MAREK ŘEZANKA

Výročí 21. 8. 1968 si letos připomínáme v kontextu velmi dynamického celosvětového vývoje. Máme zde zpustošenou a rozdělenou Ukrajinu, jejíž obyvatelstvo je zmáháno nekončící občanskou válkou, vládou nedemokratického režimu opírajícího se o různé fašistické organizace typu praporu AZOV a dávající volnou ruku různým oligarchům, aby byl aspoň někdo v jinak zbídačené zemi bohatý.

Dále nemůžeme nevidět záměrně šířený obraz „krvavého Asada“, zatímco opozice vůči němu je líčena jako naděje demokracie. Pokud by padla Sýrie, nelze přehlížet štvavé kampaně proti Íránu – byl by dalším čekatelem na status zhrouceného státu?

Naší pozornosti by nemělo unikat, že v prezidentských volbách v USA s velkou pravděpodobností vyhraje osoba, jež bude pokračovat ve slepé antiruské kampani. Na druhé straně se odehrává dlouhodobý dialog mezi Ruskem a Izraelem (následuje dialog mezi Izraelem a Tureckem), jenž může zásadně rozložení sil Západu a Východu v této oblasti změnit.

Evropská unie se mezitím propadá do hluboké politické krize, na jejímž pozadí můžeme identifikovat krizi sociální. Protichůdné zájmy jednotlivých zemí opět převažují nad vůlí po společném postupu. To je jenom umocněno krizí evropských hodnot.

 

Jak to bylo, pohádko?…

Připomeňme si, o co šlo, když bylo Pražské jaro zadupáno do země. Bratrské tanky sice přijely z Východu, ale cestu jim dláždil svou nečinností Západ. Na rozdíl od Maďarska zde se nechystalo bitevní pole. Nejednalo se o zničení protivníka.

Dělení na zlý Východ a hodný Západ tedy neobstojí. Byli jsme semleti velmocenskou politikou ze všech stran. Semleti tak, že jsme se odnaučili pro cokoli nadchnout. Že jsme se zařekli věřit v cokoli jiného než ve svůj momentální prospěch. Že jsme si odvykli v komkoli a v čemkoli vidět naději.

Stali jsme se cyniky a prospěcháři, kteří se naučili přežívat. Přežívat v pevných klientelistických sítích s tím, že ten ví na toho to a ten zas na onoho ono a dohromady se drží všichni pod krkem. Takto se zrodilo podhoubí pro různé mrázky, rittigy, pitry či janoušky. Podhoubí pro Klausovu privatizaci a kapitalismus po česku.

V podobném duchu – avšak o mnoho tragičtěji – byl zašlapán model jugoslávský, který po pádu železné opony opět vadil všem velmocím té doby. Zadání bylo zřejmé: Funkční demokratický socialismus nesměl přežít. Jako odstrašující příklad propagandy lze zmínit tehdejší (nejenom) německý tisk.

Chceme-li se hlásit k humanitě, nemůžeme schvalovat bombardování Bělehradu v roce 1999 – a už vůbec ne bezprecedentní útok na Irák z roku 2003.

Problémem EU je, že již nějaký čas nestojí na základech, na nichž byla budována – a na nichž má jedině smysl. Není zárukou míru, což dokazuje podporou fašistických sil na Ukrajině a jednostrannými sankcemi proti Rusku – a současně pošlapala smír sociální, kde za odstrašující příklad může sloužit ekonomický tlak na Řecko. Unie není ochránkyní slabých a potřebných – naopak, stává se pro ně hrozbou, neboť místo jejich zájmů hájí cíle nadnárodních korporací. Nezapomínejme též na nebezpečí v podobě TTIP, kde musíme počítat s vážnou devalvací v oblasti zaměstnaneckých práv či s ještě větším utužením práv farmaceutické lobby.

 

Opět to budou moc rozbalit?

Důvod k jásotu se potom nenabízí ani při pohledu na scénu domácí.

