JOSEF TILL
PF 2016
Naládujme děla
nejtučnějším vepřovým.
Kdo a co nám odpoví?
Nalaďme rakety a drony
na Tichou noc a Ave Maria.
Možná, že zjihne šaríja.
Naplňme všechny letouny
nejvoňavějšími květy.
A humanitárně bombardujme
nepřátelské světy.
Špatní hospodáři
Mrazáky nadějí
prolézá plíseň času,
ze vzdušných zámků
stala se břečka.
Pečení holubi
jsou leda pro okrasu.
Jen křeček křečka přečká.
Spižírnu dobrých vůlí
zdecimovaly myši,
odvaha měří se
na pytle strachu
a kámen podobá se plyši.
Jmění po nitkách se nesbírá,
zajistit zisky musí tank.
Z bank a burz velí Alibabův gang
a většina prachů je už v prachu.
Noc a město
(ze stenografických pocitů)
den se už odbelhal spát
loupe mu v křížích
od lidských trampot
noc zívá ústy města
zacpává si uši ulic
před hlučnou hantýrkou
úzkostného spěchu
komupak ku prospěchu
komupak ku prospěchu
když noc začíná střízlivět
rozbřesk si kleká
na vybělené zástěry
šťastných maminek
vytřásajících z kapes
zbytky černých snů
v blahodárném jitru
celí se šrámy a hojí se rány
divoké šturmy k pokladům
než budou rozebrány
než budou rozebrány
a zase noc
ostravská noc
žhavá noční krev
vpaluje cejch
začouzené obloze
křeč spěchu kvílí
s vlaky i tramvajemi
dobře i bolno je mi
bolno i dobře je mi
noc ránu ruku nepodá
a cedí drsně mezi zuby:
kdybyste lidičky věděli
že hvězdně šťastné město
zalkne se uhlím i ocelí
a stane jen krůček od záhuby
komupak vynadat komu dát do huby
Sirény
O polednách našimi městy ječívají sirény.
Na zkoušku.
My, Odysseovi námořníci,
proslulí odvahou a statečností pod Trójou,
při lítých bojích s požírači lotosů,
ve vepře zakletí kouzelnicí Kirké
a jí zase odčarovaní,
my, proslulí důvtipným únikem
z Kyklópovy jeskyně koz a ovcí,
z milosti Nausiky, dcery krále Fajáků,
obdarovaní lodicemi k návratu na rodnou Ithaku,
teď plavčíci po mořích nadějí a snů
čelíme zkáze démonek Harpyjí.
Abychom nezjančili,
uvazují nás ke stožárům zmanipulované moci
a smrtící zpěv globálních sirén
přehlušují barnumskou spotřební reklamou
ječící jako ty sirény.
Naostro!, Homére, naostro!
Šepty do usínání
Stul se, milá, stul,
voníš jako stůl
dlaněmi předků vybělený,
k hostině rozprostřený…
Milujme se do závratí
od svítání do svítání
a pár vteřin navíc,
milujme se nezřízeně!
(Že ne? Že ne?)
Co nás tedy k sobě
silou všech sil žene?
Trápení vrnivé, milounká do zbláznění,
za oknem noc stíny v snění mění
jak ženy marnivé s dekoltem nahoty.
To umíš jenom ty!
Konejšení větrů
Koho jsi pozval večer k vratům
stát sochu Konejšení větrů?
Slzavečka, jemuž se brada rozklepe
jak malý vodní mlýnek při prvních slzách strachu
až půjdou kolem překvapeni lidé?
Nebo snad Smějíčkovou,
která hýká při každé lechtivosti
a smýčí se prachem cest až na kutě?
Vzpomněls snad Hanlivína, pyskatce a vrtiflašky,
anebo přijde autostopař,
jemuž se nohy samy vracejí
do ušlých šlépějí,
jestliže náhodou ušel o milimetr dál
a šlápl jinak než mu nařídili?
Ale jó, pozvi je,
a dej jim chytat
spadlé hvězdy,
zvuky pukajících kaštanů
i šelest křídel motýlích,
dej jim stát jakoukoli sochu
kromě Konejšení.
Jenom se, probůh, domluv s Větrem,
ať vane přesně podle předpovědi
a v právě schytávaném směru.
Anebo riskuj!
Přijďte se večer podívat - - -
Předzpěváci
Dnes největší práci
mají předzpěváci –
krysaříci doby.
Pějí pořád svoji
píseň o předvoji
kapitálu světa.
Za ta drahná léta
morbidnost je zdobí:
místo krve ropa
v žilách jim koluje,
ze stínu radaru
bombardér startuje.
Dnes už kdekdo vidí:
žádní předzpěváci!
Modří funebráci
nám náš život břídí!
Komu se nelení…
Žil, byl, dřel,
hromadil bobky.
Zprvu kozí.
Později rozprostřel
stonásobky
hovínek králíků, srnčí i jelení.
Kupovali mnozí!
Komu se nelení,
tomu se zelení!
Písnička je to pořád stejná:
Peníze nesmrdí!
Jen umět zpeněžit všechno, včetně lejna.
Ten pocit v osrdí
tuze podobá se víře
v jednoho boha
trhu.
Jeho pracka či noha
chová se jak zvíře
z posledního vrhu
jménem kapitál.
Žije a nedře už,
bobky mu zezlátly.
Úspěšný mladý muž
zděšeně zašpital:
Mé sny se pomátly.
Z čehož plyne naučení:
Zařadíš-li se do správného hejna,
pak i z obyčejného lejna
upleteš příslovečný bič!
Ke štěstí, zdraví i veselé mysli
však úplně jinde leží zlatý klíč!
Sólo
Když hvězda padá,
lidé si bláhově tolik věcí přejí,
když člověk padá,
často mu nedopřejí ani tu záři zhasínání ---
Tož na ráno chlapi!
Prý bývá moudřejší večera.
A řeči nad pivem nabraly na rohy
umolousané cáry pozapomínaných snů.
Minulost s býčí šíjí
vzpouzela se torerům,
kteří však stejně kořalečně poklimbávali.
Ještě z nich nikdo nepěl žalem,
ale večer už začínal trnout v zádech
jak po úderu do brňavky
a chvíli měl spadeno
dokonce i na svědomí.
Tož na ráno, chlapi!
…vešli do vrat noci
jako do prázdné stodoly plné tmy,
v níž černé ticho voní
usušenými stíny trav
a někde pod zetlelými pavučinami
s do mrtě vysátou mouchou
rozesýchá se kolo
pozapomenutého trakaře.
Den ještě slabě vrznul v pantech
přibouchnutých vzpomínek.
Tož chlapi, tahle tma je naše,
i když je nám zhola nanic.
A pozor, ať nám průvan
nerozfouká noty!
Óój, sedííí sokóóól na jáá-vo-rííí---