VĚRA BERANOVÁ

V Galerii hlavního města Prahy, v prostorách Městské knihovny, probíhá sochařská výstava, která si jistě zajistí bohatou návštěvnost domácích i zahraničních návštěvníků. Právě letní měsíce, kdy je Praha doslova přeplněna turisty, nabízí výstava, plánovaná až do 29. září, jedinečnou kolekci vrcholných děl, a to nejen domácí produkce.

Konec 19. a počátek 20. století je doslova přeplněn významnými výboji v evropském i domácím kontextu. Ve velké míře se to týká sochařství. V rozlehlých výstavních prostorách Městské knihovny má divák možnost se přesvědčit o vynikající úrovni domácí tvorby v konfrontaci s nejvýznamnějšími evropskými díly své doby, jako například Rodinův Kráčející muž či Kovový věk, Bourdellův Beethoven a další jedinečné plastiky.

Před autory výstavy Petrem Wittlichem, významným odborníkem, autorem řady publikací týkající se právě této problematiky a kurátorkou Sandrou Baborovskou stál jistě nelehký problém. Výstava sice mapuje relativně krátké časové období, v podstatě něco více než třiceti let, ale představuje období, ve kterém vedle sebe existovaly různé, někdy dokonce protichůdné výtvarné koncepce. Návštěvníkovi jistě napomůže v orientaci stručný, výstižný a přehledný průvodce, charakterizující autory z hlediska jedinečnosti jejich tvorby a umělecké orientace.

Autorem architektonického řešení je Dominik Lang. Není jednoduché instalovat, v byť ideálním prostoru Městské knihovny, plastiky nejrůznějších formátů. S výjimkou jednoho sálu bychom s tímto nelehkým instalačním úkolem mohli být spokojeni. Právě v tomto sálu, kde prostoru vládne rozsáhlé pódium, které teoreticky umožňuje vnímat plastiky ze všech pohledů, byla instalována řada plastik, z nichž některé si divák nemůže prohlédnout. Jsou pod totiž divákovým horizontem. Instalace v ostatních prostorách plně respektuje požadavky návštěvníků a umožňuje jedinečný zážitek, dokonce podporuje nové pohledy na notoricky známá, především monumentální díla ve veřejném prostoru.

Zvlášť zajímavě působí návrhy realizovaných i nerealizovaných pomníků. K realizovaným patří Šalounův Jan Hus na pražském Staroměstském náměstí. Pro řadu diváků budou jistě zajímavé návrhy pomníků, které se z různých důvodů nerealizovaly. Zvlášť je to návrh pomníku Jana Žižky z roku 1913 Jana Štursy spolu s Janem Kotěrou, který by jistě patřil k naprosto ojedinělým kubofuturistickým monumentům. Dějiny, a tak ani dějiny umění, nemají rády slovíčko „kdyby“, i když jsem si jej v této souvislosti nemohla odpustit. Dnes Vítkovu vévodí Kafkův Jan Žižka, bezpochyby jedinečný jezdecký pomník, který svou realistickou nadčasovostí byl jistě přijatelnější, než Štursovo avantgardní řešení. Projekty, které se bohužel také nerealizovaly, a to v žádné podobě, se týkaly Bělohorské bitvy. Na výstavě má divák možnost posoudit dva návrhy: Stanislava Suchardy z roku 1907 a Františka Bílka z roku 1908.

Podtitul v názvu výstavy upřesňuje: jedná se o „Expresi v českém sochařství v letech 1880–1914“, tedy autoři výstavy hledali, co spojuje produkci daného období. Na výstavě se však setkáváme s různými výtvarnými vyjádřeními. Od realistických, až naturalistických k symbolistním, impresionistickým až k jedinečnému českému kubismu.

Nesnadnost a problematičnost absolutního zařazování jistých autorů k určitým názorovým trendům je autorům zřejmá a s tímto vědomím přistupují i k prezentaci jednotlivých děl. Právě šíře výtvarného výrazu mluví o jedinečnosti české sochařské tvorby v relativně krátkém období přelomu 19. a 20. století. Nejde jen o šíři vlastního výtvarného výrazu, ale také o šíři námětovou. Zvlátě v monumentální tvorbě je využívána tematika respektující národní problematiku, která dokumentuje hledání a prosazování národního principu. Jsou to například vystavované varianty pomníku sv. Václava od J. V. Myslbeka, ale i jiných autorů. O monumentálnosti Štursova sousoší na Hlávkově mostě návštěvníka přesvědčují i odlitky jeho fragmentů, stejně jako Schnirchova a Šalounova Triga na střeše Národního divadla z roku 1909.

Co však zvláště může přitáhnout pozornost domácího i zahraničního návštěvníka je tvorba vycházející z duchovního chápání světa. Na výstavě je představena především prostřednictvím tvorby Františka Bílka, jako například Hlavou ukřižovaného, ale také Quida Kociána v plastice Nemocná duše či v díle Ladislava Šalouna Agónie, nebo v Mrtvé labuti Bohumila Kafky a dalších. Objevuje se zde i sociální problematika, jako u Josefa Mařatky Ledaři, která našla opodstatnění v následujících letech, v podmínkách ovlivněných novou společenskou situací.