Kočka Malvína

Oblíbená škatulkovací a nálepkovací mantra rozléhající se po pravicových luzích a hájích pokaždé, když se začne mluvit o zvednutí daní superboháčům, o zvýšení chudinských dávek a platů, zkrátka o čemkoliv, co třeba jen zavání dělením se s ostatními.

Pan X je stejně schopný jako pan Y, ale od rána do večera se lopotí, aby vyšel do příští výplaty, zatímco pan Y si klidně může jít v tisícovkách zaplavat. Oba dva vypadli z toho samého vzdělávacího systému, oba dva jsou stejně inteligentní, oba dva mají anebo by aspoň měli mít stejnou šanci žít naplněný, spokojený a úspěšný život. Pro oba dva platí stejné přírodní i sociální zákony, ale přesto jeden bydlí v té tolik vysmívané králíkárně a druhý vlastní vilu velikosti tajemného hradu v Karpatech. Je pan Y snad úspěšnější a šťastnější než pan X? A co je vůbec úspěch a co je štěstí? Zkrátka a dobře se z evergreenu stala taková ohraná odrhovačka, že mi to nedalo, abych se nad onou neustále omílanou mantrou nezamyslela.

Je pan X šťastný a spokojený se svým životem? Jistě že není. Je pan Y se svými miliony šťastný? Vezmeme-li na to míru podle mantry, okolo které se tenhle článek točí, pak můžeme říct, že jednoznačně ano: pan Y je úspěšný a schopný pašák, protože věděl, co a jak, a i na tak slabém proč vybudoval obrbyznys. Pan X je pro změnu neschopný ubožák, kterému přece nic nebránilo se po panu Y opičit a následovat ho v jeho cestě za úspěchem. Když se nad situací obou pánů ale zamyslíme podrobněji, zjistíme, že rozdíl mezi zmíněnými pány je jen v tom, kde bydlí, nakupují, kolik mají peněz a kam jezdí na dovolenou, pokud si vůbec nějakou vybírají. Oba dva mají to domnělé štěstí tvrdě vydřené, oběma svým způsobem sedí za zády strach: panu X z existenčních starostí a panu Y z toho, že přijde o své stále dražší a dražší hračky, postavení, místo nejvyššího kohouta na podnikatelském smetišti.

Zrcadlem obou pánů je film Ďábel nosí Pradu, který vypráví příběh dvou žen: úspěšné a arogantní vydavatelky módního časopisu a její nové asistentky, novinářky toužící po kariéře v nějakém významném deníku. Pod vlivem prostředí ztrácí tato dívka nejdřív přátele a kolegyni, a nakonec i sama sebe a možnost žít vlastní život. Teprve když po velké módní akci v Paříži zjistí, že je její šéfka ochotná a schopná udělat cokoliv, třeba i tu největší špinavost, jen aby si udržela tvář, kterou chtějí vidět ostatní, rozhodne se dát výpověď. Najednou totiž zjišťuje, že se za pozlátkem drahých modelů, úspěchu a luxusních aut skrývá vyžraná osobnostní a duchovní prázdnota.

Pokud si místo zhýčkané, arogantní hvězdy módního průmyslu dosadíme pana Y a místo oné asistentky pana X, dá se říct, že ani jeden z nich nebyl tvůrcem svého života. Ten jim byl nalinkován někým jiným, protože „se to prostě tak dělá“.

Zkrátka a dobře, poměřujeme-li úspěšnost či neúspěšnost měřítkem toho, jestli jsem nebo nejsem ve středu vlastního bytí a také tím, jestli dosahuji věcí, kterých sám dosáhnout chci, pak jsou oba dva svým způsobem neúspěšní. První proto, že mu v té trojici otázek co, jak a proč schází silné proč, a druhý proto, že se bojí zpochybnit cestu, která mu byla nakreslena někým jiným.

Takže, vy lámové modly zlatého telete, nerada vám kazím radost, ale tu svou mantru si můžete jít prozpěvovat leda tak k šípku. Být úspěšný totiž znamená nikoliv nahrabat si, ale dosahovat cílů, které si dávám. Každý někde jinde, v jiném oboru, v jiném městě, v jiné zemi. Nebe nezná neúspěšných, neboť každý máme stejnou šanci a je jen na nás, jak se rozhodneme.