VÁCLAV PELCMAN

Mezi knižními novinkami děčínské knihovny mě upoutala obálka knihy, zobrazující dýmající sporák na uhlí, stojící spolu se židlí na zasněžené louce (fotografie Igora Malijevského). Když jsem na čtvrté stránce spatřil obrázek Jaroslava Haška, bylo rozhodnuto - to si musím přečíst! Protože si pozorně vybírám četbu, abych nenarazil na něco, co by mi zbytečně zvýšilo hladinu adrenalinu, tak se mi to nestává, a nestalo se ani nyní. Naopak. Byl jsem potěšen, že se nejedná o něco, co špiní nás občany a naši minulost, jak se o to často snaží ti, co chtějí proniknout do povědomí nejen čtenářů, ale zejména institucí, co udělují různé „granty“!

O co tedy jde? O v pořadí desáté samostatné dílo mladé spisovatelky (*1964) Ireny Douskové MEDVĚDÍ TANEC (nakladatelství Druhé město, Brno, 296 str.).

Toho, kdo knihu nezná a dal se úvodními větami zmást, hned upozorňuji, že není životopisem jednoho z našich nejlepších satiriků. Jedná se o velmi dobrou charakteristiku doby posledních dní života Jaroslava Haška v Lipnici (zima 1922/3).

Haška si cením pro jeho dílo a nepitvám jeho soukromý život. Nikdo není dokonalý. Měl však, mimo jiné, i velmi dobrý postřeh. Autorka například uvádí citát (je v uvozovkách a tedy by měl být jeho vlastním názorem): „Básníků máme tři prdele všude, v próze, v novinách a bohužel i v politice.“ Jestli to platí i dnes, ponechám na úvaze jednoho každého. Nějakého současného Haška se podaří objevit a ocenit stejně tak těžko, ne-li vůbec, jako tomu bylo v jeho případě za první republiky.

Kniha se čte velmi lehce, je členěna do krátkých úseků se střídáním osudů a činů rovněž dalších anonymních i známých osob. Není rozsahem příliš objemná (menší formát, dosti volné plochy), vyprávění je však třeba, pro správné pochopení, pozorně sledovat. Je protkáno lehkým humorem a shovívavým hodnocením postav románu. Neshledal jsem, že by autorka projevovala nějaké zvláštní sympatie k určitým osobám. Nevšední koncepce románu je projevem zralé autorky, která si se svým dílem může hrát. Projevuje laskavý přístup nejen k nemocnému a trpícímu Haškovi, ale i k lipnickému knězi, trpícímu izolací od občanů a pochybnostmi o sobě. Nejvíce pozornosti však autorka přirozeně věnuje myšlení a chování Jaroslava Haška, který se ani v blížícím se závěru života nezdál být zlomen nebo změněn, jak ho známe z jeho autobiografických děl (Velitelem města Bugulmy aj.). Jeho přátelský vztah k několika sousedům byl oboustranný, měl totiž i své obhájce, nejen kritiky. I k upřímnému obdivu (řídící učitel) a dalším projevům sympatií se však stavěl až tvrdě, ale k nepřátelům shovívavě (farář). Nepotěšil ho ani obdiv prostých lidí coby k autorovi Švejka. Když slyšel, že jej někteří označují za alkoholika, bolševického komisaře a bigamistu, říkal: „Nechte je, vždyť je to pravda!“ Ze skromnosti však neříkal, že se cítí být dobrým spisovatelem, to vyplývá z hodnocení jiných. Novým prvkem v životě autora se může zdát i obrázek Haškovy družky, údajné bývalé ruské šlechtičny Šury, již si Jaroslavčík přivezl z Ruska do Čech. Také další postavy vyprávění (desetiletý Tonda, hostinský Invald, židovský vinárník Bondy a další figurky) jsou vykresleny vtipně a zajímavě.

Spisovatelka se neřídí jen chronologií událostí, ale vrací se v osudech všech hrdinů i do jejich minulého života a vyvolává tak zajímavé asociace a obrazy.

Okrajově se můžeme seznámit s názory koryfejů tehdejší literární vrchnosti (např. podle řídícího učitele z Lipnice byl předseda Výboru pro povznesení literatury blbec), s jejich opatrnými, ale většinou negativními stanovisky k Haškově tvorbě. Všímali si hlavně jeho neliterární činnosti.

Autorka se dokázala obdivovat i přírodě v okolí Lipnice. Čtenáři se tak mohou potěšit příjemnou i poučnou četbou.