JAN JELÍNEK

Řeč plátna a kamene. Tak se nazývá kniha novináře a spisovatele Jiřího Stana s podtitulkem O tvůrcích krásy, bez nichž by bylo smutno. Autor, bývalý přední reportér Rudého práva, v díle vystavěl pomník sedmadvaceti českým a slovenským umělcům 70. a 80. let minulého století, jejichž kumšt plně vyzrál za éry socialistického Československa, kdy pak plným právem vystoupali na vrchol uznání a slávy zasloužilých a národních umělců.

Stano tyto Mistry – malíře, sochaře, keramiky, skláře – přibližuje čtenáři uměleckými reportážemi, když byl hostem jejich ateliérů, v nichž stanul zasažen výtvarným kouzlem a géniem loci. Básník Karel Sýs v krátkém zamyšlení na záložce Stanovy knihy poznamenal, že se „jedná o umělce, kteří v dnešní době nemají, nebo by neměli, na růžích ustláno. Tvořivost, fantazie, inspirace, se zde prolínají s občanskou statečností a s vírou ve svět, v němž bude umění patřit všem“.

Knihu v závěru zdobí výstižná recenze Zdeňka Hořeního, posledního šéfredaktora komunistického Rudého práva po listopadu 1989, který v recenzi vyjadřuje poctu těmto rytířům umění. Považuje je za zlatý poklad naší země. „Už sám seznam uměleckých osobností, jimž autor věnuje v této knize pozornost, je svědectvím, jak hluboké a široké kořání má to, co v minulých časech tvořilo všelidskou podstatu a renomé československéinteligence. Jiří Stano trpělivě a pečlivě sbíral toto svědectví jako novodobý František Ladislav Čelakovský, aby moudro této celonárodní tvůrčí elity naší země neupadlo pod tlakem nemilosrdných biologických procesů v zapomnění.“

Hoření dále oceňuje, že v tom byla především Stanova chvályhodná invence, aby „kousíček po kousíčku sbíral své osobní svědectví o hrdinech tohoto kolektivního příběhu českého a slovenského národa, o hrdinech naší národní a lidové inteligence, kteří skládali základní cihly toho, čemu se právem říká národní kultura. Je to stavba mnohoznačná, mnohonázorová, silná svou tvůrčí růzností.“ Recenzent vzdává hold autorově inspiraci, „která do jednoho houfu přivedla tolik tvůrčích jedinců, které by žádný národ milující sama sebe neměl opomíjet.“

Hoření na Stanově knize též zdůrazňuje, že autor zůstal až do své devadesátky věren své hlavní milence – reportáži a črtě, byť okolnosti způsobily, že se stal pichlavým epigramatikem satirikem. Z jeho reportérské dílny vzešlo více než dva tisíce črt. Souhlasím, že Stano je velmi plodným literátem. V jeho galerii osobností vystupuje například Ignác Bizmayer, Jaroslav Grus, Jan Habarta, Jan Hána, Karel Hofman, Jaroslav Ježek, Vilém Nowak, Jan Václav Sládek, Stehlíkové Karel a Ladislav, Jaroslav Svoboda, Lev Šimák, Adolf Zábranský, Ján Želibský...

Začtete-li se do Stanovy knihy, postřehnete jeho schopnost vládnout krásou a poezií slova. To vyzařuje třeba z reportáže Hledač lidského štěstí o tvůrci keramiky Ignáci Bizmayerovi z vinohradnické Modry v podhůří Malých Karpat. Stano zvýrazňuje, že pro Bizmayera je „lidová tradice právě onou svatyní i křtitelnicí, jíž posvěcuje své uměni. Chová k ní zbožnou úctu jako k národnímu pokladu, jako k posvátnému odkazu dějin, z nichž vyrůstá velikost a věčnost národa.“

Když mu Bizmayer podá ruku k pozdravu, reportér má příjemný pocit, jako by mu přímo otvíral svou náruč na uvítanou. Dívají se spolu jako z rozhledny na moře zeleně se vlnící „v poledním vánku, slunce cítíš jako dotek uklidňující dlaně, vůně borovic a květin proniká až do pórů. Málem bych uvěřil, že se tu dá žít ze vzduchu a vnímáním smyslů. Na čem oko spočine, vzbuzuje slastný pocit sytosti a uspokojení. Ten koutek osady Harmónia, jež je rajskou periférií proslulého městečka Modry, vykouzlila ruka umělce ve spolupráci s přírodou...“

A když Stanovi ukáže Mistr svou tvorbu – plastické figurální kompozice Jánošíků, hudců, nevěst – skutečný a nevybájený folklór, oproštěný od sentimentální nostalgie, Stano rázem poznává, že z díla nevane „žádný panoptikální pocit cizoty jako u rokokových figurek, ale důvěrný pocit domova.“

Stejně působivě líčí autor v reportáži Mistr velké kamenné formy život a dílo sochaře Ladislava Snopka, kterého přímo omamovala proměna kamene v podoby lidí. V reportáži Můj domov a inspirace Stano čtenáři představuje tvorbu malíře Aloise Lukáška, věčného tuláka Vysočinou a lovce motivů, který snesl do svého ateliéru nejkrásnější kouty a zákoutí rodného kraje. V jedné pasáži píše: „Tak jako mosty a můstky spojují břehy bez ohledu na to, zda pod nimijiskří dravým proudem bystřiny, či za sucha se líně vlečou stroužky, nebo zda koryta jsou po okraj napitá vodou, stejně věrný a věčně zamilovaný syn Vysočiny Alois Lukášek zachycoval svůj kraj bez ohledu na to, zda je zalit lesním žárem či zasypán zažloutlým opadaným listím, nebo pokryt bílým příkrovem sněhu. Miloval přírodní ateliér, se všemi kulisami, které k němu patří. Proto z jeho obrazů je slyšet zpěv skřivana, šumění lesa, zurčení potoka, praskot větví pod tíhou sněžných polštářů.“

V létě roku 1980 jsem v redakci Rudého práva dostal příležitost být po boku Jiřího Stana reportérem na Strahově při Československé spartakiádě. Byla to nádherná a vzrušující práce. Mezi pěti skladbami, jež jsem popisoval, byla i skladba dorostenek, Jiřímu připadlo kromě jiného zobrazit i cvičení žen. Byli jsme tenkrát před šestatřiceti roky dobrými parťáky – já, teprve začínající novinářské ucho, a Jiří jako zkušený žurnalista. Daroval mi tuto knihu Řeč plátna a kamene, v níž čtenáři čtivě přiblížil skvosty našich Múzou líbaných umělců. A do ní mi vepsal věnování: „Kolegovi a kamarádovi jako vzpomínku na léta, která jsme společně strávili v Ruďásku.“ Vážím si toho!