Ohlédnu-li se zpět, trvám na tom, že pro mě nejhorší vládou, kterou jsme tu měli, byl Nečasův kabinet. To proto, že v jeho případě se tvrdá asociální politika – namířená proti těm nejzranitelnějším – snoubila s jednou aférou za druhou, kde ve vzduchu lítaly miliardy.

Jsem přesvědčen, že nejde zapomenout na pana Drábka a projekt sKaret, na rozvracení dosud relativně fungujícího sociálního systému, na „zázračné“ uzdravování handicapovaných po vzoru doktora Grünsteina, na projekt IZIP, na nefunkční registr vozidel, na nesmyslné rušení ambasád v latinskoamerických zemích – a v neposlední řadě na protlačení tzv. církevních restitucí v podobě, kdy hranice 25. 2. 1948 byla překračována a kdy byly církvi přiznány finanční prostředky, které nemají oporu v realitě.

Pozemkové reformy z roku 1919 jsou také obcházeny – a ukazuje se, že pochybnosti týkající se výše „restitucí“ byly oprávněné.

Nebyli jsme snad stokrát ujišťováni, že zákon o církevních restitucích znamená konec tahanic o majetky? Není realita náhodou zcela jiná?

V deníku Právo byla zveřejněna informace (4. 5. 2015) ohledně nezávislého ohodnocení majetku „vraceného“ církvím. Experti stanovili průměrnou tržní cenu zemědělské půdy na přibližně 7,5 koruny za metr čtvereční s tím, že průměr reaguje citlivě na krajní hodnoty. Při stanovení průměrné ceny lesních pozemků poukázali na její variabilitu. Pohybuje se běžně mezi jednou a deseti korunami za metr čtvereční.

Jedná se tedy o zlomky cen, z nichž vycházely vlády Topolánkova i Nečasova. Celkově tehdy církevní komise spočetla, že hodnota bývalým režimem zabaveného církevního majetku je 134 miliard korun, z čehož fyzicky vydat bude možné pole, lesy, rybníky a také nemovitosti v hodnotě 75 miliard korun. Zbývajících 59 miliard bude církvím vyplaceno. Byla-li tedy cena pozemků odhadnuta příliš vysoko, je nepřiměřeně velká i peněžní náhrada, upozorňuje deník Právo.

B. Sobotka několikrát proti zákonu o církevních restitucích plamenně vystoupil. Většinou jako předseda opoziční strany, v březnu 2014 dokonce i jako premiér: „My velmi často kritizujeme poměry na Ukrajině v posledních týdnech, ale když se podíváte na to, jakým způsobem byly schváleny církevní restituce v českém parlamentu, tak to trošku připomínalo to, jakým způsobem se hlasovalo na Ukrajině za různých ukrajinských vlád v minulých letech.“

Bohužel zůstalo u tohoto slovního rozhořčení. Vláda je vláda – a tak sociální demokracie přináší na koaliční oltář lidovců svůj „protirestituční“ zápal a na oltář Babišův odkládá jedno sociální téma za druhým (zrušení druhého pilíře v penzijní reformě, debata o minimálním nepodmíněném příjmu či negativní postoj k transatlantickým smlouvám).

Než abychom spílali různým ištvanům a bránili „naše neposkvrněné zásadové politiky“ do roztrhání vlastních těl, zaměřme se spíše na otázky, které zůstávají nezodpovězeny. Pokud se prokáže, že takzvané církevní restituce byly nepřiměřeně nadsazeny, je na místě se ptát, jaké motivace sehrály v tomto „přecenění“ roli. Měli bychom si vzpomenout na vládní zarputilost, s níž kabinet Petra Nečase restituce tlačil k jejich schválení – v jiráskovském duchu – proti všem. Neměli bychom zapomínat na roli P. Nečase, který si u zákona o církevních restitucích se svým podpisem vskutku pospíšil. Na výrok Ústavního soudu vůbec nečekal. Ten sice restituce posvětil, ale závažné výtky P. Rychetského k zákonu jsou známy. Proč Nečasova vláda trvala na jediné „správné“ podobě restitucí? Proč Nečas chvátal, aby zákon podepsal? Proč byla jakákoli debata k tomuto tématu znemožněna?

