JAROMÍR SEDLÁK

Už vidím laskavého čtenáře, jak nevěří svým očím. Vždyť za Husákovy normalizace (ve skutečnosti to byla normalizace Biľakova) byli umělci jako Suchý občas prezentováni jako odpůrci režimu, podobně jako Miloš Kopecký, zvláště po zveřejnění jeho projevu na sjezdu divadelních a filmových umělců. V titulku zmíněná kritika byla pronesena před novináři 30. září 2016 v předvečer jeho 85. narozenin. Nebyl to tedy žádný úlet a netýkal se jen složitých osudů jeho divadla. Suchý a další kritici normalizace měli po 17. listopadu obavu, že nebudou mít co kritizovat, z čeho si dělat legraci. Brzy zjistili, že je do čeho pálit a že je nový režim za to – i když rafinovaně – diskriminuje. Suchý: „Když politická moc koncem roku padla, obával jsem se, že už nebudu mít proti čemu brojit a bude mi to scházet. Vždy mě silně nabudilo, když jsem zachraňoval svoje divadlo, dvakrát jsem ho zachraňoval velice těžko, ale podařilo se to. Po roce 1990 nastaly neméně záludné a velmi těžké ekonomické problémy, a tak zas brojím tímto směrem. Není to nic jednoduchého, ale maléry se překonat dají, někdy ovšem díky současnému zřízení jsou tady všude a stále.“ Nadále ovšem občas kritizuje minulé zřízení.

Suchý původně založil s Ivanem Vyskočilem Divadlo Na zábradlí a poté s Jiřím Šlitrem v roce 1959 Semafor. Oba byli pacifisté, odmítali války, včetně té probíhající studené. Tak se v roce 1964 zrodil nádherný muzikál Kdyby tisíc klarinetů, Šlitr byl autorem hudby, Suchý hlavním autorem scénáře. Ve filmové komedii o záměně zbraní za klarinety si pak oba s chutí zahráli.

Vedení KSČ celou hru chápalo jako nepřímou či živelnou podporu úsilí o mírové soužití, které podporoval Kreml a ke kterému se tehdy stavěl víc než rozpačitě Peking. Pacifismus může hrát v různých situacích různou roli, tehdy to byla role velmi pozitivní, jak ukázaly protiamerické demonstrace v kapitalistické Evropě. Ministr vnitra a později premiér Lubomír Štrougal byl vděčný za tento vlivný umělecký trend, protože těžce nesl, že neprosadil na vedení Varšavského paktu a RVHP, aby ČSSR nemusela zřizovat na svých hranicích se Západem dráty nabité elektřinou. Jsa podporován Jánosem Kádárem upozorňoval, že sovětský blok může existovat, pokud jde o vztahy na hranicích s kapitalistickými zeměmi, tak jako Jugoslávie, což se jí také ekonomicky i politicky vyplácelo. Téhož názoru byli Petr Colotka a Antonín Kapek.

Suchý (a jemu podobní) svůj vztah ke studené i jiným válkám projevoval také aktivně. V roce 1968 navštívil spolu s Jiřinou Bohdalovou Londýn, kde měl jejich program zčásti na starosti autor těchto řádků. Na rozdíl od jiných kulturních činitelů souhlasil Suchý s tím, že se půjdeme podívat na demonstraci nejen britských občanů u Velvyslanectví USA proti válce ve Vietnamu. Byla to dramatická událost, a Suchý s Bohdalovou jen zírali, jak britští policisté najíždějí do zástupů demonstrantů, aby je zastrašovali, aniž by používali obušků. Jiřinka je žena plná emocí a najednou se ode mne a Suchého odtrhla a běžela k jednomu policistovi na koni s výkřiky: „Co to děláte?“ Ten ji s klidem Angličana koněm odstrkoval, ale ona se snažila ho stáhnout z koně. Samozřejmě jsem hned utíkal a strhl ji zpět, protože policista už zvedal obušek, zřejmě by ji sekl přes ruku. Ještě nyní na mě padá hrůza, co kdyby jí třeba zlomil nos? Samozřejmě, že by to byla pro ni tragédie a pro mne potrestání a možná konec diplomatické kariéry. Pak jsme to v klidu na zahradě mého domu rozebírali a Suchý mírně poučoval Bohdalovou, ať ho nežene do malérů. V mé knize Muž nad stolem je naše společné foto včetně mé manželky a syna.

