MILAN BLAHYNKA

(K básníkovým sedmdesátinám)

I když je „konec světa za rohem“ a „hluboko v zeměkouli / už hoří kamna“, i když básník ví, že „musíme tam všici / maníci i nemanici“, Karel Sýs, kdysi autor veršů Vstříc osudu, osudu ve své zatím poslední knize BÁSNĚ VŠEHO DRUHU (Zdeňka Brožová-Periskop, Hluboš 2015, edice Báseň na sobotu sv. 28, ilustrace Kamila Lhotáka, jehož kresbu použila na obálku, vlastně přední desku knihy grafička Dana Kavalecová) nyní – k radosti čtenářů a ke vzteku nepřátel – energicky vzdoruje: „Jenže já neskončil / ještě mám tolik říci.“

Už tato jeho kniha o 236 stranách a 632 básních (236 : 632, lahůdka pro aritmosofy) říká svými básněmi všeho druhu v nových souvislostech a novém vyostření, co z jeho díla zdánlivě dávno dobře známe, ale říká to v novém bystřinném proudu většinou krátkých básní-záblesků, při kterých nelze nevzpomenou na jeho Rimbauda i na poezii některých Sýsových druhů z generace pětatřicátníků.

Básně všeho druhu jsou sbírka básnického bilancování, jímž byla už většina Sýsových knih předešlých, kniha dosud (a patrně až do další knihy) nejbilančnější, velice přísná k době, ale zároveň nejpřísnější k sobě; v tom je její velká přednost a přesvědčivost. Ať si jiní píší básně v řeči vázané do pravidelných veršů skupených do strof stejného rozměru a téhož rýmového vzorce, Sýs píše Verše v kůži vázané (tak se jmenuje úvodní báseň) a stylizuje se skromně: „Jsem duše halabala potažená kůží jež mi nesedne.“ Je na tom špatně, bezbarvý a beztvarý? Každý rub má svou líc:

„Proto mí sloni projdou uchem jehly / zatímco mahauti jsou tlustí / pouště zelené a černobílí trpaslíci pustí.“ Vědomí vlastních limitů mu nepřekáží vidět v poháněčích (vůbec ne jenom slonů) dráby vykrmené mocí, v reklamně nabarveném světě poušť, a v těch, co vidí všecko jen černobíle, prázdnotu a trpasličí malost a ubohost, jakou pak pranýřuje báseň (o tom, jak velkohubé odhodlání rychle vyvanulo po Mnichovu 1938 a spokojilo se vidinou žvance) V české hospodě: „Dejte nám zbraně! / Dali jsme si na ně“ / „Nechcete radši plíčky na smetaně?“ / „Dejte nám plíčky na smetaně.“

Jednou jistě někdo zkusí vyjmenovat, co za básně všeho druhu tvoří ono grandiózní potpourri (ten termín ze světa hudby pro strhující směs nejrůznějších melodií napovídá čtenářům Sýs názvem jedné z mála delších básní před koncem knihy), jímž zatím poslední Sýsovo dílo je. Nebude to mít lehké, protože například básní čistě pijáckých (jako Pocta Znovínu) nebo jedlických (jako je Oběd s Kamilem Lhotákem juniorem), erotických až pornografických, klimatických, gratulačních, poct i pamfletů, vzpomínek i předpovědí, vyznání i doznání atd. atd. je v knize jen jako šafránu.

Vlastně téměř všecky jsou divoký amalgám, v pijácké Poctě Znovínu je i šleh na rozmazlený svět i metafora-paralela s básnickou tvorbou („budoucí verše kvasí / než začnou smutek hasit“) i (trpký a zároveň posměšný) povzdech zakletý do poťouchle poopraveného přísloví („Je to pravda odvěká / Šatov dělá člověka“). K řízku, bramborovému salátu, české kachničce a navrch knedlíkům z pěti švestek přísloví a dortu bezé servíruje Sýs v lukulském Obědě s Kamilem Lhotákem juniorem „bóje na hladině vína“, „vyklepaný kosmodrom“, „Blériota“ a „Vivaldiho“!