Často slýcháme, že pád Nečasovy vlády byl neopodstatněný, že se vlastně nic špatného nedělo a že jde jen o nějaké nezdaněné kabelky – prostě prkotina. Prkotinou je zřejmě i podezření ze zneužití rozvědky. Klaďme si otázku, kdo dosud nevyšetřenou kauzu takto bagatelizuje – a proč nechce, aby bylo vyšetřování dovedeno do zdárného konce.

Je zkrátka nutné prošetřit tzv. trafiky pro poslance, kteří hlasovali zjevně proti svému dlouhodobému přesvědčení, jen aby prošel zákon, od něhož se odvíjelo schválení tzv. církevních restitucí. Pokud by se ukázalo, že toto schvalování mělo velmi nečisté pozadí, jsem přesvědčen, že by bylo možná zákon o církevních restitucích napadnout. Možná i to vyvolává onen ryk, kdy po vzoru Limonádového Joea si všichni padají do náruče s heslem: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“

M. Kalousek se mimo jiné stal v minulosti arbitrem přes práci policie a státních zástupců, kdy hystericky křičel, co kdo nesmí vyšetřovat (hlavně v souvislosti s kauzou CASA). Dnes pak v objetí s B. Sobotkou (oba byli mnohem více proti Rusnokově překlenovací vládě než, že by požadovali prošetření kauzy Nagyová – Nečas) hlásá „nezávislost policie“, což vyznívá skutečně humorně. To je asi stejné, jako by pan Drábek prohlásil, že podporuje handicapované. Nebo pánové Dalík a Šiška, že bojují proti korupci.

Nelze říci, že by dnes vláda byla o mnoho lepší než mnou kritizovaný Nečasův kabinet. Ale určité vlaštovky tu jsou. Odbory pochopily, že všichni zaměstnanci musí táhnout za jeden provaz – a že na prvním místě je, aby z nich nebyla sdírána kůže. Projekt „Konec levné práce“ už má své pozitivní výsledky a považuji ho za cestu správným směrem.

Po dlouhé době se aspoň symbolicky zvýšila minimální mzda.

Něco však zůstává stejné – a to je bohužel neschopnost dialogu. To je přitom jedna z věcí, jež mne 21. 4. 2012 přivedla na demonstraci na Václavské náměstí. Nečasův kabinet s lidmi nedebatoval. Zvláštními mechanismy se prosazovalo, co si političtí lídři usmysleli. Aféra stíhala aféru, strany odcházely a měnily programy za pochodu (LIDEM).

Ani Sobotkův kabinet s lidmi nediskutuje. Povinné kvóty, reorganizace policie, podpora TTIP, protiruské sankce – to jsou jen některá témata, kde se debata nepřipouští. Navíc v nás roste strach, protože vnímáme, že celosvětový chaos nabral nepředstavitelných rozměrů – a že řeči o humanismu jsou jen prázdná slova, zatímco zbrojní koncerny jsou přetíženy poptávkou. Ve vzduchu visí krev – a to jde vždy veškerá sranda stranou. Ne nadarmo se říká, že ve válce mlčí Múzy.

Odtrženost politických i jiných elit od zbytku populace je dnes přímo vražedná.

Podobně vražedné je ovšem zapomínání. Zapomínání, kdo to tu již mnohokrát neúspěšně rozbalil a čí „modré šance“ končily černou beznadějí. Stamiliony v kauze ProMoPro, neslavné působení ministra Vondry na obraně, podezření na korupci u ministra Drobila – vše bude zapomenuto. Podobně jako fakt, že značná část společnosti nemohla jistou paní Němcovou ani cítit. Mimo jiné pro její zjevný dvojí metr v posuzování vydání D. Ratha a P. Nečase policii. V případě prvního měla jasno po pár minutách strávených nad objemným spisem, u druhého jí zase bylo předem jasné, že je dotyčný nevinen. Nectila presumpci neviny, ani důvodné pochybnosti.

