicky týral, proč by s takovým člověkem nechávala dceru Marii? A proč by s ním dobrovolně a ‚ve hříchu‘ zůstávala Filoména? To přece nedávalo smysl. Věřím, že to byli dobří lidé, se kterými se život zkrátka nemazlil.“

Myslím, že už je třeba pouze dodat, že knížka vyšla za finanční podpory městyse Dolní Čermná.