Semafor je považován za pokus o pokračování umělecké činnosti Voskovce a Wericha. Suchý spolu se Šlitrem začínali jako amatéři, nevěřili si. V Londýně Suchý vzpomínal, jak povolali herecká esa Horníčka, Kopeckého, Filipovského a další. A najednou přišel sklář Matuška a také Pilarová, o které Valdemar prohlašoval, že na ní jsou nejatraktivnější její nohy. Že to byl, podobně jako Václav Havel, sexuštvanec, to jsem zjistil také v Británii, kde doprovázel soubor, který se věnoval národním písním a tancům. Když se tam jedna tanečnice stala jeho milenkou, všichni se od ní izolovali.

Suchému se stalo zřejmým, že po republice existují pozoruhodné talenty, o nichž skoro nikdo neví. Byl k zaměstnancům svého divadla velmi lidský. Svědčí o tom případ s trumpetistou a zpěvákem Jiřím Jelínkem, který byl těžkým alkoholikem a nakonec ho musel propustit. Ovšem píseň Motýl, kterou nahrál a nazpíval spolu s Janou Malknechtovou, patří ke geniálním činům v rámci tzv. lehkého žánru. Jana se později provdala do Švédska a z české hudební scény bohužel zmizela. Když byl v Praze Armstrong, který měl radost, že je v zemi, kde se zrodil geniální Jaroslav Ježek, Suchý mu Jelínka představil jako naši kopii tohoto slavného zpěváka a hudebníka a také mu Jelínek něco předvedl.

Suchý byl nedávno u prezentace CD 40 slavíků, jubilejního výběru písní Karla Gotta. Ten mě v Londýně překvapil tím, jak lehce propadl trémě. Když měl zpívat na mezinárodní písňové soutěži v největším londýnském sále Royal Albert Hall, tak mi najednou sdělil, že píseň, kterou má zpívat, není dost atraktivní a že raději nevystoupí. Ihned jsem zasáhl a nabídl mu obyčejný český lék jako britský medicínský zázrak. Půlku pilulky spolkl a vystoupil. Stejně ovšem nevyhrál, před ním byl Cliff Richard (později královnou povýšený na rytíře), jenž o Gottovi prohlásil, že kdyby byl Angličan, tak by možná byl v Británii jedničkou. Litoval, že o českém umění stále není v Británii dost informací, i když máme génie, jako operní zpěvák Vilém Přibyl, filmový režisér Miloš Forman, tanečník Ladislav Fialka, nemluvě o celé řadě hudebních těles, která do Británie zajížděla někdy s houslovým sólistou Josefem Sukem. Byli jsme prostě kulturní velmoc, ale tehdy se Jiří Suchý a Jiří Šlitr proslavili spíše doma než v cizině. To se změnilo po roce 1989. Když vystupovali s Jitkou Molavcovou v New Yorku, vynořila se mezi diváky Jana Malknechtová.