Psal se listopad 2012: Premiér Nečas ve Sněmovně protlačil daňový balíček, který například zvyšoval DPH na 15 a 21 procent. Vláda tím zároveň získala důvěru poslanců. Po půlnoci se Nečasově vládě podařilo rovněž prosadit takzvané církevní restituce. Datum si nemohla vybrat lépe – připomenutí porážky na Bílé hoře a schválení církevních restitucí připadá na stejný den.

Kateřina Klasnová sice navrhla přestávku na jednání klubu Věcí veřejných, a to na dvě hodiny. Následně však vystoupil předseda klubu ODS Zbyněk Stanjura s tím, že chce o návrhu na přestávku hlasovat. A v hlasování byla přestávka nakonec zamítnuta.

Církevní restituce byly protlačeny – bezohlednou silou i s využitím hlasu poslance souzeného za korupci (a později za ni i pravomocně odsouzeného). Silou, kterou nyní ODS kritizuje v případě schvalování kvót. Poněkud nekonsistentní přístup, že?

Někdy mi přijde, že hranice (ne)možného u nás neexistují. Proč by ve volbách neměla uspět zrovna ODS, i když ve své asociální politice zůstane věrna svým tradicím?

Kalousek přece také sliboval, že se budou utahovat opasky, a to těm, kteří se mají nejhůře. Ale vtloukal všem do hlavy, že musí být zodpovědní.

Nezbývá než doufat, že se zodpovědnosti naučíme – a pochopíme – jednou provždy, že asociální politika škodí společnosti, neboť je krajně nezodpovědná. Budeme však potřebovat zbořit mýtus, že se každý má postarat sám o sebe, jak umí. Mnozí k tomu totiž nedostanou příležitost.

Nestavme nikomu pomníky. Kritice by měl být podroben i pan Šlachta, jenž vystupuje jako mediální hvězda v pořadu J. Krause, jenž se v minulosti klaněl paní Albrightové či nabízel pomocnou ruku panu Schapiro. Oddělujme však osoby od právního státu a práva na spravedlnost. Sledujme, kdo za kým stojí – ale také to, jak se co zametá pod koberec – a proč. Nechtějme černobílý svět. Není takovým.

 

Jedna pravda vítězí – druhou svážou řetězy…

Za velice znepokojivý pokládám trend, kdy jsou v naší společnosti (což se netýká zdaleka pouze naší společnosti) lidé s názorem, který se odlišuje od „jediné správné pravdy“, vylučováni z veřejné diskuse – a co hůře, jsou nálepkováni. „Jediná správná pravda“ je vydávána za „čistá nezpochybnitelná fakta“ – a běda všem, kdo by ji zpochybnili, nejvíce běda pak těm, kdo by je vyvrátili právě na základě faktů. Takové lidi je třeba dát na nějaký seznam – a nepouštět je do mainstreamových médií – či je tam pouštět minimálně.

Na pozoru bychom se pak měli mít přede všemi, kdo svůj názor nadřazují nad náš a snaží se nám vsugerovat, že jejich názor je jediný možný, něco na způsob axiomu, že jedna a jedna dají dohromady dvě.

Kdo chce vést diskusi na jakékoli téma, musí být schopen akceptovat na danou věc rozdílné relevantní úhly pohledu. Jakmile kdokoli začne názorového odpůrce nálepkovat či mu přisuzovat pejorativní označení, diskusi hned v zárodku maří. Jako příklad bych si vybral sice marginální médium, leč takové, které se pasuje do role „jediného pravdivého média založeného na poskytování faktů“.

PL publikují paranoidní, nesmyslné názory různých nul z českého a slovenského prostředí, které vyzdvihují jako údajné ‚autority‘, přičemž skutečné mezinárodní autority jsou pro ně neviditelné. Publikují nesmyslná tvrzení, jejichž lživost lze dokázat asi po dvou vteřinách používání googlu na internetu…

Islámský stát je sice odporná organizace, její vliv a kruté praktiky jsou však velmi omezené. Daleko vražednější je jednání Asadovy armády. Vlna uprchlíků neustane, bude-li poražen Islámský stát. Ustane, až bude svržen prezident Asad.“ (Jan Čulík, Britské listy, 13. 9. 2015).

