JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
Jan Neruda – básník národního charakteru
(9. 7. 1834 – 22. 8. 1891)
…Všechno jsem oplakal,
zase se osvěžil.
Tebe bych, národe,
tebe bych nepřežil.
(Jan Neruda, Zpěvy páteční)
Dne 22. 8. 2016 bylo tomu 125 let, kdy zemřel klasik české literatury Jan Neruda. Toto datum nepřipomínáme jen z pouhé piety, nýbrž z bytostné potřeby: Chceme využít historického kalendária k zvýraznění potřebného vědomí souvislostí. Neboť žijeme v době promyšleného, systematického včleňování ČR do tzv. euroatlantických struktur ČR, což znamená: vyčlenění z kontextu slovanských národů v Evropě a hlavně postupnou ztrátu národní identity, integrity a osobitosti.
Dílo, odkaz, i osobnost Jana Nerudy jsou cenným, žel stále ještě nevyužitým korektivem této neblahé, osudové tendence, vedoucí k našemu odnárodnění. Už tím, že v mládí, ve věku dospívání byl formován předbřeznovou etapou národního obrození, dobou vyznačující se narůstajícími národnostními a sociálními konflikty i předtuchou radikálnějších jejich řešení, příslušnost k vrstvě nemajetných utvářela od mládí sociálně hodnotový systém Jana Nerudy spolu s češstvím. (Již před rokem 18448 chodil Neruda do Klementina na přednášky J. P. Koubka, aby se zdokonalil v češtině.) Studoval akademické gymnázium za ředitele V. K. Klicpery. Se svými spolužáky G. Pflegrem, F. Schulzem, A. Tollmannem přispíval do studentských časopisů. V rodině F. Holiny, k jehož dceři ho poutal mnohaletý citový vztah, složitý, rozporný i trýznivý, seznámil se Neruda s četnými vlastenci a literáty: V. Hálkem, K. J. Erbenem a zejména B. Němcovou.
Iniciativně vstoupil Neruda do literatury básnickou prvotinou Hřbitovní kvítí (1858). Neúprosně odhaloval iluzivní pohled na svět, v tom byl pokračovatelem K. H. Máchy. K jeho uctění se Neruda podílel spolu s V. Hálkem roku 1858 na vydání almanachu Máj. Pokud jde o světovou literaturu, vycházel Neruda z H. Heina.
Podnětnost Nerudova tkvěla v akcentování otázky sociální, v zobrazení detailů většinou tragických osudů lidí stižených neštěstím, bídou, nemocí, opuštěností, zradou v lásce. Tato tématika Nerudovy sbírky Hřbitovní kvítí čtenáře tehdejší konvenční romantické poezie i jejich kritické mluvčí doslova pobuřovala; orientaci Nerudovy tvorby považovali za škodlivou.
V kritickém přístupu k realitě Neruda neustal. Svědectvím toho je jeho rozsáhlá sbírka Kniha veršů: Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených (mj. s cyklem Otci, Matičce, Anně, zahrnuje i Lístky „Hřbitovní kvítí“) a Kniha veršů časových a příležitostných (zde dnešního čtenáře snad zaujmou oddíly Z času za živa pohřbených, dále České verše a Poslání na Slovensko.
Chmurnou situaci po poražené revoluci 1848 vyjadřují České verše:
V vlasti jsme a přece divá tužba
svírá prsa těsným okovem,
stoupám v místa od dětinství milá,
a přec nejsem zde víc domovem.
Cizí tváře, cizí chladné zvyky,
cizé citům zvuky kolem znějí,
že bych zaplakal si v domě vlastním
píseň tužby – touženou Odysseji!
Nikoli bez dojetí vnímá pak vlastenecky cítící soudobý čtenář Nerudovy verše Poslání na Slovensko, končící naléhavou apostrofou:
Slovensko, Slovensko, bojím se
o Tebe,
sestro moje drahá, chraň Tě dobré
nebe! –
Velkou čtenářskou popularitu získaly a dodnes si udržují Písně kosmické (1878). Neběží tu však o nějaké zveršované astronomické poznatky, i když text prozrazuje autorovu odbornou obeznalost v přírodních vědách, jde o rozmanitě rozvíjené básnické paralely osudů lidstva a dějů vesmírných:
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!
Neruda jako slovanský umělec byl odpůrce verbalismu, mnohomluvnosti, kompoziční rozbředlosti a vůbec tvůrčí nekázně, hodně vděčil své sebekritičnosti a náročnosti. Mnohému se učil u svých velkých vzorů: K. J. Erbena, H. Heina a lidové slovesnosti. Syntézou jsou Balady a romance, sbírka vydaná v roce 1883.
Další uměleckou vlastností Nerudovou bylo, že se nechtěl opakovat. Po epice Balad a romancí vydal roku 1883 sbírku lyrických, autobiograficky laděných veršů Prosté motivy, zahrnující cykly Jarní, Letní, Podzimní a Zimní. Citlivě vyjadřují lidskou psychologii, především psychologii stárnoucího muže, kdy rezignace se střídá s chvílemi obnovy vitálních sil, pohody, radosti ze života, se záchvěvy doutnajícího milostného citu a touhou po lidské družnosti a porozumění.
