EVA FRANTINOVÁ

Nerada chodím na poštu s papírky, na kterých se píše o nedoručených zásilkách k vyzvednutí. Co mne čeká – nějaký náhodně zaslaný katalog nábytku nebo cesta na úřad? Druhá možnost mne děsí, proto chci mít tu lapálii z krku co nejdříve.

Dnes mne cestou na poštu překvapil déšť a u přepážky tvrdé desky v obálce s bublinkami. Zvědavostí jsem nevydržela, roztrhla obálku a… Josef Prskavec mi poslal svou první opravdovou knížku Neodeslaný dopis. Tou „opravdovou knížkou“ myslím sbírku básní, kterou nesešíval jako své předešlé sbírky určené k rozdávání přátelům i sobě samému na kolenou, knížku, kterou v edici Báseň na sobotu vydalo příbramské nakladatelství Periskop.

Začetla jsem se už na poště a pak to musela jít ještě rozdýchat do blízkého parku Grébovka; obcházela jsem starý platan s rozevřenou knížkou v ruce, obcházela a četla jednou, dvakrát…

Nejsem literární kritik, ale věřím na poznávací znamení básníka. Na slzy. A na výtahy, kterými nás poezie umí vyvézt někam nahoru, až tam, kam jen ptáci mohou, výtahy, které rachotí nebo jen zašumí mezi patry slov, když s námi i s básní pak padají dolů.

Slzy v dnešním světě nejsou in, ale proč nepřiznat, že se mi tlačily do očí, že mi po zádech běhal mráz? Mohl za to Kamarád Osud, Proč nemůžeme usnout, Robinson, Lodě, anebo Bože, zazvoň!, mohla za to obyčejná slova, obyčejná a docela obyčejně poskládaná, poskládaná skoro jako do dětské knížky.

Metafora se odstěhovala. A přece v těch básních žije. A přece se v nich tak nádherně roztahuje, vždy mezi životem a smrtí, zemí a vesmírem, snídaní a večeří, a přece ukazuje prstem za sebe, nad sebe, vedle sebe, ukazuje do Čech, a na člověka v džínách a tričku sériové výroby, který by docela dobře mohl být truhlářem nebo lesníkem, ale nějak se přihodilo, že je vlastně vším: „Ejhle, básník!“