A stejně třaskavou směs jako uvnitř básní všeho druhu představuje řazení těch básní. Po třech verších básně Mám to na krajíčku, básně, v níž básníkovi „pivo nese se“ v lokálu Secesse, po třech verších Na podorlické frontě klid (ve stejném podniku „stejné servírky stejné pivo / jen tobě klesla pěna o jeden kroužek“) náhle z téže restaurace drsný holocaustní Návrat nežádoucí („Dědečku, proč jsi mě opustil“ s drásavou pointou „Přijdu ale jen na deci vína / Spěchám na vlak do Terezína!“) – a pak bukolické spočinutí V cílové rovince, tázající se v krásný letní den: „Co chceš víc? / Jsi pán času z Nemanic.“

V této čtenářsky téměř nezvládnutelné množině různých scén a momentek z malých i velkých, často absurdních dějin, odráží se chaos dnešního světa. K orientaci v informačně a dezinformačně přesyceném našem světě, zahlceném nabádáním užít si a stále se jenom bavit, básník proti pásmu reklam („sleva 90 % na kondomy“), oficiálních ujištění („naše měna je pevná“), zlých zásad („vítěz bere vše“), lákavých názvů braku („Šedesát devět odstínů šedi“), cynicky eufemických pokynů k likvidaci („Návrat nežádoucí“) i vtíravého popu („Jó třešně zrály“) odvíjí pásmo kulturní paměti a zkušenosti.

Odzbrojující údernosti dosahuje přitom minimálními prostředky. Jak je tomu se Slovem, které „bylo na počátku“ a dnes dopadá jako titulní postava Smetanovy opery, říká jasně název čtyřverší Zaprodaná nevěsta. Co dokáže pouhá předpona! A co svede Sýs s vyprázdněným heslem smrtelnou vsuvkou jediného slova: „Pravda někdy zvítězí.“ Dokonce pouhou výměnou dvou písmen za jedno v jednom slově: „Již vzhůru samci této země!“ Nebo přidáním jediné hlásky: „Dobře ustájená báseň“ („Dej Pegasovi obroku…“). Hříčky? Hravě odhalují směšnou bídu dnešní „inovace“ života.

Sýs do Básní všeho druhu jako syté pozadí i usvědčující míru sezónní módní (věcné i slovní) produkce zmobilizoval kondenzáty kulturní paměti, jimiž jsou přísloví, výsostná umělecká díla, vybavující se nám svými názvy, postavami, gesty. „Nezletilým“ (ty jako lehce manipulovatelnou věkovou kategorii miluje z řetězu puštěný volný trh) „zpívat nechci nejsem zvyklý lháti / Já píšu vám / ach kéž můj list vám Pony Express doručí / ach kéž vás moje esemeska dorazí.“ Kéž se prostě rozpomenete na milostný dopis Puškinovy Taťány!

Básněmi všeho druhu uskutečnil Sýs nyní svůj dávný sen. Už před jedenatřiceti (1985) roky, v dubnu 1985, řekl v rozhovoru s Jiřím Žáčkem:

„Ve čtyřiceti člověk zjistí, že je třeba vykliditi stůl a dotáhnout všecko do konce, i touhy i sny, aspoň tak, že je napíše. Vždyť pomalu už bude čas sundávat štít, na který byl kdysi tak hrdý, štít básně všeho druhu. Do „knihy utkvělých představ“ Kapsa, dopsané 9. 7. 1986 a vydané až 1992, protože, jak tehdy prozradil Ladislav Verecký, „hodný čas si ji nakladatelé přehazovali z Národní do Panské“ (tj. z Čs. spisovatele do nakl. Mladá fronta) „a zpět jako horký brambor“ a vydání oddálila pak ještě „éra nucené privatizace cenzury“, Sýs napsal:

„Pravá poezie se krášliti nemá, ani firemními štíty básně všeho druhu.“

Co se mohlo před desetiletími jevit jako krášlení, na titulním listě knihy z roku 2015 je prosté věcné sdělení. Sýs usiloval psát básně nejrůznější vlastně po celý život, nevázán žádnou estetickou doktrínou, etickou normou, společenskou konvencí. I v tom šel stopou podivuhodného kouzelníka Nezvala, který se roku 1925 ptal:

„Proč bych nemohl napsat jednou divoké, nelogické drama, podruhé úplný realism, potřetí romantický příběh, počtvrté povídku bez děje, popáté psychologickou věc, pošesté náznaky a aforismy atd. A proč ne tohle všecko třeba v jednom jediném díle, nebo v mnoha dílech, podle toho, jak mi zrovna bude.“

Co nyní vepsal Sýs na titulní list své sbírky, která vejde do dějin nejen české poezie jako snad krystalicky nejčistší dílo básnické postmoderny, k tomu se vlastně probírala a k tomu i tím zrála celá devítihlavá „generace pětatřicátníků“, v tom je jedna z jejích silných stránek, a mám za to, že Karel Sýs je si toho vědom. Nejenže mě v čase geneze svých Básní všeho druhu měl k tomu, abych se dal do uskutečnění dávného projektu knihy o devítihlavé generaci, ale přímo ve své sbírce ji na několika místech připomíná, vyvolává, bilancuje.