Můžeme si všimnout hned několika argumentačních faulů. Označit kohokoli za „nulu“ je velice nešťastné, což platí dvojnásob, když neuvedete důvody, které vás k tomu vedou. Navíc jde tady s tímto označením ruku v ruce paušalizace: Na Parlamentních listech publikují „samé nuly“. Skutečně? Jenom namátkou: Ilona Švihlíková, Veronika Sušová-Salminen, Tereza Spencerová, Jan Schneider či Jan Petránek jsou pro pana Čulíka „nuly“? Ať uvede, v čem s nimi polemizuje, takto je pouze uráží, aniž se obtěžuje doplnit, proč. Stejně tak by bylo zajímavé vědět, koho má na mysli oněmi „mezinárodními autoritami“. Zřejmě to nebudou lidé jako Wolfgang Bittner (Dobytí Evropy Amerikou) či Jacques Sapir (rozbor událostí, jež vedly k připojení Krymu k Rusku).

V podobném duchu by měla být doložena poznámka o „prokazatelném lhaní“. Čtenář by měl být v stavu posoudit, o co se opírají tvrzení, jež jsou mu předkládána. Není pak nic snazšího, než se zaměřit na konkrétní text a na něm demonstrovat, co je špatně.

V žádném případě ale neplatí, že to, že jedna a jedna se rovnají dvě, odpovídá Čulíkovu postřehu o Asadovi a tzv. Islámském státu. Zmíněná pasáž, v níž je čtenáři podsouváno, že Asad je větším nebezpečím než tzv. Islámský stát (nevidím pro toto tvrzení jediný relevantní důkaz), je typickým příkladem ideologie, která nemá s fakty nic společného. V podobném duchu se štvalo proti Husajnovi či proti Kaddáfímu. Zcela zde chybí rozbor, kdo všechno představuje opozici vůči Asadovi, jaké mají tyto skupiny vazby, jaké představují riziko. Asad je líčen jako netvor – a ti, kdo proti němu bojují, jako andělé. Není tomu tak – a proto je třeba opakovat, že takováto žurnalistika je špatná – a dokonce zhoubná, neboť často podporuje síly stranící válce, a nikoli míru. Podobné černobílé vidění světa pak nahrává dvojím metrům, kdy to, co je v případě některých ruských médií právem kritizováno (nedůvěryhodnost zdroje, zkreslování), je v případě některých západních médií vychvalováno (právě například v souvislosti s konfliktem v Sýrii). Takto zkreslený pohled na svět nacházíme kupříkladu u organizace Člověk v tísni.

 

Rasismus nám vadí, ale teda ti staroši…

Připadá mi nechutné, co je patrné z domácího i zahraničního tisku a ze sociálních sítí: jak jsou dnes britští senioři (ale i lidé kolem padesátky) pod psychologickou palbou. Až zase bude někdo ukazovat prstem, kdo že rozděluje společnost, začněme u sebe. Je velice snadné někým pohrdat – ale je nesmírně složité pak získávat jeho důvěru. Dialog nemůže spočívat ve vylučování některých skupin obyvatelstva. Sám pojem dialogu je v příkrém rozporu s bagatelizací toho, co si myslí většina lidí (a to už vůbec nemluvím o aroganci moci, kdy je vůle většiny nevyslyšena a obejita). Dialog je nezbytnou platformou demokracie. Je symptomatické, že k těm, kdo publikují články útočící na seniory (v souvislosti s Brexitem) jako na skupinu, jsou i Britské listy (např. Karel Dolejší, 24. 6. 2016) – jinak výrazný bojovník proti rasismu.

Mezi média, jež těžko můžeme považovat za levicová – tedy taková, jež hájí zájmy lidí stojících proti establishmentu – patří vedle Britských listů rovněž Deník Referendum s Jakubem Patočkou v čele. Tito lidé by mohli z fleku dělat kampaň ODS, kterou, svým odporem vůči ní, posilují (viz slovní přestřelka mezi pány Zahradilem a Patočkou na téma EU či Patočkovo úsilí obhájit neobhajitelné (Střet o Šlachtu je dost možná začátkem Babišova konce, 10. 6. 2016 či Koaliční krize změnila rozložení sil: tahá už ANO za kratší konec?, 25. 6. 2016) – tedy Chovance a tzv. reorganizaci policie.

