EMIL HRUŠKA
25. října oslaví Zdeněk Hrabica, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, 80 narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
„Prošel jsem už bezmála celým 20. stoletím. Narodil jsem se 25. října 1936, na svatého Kryšpína, v Jihlavě. Stalo se tak ve Znojemské ulici 63, posléze Wiennerstrasse 63, v domě českého Němce – kováře a sedláka Jakoba Kittlera. Přišel jsem na svět díky mamince Vlastě, rozené Vepříkové (…) a tatínkovi Jakubu Hrabicovi,“ napsal o svém původu Zdeněk Hrabica. Při jeho vitalitě zdá se to být neuvěřitelné, ale matriční údaje hovoří jasně: emeritní český novinář a autor literatury faktu si asi bude muset vzít někoho na pomoc, aby sfoukl osmdesát svíček na svém narozeninovém dortu!
Už si nevzpomenu, kdy jsem spatřil Zdeňka Hrabicu poprvé. Vím ale, že měl na zádech napěchovaný baťoch (tento název používal Hrabicou ctěný Jaroslav Hašek), na krku fotoaparát a kamsi spěchal. Neboť Zdeněk Hrabica, pokud nesedí za psacím stolem, tak zpravidla k něčemu nebo za někým spěchá. Na vernisáž, pro interview, vyfotit tvář, událost či předmět.
Onoho 25. října 1936 se totiž v Jihlavě narodil pan novinář! Dnes koryfej tohoto řemesla, jehož slavnou a hlavně poctivou tradici dnes bohužel udržují jen nemnozí. Hrabica k nim patří. Ale místo toho, aby důstojně učil někde na univerzitě adepty žurnalistiky, jak napsat reportáž, jak vést rozhovor, ale také třeba jak reagovat pohotově na dění kolem sebe, bývá nezřídka vystavován ideologicky podloženým útokům ze strany těch, kdo mu nesahají ani k tomu jeho novinářskému baťochu. V posledních desetiletích to totiž neměl v životě snadné. Vlastně – měl vůbec někdy?
Po vyučení soustružníkem, středoškolských a vysokoškolských studiích včetně vědecké aspirantury působil Zdeněk Hrabica jako funkcionář Československého svazu mládeže. V letech 1966-1969 byl dokonce tajemníkem ústředního výboru ČSM, leč z funkce byl „odejit“ coby „nositel pravicových tendencí“. Zdeněk Hrabica a pravičák!
Následovaly roky redaktorské práce v Mladé frontě.
V roce 1983 převzal Zdeněk redakci týdeníku Svět v obrazech, který řídil až do svého dalšího nuceného „odejití“ po listopadu 1989.
Jako novinář se projevoval obdivuhodnou pohotovostí, ale i schopností chopit se náhody a vytěžit z ní publicistické zlato. Jak si můžeme přečíst na obálce jeho zatím poslední knihy Tváře bez retuše (2014), „Zdeněk Hrabica potkával lidi, a nejen potkával, ale – řečeno hezky po staročesku – s nimi obcoval. Mnozí propadli jeho pamětí, ale mnozí v ní uvízli aspoň drápkem. Mezi nimi najdeme české, slovenské i cizí, občas dokonce cizokrajné politiky, sportovce, básníky, malíře, novináře… Protagonisty i statisty života. Zdeněk se nijak neostýchal pohovořit s Andropovem, upustit na Chruščovovu nohu svůj pověstný klobouk, udělat poslední rozhovor s Indírou Gándhíovou (že pár dní nato podlehne atentátu, samozřejmě netušil). Opil se s Jevtušenkem, doprovázel noční Prahou Nezvala s Erenburgem, hlídkoval před pracovnou Alexeje Čepičky, zpovídal pány i kmány…“
Svá dobrodružství s lidmi i mimo ně Zdeněk Hrabica přetavil nejen do příspěvků v novinách a časopisech, ale také do knih.
Jmenujme tituly Lidé z Reportáže (spolu s V. Adrijanovem), Muž, který velel mužům, Jak jsem je potkal, Jak jsem je poznal, Zapomenutý generál Karel Klapálek, Vila pana prezidenta, Pět válek Ludvíka Svobody nebo už zmíněné Tváře bez retuše.
Měl jsem tu čest podílet se organizačně na předání prvních Cen Daniela Strože a Unie českých spisovatelů v Mrázově u Teplé v roce 2005. Byl to jedinečný, už neopakující se zážitek a Zdeněk patřil k prvním třem laureátům…
„První řádky své novinářské tvorby jsem napsal do časopisu Anděl strážný a každoročně jsem recitoval o Vánocích u Betléma verše v jihlavském kostele U Minoritů v ulici Matky Boží,“ napsal Zdeněk Hrabica. „Od dětství jsem tedy zůstal peru věren a snad zůstanu nadosmrti! Chci se vracet k odkazu F. X. Šaldy: ‚Psaní, to je úžas!’ Dokud mi paměť a zrak budou sloužit…“
Milý Zdeňku, ať ti slouží ještě dlouhá léta!