JAROSLAV KOJZAR

Je to už pár let, co chodívával kolem Labe od naší chatky ke starému mostu. Nyní tu je chatka na chatce a tůňky zmizely. Tehdy však byly pionýrské doby chataření. Poříční cesta oddělovala řeku od několika domků zbudovaných z toho, co kraj dal, několika desítkami metrů oplocených zahrádek plných kytek, rybízu, angreštu a několika stromů. Ta ještě neregulovaná řeka, k níž se mohlo po schůdkách, které si vydlabal či vyrobil ten či onen zahrádkář, tekla stejným korytem jako dnes, ale vstupy k ní na mnoha místech jsou nyní zarostlé náletovými travinami a dřevinami. Na konci stál a stále stojí starý domek. Kdysi v něm bydlel správce tohoto dílu řeky, ale to bývalo ještě za dob, kdy na zámku nad městem sídlívalo panstvo. Tomu tady vlastně všechno, nebo skoro všechno, patřilo. Pole, lesy, rybníky i mokřady. A to, co nevlastnila šlechta, patřilo církvi. I ta měla své hajné, podruhy, porybné a hlídače. Taková to bývala doba. Tehdy, před několika lety, v onom domku bydlel pan Brabec. S „B“, ne s „V“ na začátku příjmení. Zakládal si na tom a často nás, kteří ho oslovili jinak, opravoval.

Před časem, to už byl starý, moc starý, a já chlap středních let, jsem v podvečer na své pravidelné procházce vždy zastavil u lavičky, vlastně prkna přibitého k do země zaraženým kůlům, jež byla na samém kraji cesty těsně nad spádem k řece. Sedával tady pravidelně. Byl sám, neměl nikoho, žena mu umřela před lety a on, v létě, v zimě, na podzim či na jaře tady prožíval s řekou její proměny. Mlčky hledíval do jejího toku a snad vzpomínal na to, jak bylo, jak bude. Vždy jsem si k němu přisedl a seděl do doby, než byl čas na večeři.

Často jsme sedávali mlčky. Jako dva rybáři, jejichž věty by ryby zaháněly. Rybáři bez prutů a podběráků. Většinou však jsme prohodili nějakou tu větu, ale bývaly chvíle, kdy se pan Brabec rozpovídal.

Můj otec ještě sloužíval. A jeho otec taky. Rodina správců toku a vlastně porybných. Jen já se odrodil, i když vodě ne. Byl jsem železničář, posunovač na našem nádraží. Ale voda také byla mým světem. Když jsem přišel z práce, to ještě naši žili, vzal jsem pramici a jen tak se nechal unášet směrem dolů, k Čelákovicím. Pak jsem pádloval, seč mi síly stačily, zpátky. A někdy jsem se pěkně protáhl. To když proud nebyl tak líný, jako je tomu dnes. To mne ještě dlouho večer bolívaly ruce. Asi pět set metrů odsud byl záliv se stojatou vodou a tam na mě čekal, tedy alespoň jsem si to myslel, sumec. Snad stoletý, mrsknul svými vousy, jako by mě chtěl pozdravit, a rychle pryč. Už jsem ho neviděl, i kdybych na něj čekal celou noc. Až zase další den tam opět byl, jako by čekal na mě. To víte, že nečekal, ale já jsem to tak chápal…“

Jindy mně začal vyprávět o lidech, kteří to tady zabydlovali:

Když půjdete tak kilometr po proudu, stojí tam domek. Ale to vy přece znáte.“ Kývl jsem, že ano. „V něm bydlela rodina… jak se jen jmenovali? Aha, už vím. Strnadovi. On byl cestářem. To bývala vážená profese. Pocházel prý ze statku a jako druhorozený syn nedostal nic, jen nějaké peníze a živnost, tedy cestářství. Ale vy už to všechno nemůžete znát. Za ty peníze si postavil ten domek. Sám, svýma rukama, a přivedl sem holku z vesnice. Tady z té za námi. Neměla nic, jen jak se říkalo ‚holý zadek‘. Proč zrovna tam to postavil, nevím. Snad proto, že ta pole v těch místech byla bratrova a ten mu kousek věnoval, i když to byl, řeknu vám, pěkný patron. Pro haléř by si nechal vrtat koleno. Možná ale, že za to chtěl peníze. Nedivil bych se… Cestář, to tehdy bylo pěkné povolání. Spravoval cesty, tedy silnice. Moc aut nejezdilo, spíš povozy tažené koňmi a někdy i kravkami… Pěkné to bylo povolání! Měl na starosti nejen silnice, ale i škarpy. Na nich rostla tráva. Ta patřila také k tomu a právě ona byla ‚zlatý důl‘. Pronajímal ji těm, co neměli zahradu a potřebovali krmivo pro králíky, kozy a kdovíco ještě. Byl také hrabivý, a tak si brzy mohl koupit pole a představte si, že od svého staršího bratra. Ten neuměl hospodařit a pil. Peníze potřeboval na chlast. Žena od něho utekla. Nakonec mu nezbylo než celý statek prodat. A víte komu? Mladšímu bratrovi. A právě u něj se stal čeledínem… To jsou osudy, viďte…