Hlavní je zřejmě zamést vyšetřování „trafik“ pod koberec, aby se náhodou nemusel revidovat zákon o tzv. restitucích, jenž by bez „trafik“ schválen nebyl.

Je škoda, že se pánové Čulík, Dolejší či Patočka nezamyslí, kdo že to podporuje ve společnosti agresivitu a radikalismus a proč ODS chytá druhý dech. Zatím vidí pouze břevna v očích jiných.

 

Hnědá z více stran

Usilujeme-li o demokratický dialog, měli bychom v první řadě bojovat proti stereotypům typu: 1) Staří ničí mladým budoucnost, 2) Staří jsou vesměs nevzdělaní a oproti mladým manipulovatelní, 3) Když mladé dostatečně vyděsíme a naočkujeme, konečně dopadne referendum, jak má – a tu „nenávistnou starou bábu konečně přehlasujeme“.

Nezapomínejme, že to byli mladí, kdo spustili nenávistnou kampaň proti paní Baborové, jež pod vlnou neskutečného mediálního tlaku rezignovala – vůli občanů ve volbách navzdory. Demokracie není diktát menšiny. To bychom měli mít na paměti.

Neměli bychom být lhostejní k projevům, které jsou otevřeným útokem na podstatu demokracie (vrhání vajec na hlavu státu či jiné politiky, zcizení a zničení některého ze státních symbolů, vytváření seznamů osob s „nepohodlnými názory“ atp.). Vidíme pak názorně, že fašizace společnosti nehrozí výhradně ze strany různých kotlebů, vandasů či bartošů, ale také ze strany těch, kdo se prezentují jako „ryzí demokraté“ – až na to, že jiný než svůj názor ve veřejné debatě nepřipouštějí.

Až zase „naše politické, umělecké a akademické elity“ budou chtít 17. listopadu ukázat někomu rudou kartu, měly by začít u sebe. Svým nezodpovědným jednáním jsou spoluodpovědné za růst napětí ve společnosti. Pokud potom jediné, co dovedou, je nad ní ohrnovat svůj nos, nemohou se divit, že v ráji žít opravdu nebudou. Problémem je, že poškozeni a ochuzeni budeme ve výsledku všichni. Diskuse na jakékoli téma se totiž jednoduše nedostaví.

 

V Evropě zavládla zima…

Vrátím se ještě na chvíli k Pražskému jaru. Bylo zničeno, protože se ho všechny velmoci bály. Bály se ho proto, že představovalo alternativu jak k asociálnímu kapitalismu, tak k nedemokratickému reálnému socialismu. Stavělo na základech, k nimž se budeme velice obtížně vracet – a bez nichž Evropa nikdy nebude bezpečným a blahobytným místem. Pražské jaro bylo alternativou.

V současnosti bohužel funkční alternativa ke stávajícímu systému schází. Zato existuje celá řada pseudoalternativ. Nakonec si i na příkladu Brexitu můžeme ukázat, jak ti, kteří slibovali alternativu, sami o tuto alternativu nestáli a nejsou na ni připraveni.

Pražské jaro bylo sežehnuto mrazem. Při pohledu na současnou Evropskou unii ovšem žádné nadějné výhonky nevidím – jenom vlky a nádory. Zažíváme „Evropskou zimu“, kde si na nějakou první vlaštovku ještě dlouho počkáme. Zato bychom se měli obávat skřeku jestřábů, kteří se nemohou dočkat války a krve. Pokud s těmito jestřáby nechceme mít co do činění, uvědomme si ještě jednu věc – ti, kdo je následují, jsou supi. Ti nepředstavují alternativu. Ti jen počkají na mršiny, aby dodělali to, co jestřábům již nestálo za to.