Už ve druhé básni sbírky se ptá na to, „co dělají dopisy odeslané v neděli? / Kondenzovaný žal / nadržený smích / hluboký v obálce žal / zpožděné SOS / pohlazení jež nepřijde včas…“ – a ptá se pod titulem Co myslíš Jiří. Možná se mýlím, když myslím, že těmi verši oslovuje Jiřího Žáčka; že je to vlastně pokračování v dávném „nesoustavném rozhovoru“ 1 + 1 (1985), tentokrát nikoli o poezii. V knize je jen třináct dedikací, pět živým básníkům, z toho třem druhům z devítihlavé generace (Žáčkovi, Pelcovi a Černíkovi; Peterka a Žáček jmenováni v textu básní) a – Danielu Strožovi.

Ten jediný se po sametu 1989 nebál vydat ve své edici PmD nové sbírky šmahem zavržených.

Víc než dedikace však říkají tři básně. Gratulační Kdyby nebyl Ludvík Hess / museli bychom si ho vymyslet začíná slokou: „Padesát let / zbásňujeme svět / Ať se svět jak chce točí / Divoké víno nikdo neochočí.“ Kdo „my“? Kdo jiný než básníci, kteří začali publikovat a setkávali se v redakci Divokého vína, toho Hessova literárního babyboxu, jak jsem se už opovážil ho nazvat, časopisu redigovaného Petrem Cincibuchem. Z nich se rekrutovalo jádro příští devítihlavé generace.

Neméně vypovídají dva poslední verše sloky. „Ať se svět jak chce točí“ (a český literární svět se po listopadu 1989 roztočil jako zdivočelá odstředivka a s básníky „generace pětatřicátníků“ zle zatočil), „Divoké víno“ (totiž ty, kteří jím prošli, generaci, která jím byla křtěna dřív, než se sešla a stmelila) „nikdo neochočí“. To je velmi přesná zpráva o jejím stavu dnes, o tom, jak básníci této generace (pokud publikují a nemlčí podle slova Karla Tomana Mlčíme a pohrdáme) dál píší po svém, nikoli (řečeno s Kainarem): „Nasliním a jedu / Jedu s dobou / Nasliním a jedu jak se žádá.“

Báseň dedikovanou Michalu Černíkovi Sýs nazval Ztracená generace, ale její závěr ten název zcela koriguje. Ačkoli si zažila „galaktický zkrat“ a bylo přerušeno „mezihvězdné spojení“, generace domněle ztracená se neztratila a jako „mocná vlna dosud bije / do vymletých břehů české poezie“.

Tím bych možná mohl recenzi skončit, ale nemohu. Přečetl jsem si pozorně třetí báseň k věci „generace pětatřicátníků“. Sýs v ní tu s větší, tu menší ironií uvádí na pravou míru pochybné české sebevědomí, odpovídá na slavnou už otázku „jací jsme“. Nemohu neocitovat ji téměř celou:

„Češi jsou jedničky / ale vždy poslechnou příkaz z druhého břehu / tři vlasy tatíčka Masarýčka / protektorátní čtverylka / VUML ti soudruhu píšu za pět / Šestky Dolly Buster / sedmičky pionýrů primátorské osmy / Panenkova desítka / Klapzubova jedenáctka / Neffova třináctá komnata…“

Ne, drahé čtenářky, sovy pálené, nenachytaly jste mě na hruškách, nevynechal jsem devítku, to ne já, to on, Karel Sýs, to on přeskočil „posvátné číslo“ (pamatujete? tak je sám zval!). Že by mu nevytanula na mysli Dykova Devátá vlna? Že by si nevzpomněl na Devětsil? Že by se už nehlásil k „devítihlavé“ své generaci?

Kdyby se mi nepříčila soudobá pseudoučená hantýrka, napsal bych, že tu Sýs pozvedá báseň Naše aritmetika (čí „naše“?, ne českého průměru či podprůměru, jenž ovšem neví nic ani o Devětsilu a Deváté vlně, natož o devítihlavé generaci?) do žádané „interaktivní“ roviny. Řečeno obyčejně a lidsky, váží si čtenáře, který si místo pár čísel bulváru koupil jeho knihu básní všeho druhu a který pochopí, že do počtu vypočítavého a krátkodechého davového zaklínání se národními skvosty i „skvosty“ ani Devátá vlna, ani Devětsil, ani devítihlavá básnická „generace pětatřicátníků“ (a „posvátná devítka“ vůbec) prostě nepatří.

A to se počítá.