Poslední, šestá básnická sbírka Nerudova – Zpěvy páteční, vydaná až čtyři roky po autorově smrti, roku 1895, v redakční úpravě a s uspořádáním I. Herrmanna a J. Vrchlického, je jakousi autorovou závětí, odkazem budoucnosti.
Ve srovnání s revolučním vzmachem, radostí z osvobození, elánu budování je dnes doba poměrně nepříznivá pro zájem čtenářů, zejména mladší generace, o patetické, věštecké verše Nerudovy. Literární věda česká, speciálně bádání nerudovské už v 60. letech 20. století signalizovalo určitou, byť jen náznakovou rezervovanost k Nerudově oslavě českého národa; dnes je tato rezervovanost naprosto zřetelná a zapadá do trendu odnárodňování.
Neruda se nikdy, a to ani ke konci života, nevzdal přesvědčení o potřebnosti a nedělitelnosti světové literatury jako projevu kulturního pokroku, k němuž svým dílem, svou osobitostí přispívá každá literatura národní. Tento prozíravý, historicky perspektivní nadhled uplatnil Neruda rovněž v chápání mezinárodní solidarity dělnické třídy (srovnej Nerudův fejeton o 1. máji 1890). Vlastenecký akcent je však v jeho díle od 80. let podstatný.
Česká kultura je Nerudovi hodně dlužna, i když třeba popravdě přiznat, že odborné bádání se zasloužilo o vysokou úroveň práce textologické, ediční, komentátorské a vydavatelské.
Naše hodnocení by bylo naprosto neúplné, kdybychom se nezabývali Nerudovými prózami. Mezi jeho počáteční práce prozaické řadíme Arabesky (1864); usilují zachytit a charakterizovat zajímavé postavy v jejich reálné, nikoli tedy idealizované podobě. Jako v poezii je i v Nerudově próze od uměleckého přístupu neoddělitelný aspekt sociální. Zčásti byly tyto prózy lokalizovány do Malé Strany a souvisely s autorovými dětskými vzpomínkami.
Výhradně s prostředím Malé Strany je spjat cyklus Povídky malostranské (1878). Sjednocuje jej autorův záměr věrohodně vyjádřit charakter i typy tehdejších obyvatel Malé Strany; Nerudův humor je shovívavý, chápavý, i když společenskokritický, avšak méně sžíravý. Zvláštní místo zaujímají prózy rozvíjející autorovy vzpomínky nejranější, sugestivně evokující dětskou naivitu a bezelstnost, a stávají se tak svou vroucností protějškem Balad a romancí i Prostých motivů.
Obdivuhodná je Nerudova třicetiletá činnost fejetonistická, především v Národních listech, nejen početností (Neruda je autorem asi 2000 fejetonů), nýbrž i látkovou rozmanitostí, pohotovostí, vtipností a v neposlední řadě zaměřením svobodomyslným a protiklerikálním, aniž uráží lidovou zbožnost prostých věřících.
Významný byl Neruda jako umělecký kritik literární a divadelní, psal rovněž fundované kritiky o umění výtvarném.
Čtenářsky poutavé a poučné jsou jeho Cestopisné obrázky z domova i z ciziny; později Nerudovi, v mládí vášnivému tanečníkovi, v cestování a dokonce v chůzi bránila vleklá nemoc žil a pak i bolestivé zranění kolena. Přesto zůstal duševně nezlomen; zájem o politickou realitu ho neopouštěl, přestože fyzicky mnoho trpěl. Nikoho nevyhledával, nikomu si nestýskal. Rychle však stárnul a jako stoik klidně čekal na smrt…
Do Nerudova díla i básnických osudů vstoupila doba, kdy „čas oponou trhnul – a změněn svět“. I závěrečné tvůrčí období Nerudovo je utvářeno těmito reminiscencemi a tímto vědomím souvislostí:
Jak na poušti, kde lev si lehl
polem
po širých Čechách teskno dýše
kolem.
Jen jednou krajem tím šel národ
lev,
jen jednou, před dávnem hřměl
jeho řev,
A sama země slouchá s zatajeným
dechem,
Zda hrůzný hrom ten ještě nevrátí se
echem,
a co kde dýše, choulí se v své
skrýši
a s chvěním cítí: zde jsem ve lví říši.
Literárně pracoval Neruda do posledního dechu: v den své smrti, v sobotu 22. 8. 1891, obrací se písemně s prosbou na vydavatele J. R. Vilímka, aby pro příští týden nepočítal s jeho příspěvkem do Humoristických listů, protože je těžce nemocen.
Neruda tvorbou realizoval zásadu, o níž své pozdní lásce Aničce Tiché, inspirátorce některých básní Prostých motivů, napsal v září 1879: „Obyčejně naši odpůrci, chtějí-li nás s vlastenectví svádět, staví „lidstvo“ nad „ národnost“. K smíchu! Chci-li skutečně něčím lidstvu prospět, musím přece nejprve sama sebe vzdělat, sám co osoba za něco stát. A stojí-li český národ co osoba za něco, je pak zajisté a jedině pak vskutku lidstvu co platen.“