Suchý rád vzpomíná, jak jemu a Šlitrovi vyšli vstříc představitelé pražského národního výboru už při zakládání Divadla Na Zábradlí a pak Semaforu. Rovněž kvůli nim se zrodila kategorie malých divadelních forem. Najednou se jich vyrojila spousta. Suchého se Divadlo Na Zábradlí později zbavilo, že je špatný herec a kazí představení. Nedokázal se vtělit do rolí, stále hrál – a dodnes hraje – sám sebe. Když napsal hru Faust, Markéta, služka a já, tak mu bylo naznačeno, že by v ní neměl hrát. Řekl si, že divadlo už nikdy, že jeho parketa musí být kabaret, a tak se vrátil do Reduty. Dlouho tam se Šlitrem nevydrželi a díky státním orgánům dostali dům ve Smečkách, o který původní vlastník Suchého nakonec připravil. Tam se mu stala osudovou hra Jonáš a tingl-tangl. Svou novou hereckou roli objevil v křehkém klaunovi se slamáčkem. Měl slabost pro staré kabarety, lákala ho jejich atmosféra. Začal intenzivně psát písně a některé sám zpíval. Dnes má doma diamantovou desku Supraphonu. K jeho narozeninám vyšla tři CD s názvem Jiří Suchý zlatá kolekce.

Jiří Suchý je velký pracant, někdy mu nestačí ani 15 hodin denně. Pořád ho baví něco nového vymýšlet. Ví, že by nemusel, ale on prostě chce. Vychází z toho, že smích má na člověka blahodárný vliv, prodlužuje život. Zřejmě si neuvědomuje, že některým lidem není a nemůže být do smíchu, když jsou například ne vlastní vinou bez práce. Někteří známí mu radí, ať toho nechá, ale on tvrdí, že diváci mu včas dají vědět, kdy má přestat. Ovšem rozesmát diváky, to mu pořád jde. Prohlásil: „Nic si nenamlouvám, večer slyším, jak publikum hřmí. Dodavatel humoru pro divadlo jsem já. A proto při psaní každé hry mám strach, že až se lidi nebudou smát, tak to bude konec Semaforu. Za 57 let, co existujeme, jsem si ověřil, že jakmile diváka zklameme, tak k nám přestane chodit. Asi třikrát se za ta léta stalo, že hra nedopadla podle jejich očekávání a řada tváří, které bylo vidět pravidelně v publiku, náhle zmizela.“

Dnes v Semaforu hrají i potomci herců a zpěváků, kteří tam vystupovali před lety. Třeba děti Dády Patrasové. Generační vazby do jisté míry platí i v publiku. Publikum má dokonale zmapované, to současné tvoří lidé středního věku, tak od 40 do 60 let. Dost je i třicátníků. Mládež chodí také, ale je v menšině. Suchý se zkrátka vžívá i do role sociologa, snaží se podrobně analyzovat nejen publikum, ale i ohlasy v médiích. Pobaví ho, když například dostane dopis mladého posluchače, který po něm žádá fotku s podpisem, protože sbírá fotografie herců a krasobruslařů. V Semaforu mají několik diváků, kteří se tam objevují několikrát týdně, a to na stejném představení.

S Jiřím Šlitrem spolupracoval Suchý deset let, přímo na jevišti osm let. Vzpomíná na Ferdinanda Havlíka, který podle něj zůstal příliš v Šlitrově stínu. Zavinil si to zčásti sám, protože se dočasně zhlédl v bigbítu, což nebyla hudba Semaforu. Těžkou konkurencí Semaforu byly heavymetalové a rockové kapely, ale zvládli to. Šlitr zemřel a osud Suchému přihrál Jitku Molavcovou. Je to podle Suchého obrovský komik. Miroslav Macháček z Národního divadla se na ni chodil dívat, protože prý nikdy neviděl takhle zahrát milující ženu.

Po roce 1989 se Suchý rozešel s Josefem Dvořákem a Miroslavem Šimkem, měli jiné zaměření, pokud jde o umění.

Jako pacifista se rozhodl sbírat přilby, neboť chrání lidské životy. Nikdo nechce do války, ale když musí, přilba mu dává naději, že přežije. Podobně jako Werich sbírá mince, ale na rozdíl od něho se v nich nemíní, až jich bude hodně, přehrabovat. Peníze pro něj nejsou na prvním místě.