Řeka by mohla vyprávět. Moc toho ví. Přemýšlel jsem o tom. I o lidech, kteří tu žili. O jejich osudech. Narodili se tu, prožili život, umřeli a s nimi, a to je to nejhorší, i jejich prožitky. Přitom kdyby ty zůstaly, pochopíme, proč žijeme tak, jak žijeme. A naši potomci by se pak nemuseli leccos učit, anebo poznávat, znova. Třeba to, co se tu stalo asi před šedesáti lety. To už nikdo neví. Kousek výš proti proudu řeky v ústí potoka stával mlýn. Mlynář Čihák, tak se jmenoval, měl krásnou, velmi krásnou dceru. I já se jí obdivoval, kdyby kývla, tak nevím, nevím… Ale nekývla, a tak jsem žil se svou Marií a nelituji. Ale k té krasavici. Dlouho nikoho nechtěla, kluků si moc nevšímala. Měla trochu nos nahoru, jestli víte, co tím myslím… A pak najednou, z ničeho nic, skočila z mostu do řeky. Našli ji až po několika dnech. Dodnes se neví, proč to udělala. Dodnes? Dnes je to již dávná minulost, ale tehdy měsíce se mezi lidmi šeptalo, že to bylo kvůli zámeckému pánu, anebo jeho tajemníku, už jsem zapomněl. Prý se s ním spustila. To víte, tehdy ještě se na dívku, která by porodila dítě bez muže, dívalo skrz prsty. Před několika lety jsem dokonce slyšel, že se dala dohromady s nějakým Němcem. Bylo jich tu v našem městě v té době hodně. Landrát, nebo jak se jejich ouřadu říkalo. Pak přišlo osvobození, a kdyby se na to přišlo, tak by ji mohli dokonce ostříhat a ona měla nádherné černé vlasy…

Prostě, byl to její osud.“

A co vy?“ zeptal jsem se.

Já? Myslíte na moji Marii?“ Kývl jsem, že ano.

Jo, to je na dlouhé vyprávění. Ale na ně není čas. A zase jsme u toho, co jsem vám jednou řekl. S člověkem odcházejí i jeho vzpomínky, a to je to nejhorší, co se může stát. A nejde to změnit. Moje Marie? Byla z naší vesnice. Dcerka zdejšího kupce. On nebyl nic moc. Nebyl dobrý obchodník, ale jakž takž vycházeli. Možná proto, že v létě jeho žena vyráběla úžasnou zmrzlinu. Bylo po válce a tehdy se zmrzlina většinou dělala ze zmrzlé vody, kterou zmrzlináři něčím ochucovali. Ne tak máma mé Marie. Ta ji dělala z kozího mléka. Měla pak zcela jinou chuť, že sem pro ni na kole jezdívali s bandaskami až z města. Sice jsem Marii znal ze školy, ale byl jsem o dvě třídy výš a mladší děvčata nám tehdy připadala jako děti. To víte, už jsme si chtěli na holky i sáhnout, a na těch mladších nebylo co k sáhnutí. Ale skutečně jsem Marii poznal až později. A bylo to u vody. Nad vámi je bývalá pískovna, pár metrů od Labe. Voda sem, když už se většina písku vydolovala, pomalu prosákla. A byla tehdy tak čistá, že jste viděli dno i v hloubce snad několika metrů. To vy už nemůžete pamatovat. Sem jsme se chodívali koupat. Tedy, já to měl nejblíž a ona zpočátku chodívala s kamarádkami. Ale, jak to mezi mladými lidmi bývá, pak přestala chodit s kamarádkami a byli jsme tu sami. A jednou, zase tu nikdo nebyl, jsem… ale o tom se nevypráví. Každý máme své intimní vzpomínky, kam nikdo jiný nesmí. Netrvalo dlouho a stáli jsme před oltářem. Děti jsme pochopitelně chtěli, ale zřejmě Bůh si to nepřál, tak to říkávala ona. Byla na rozdíl ode mne věřící. Já věřil jen v přírodní řád, v to, že naše řeka teče a teče, že včely opylují květy, abychom měli co jíst, že stromy do nebe nerostou a vůbec tu nemusí být jen pro nás… Žili jsme spolu skoro padesát let a ani jsem se nedokázal otočit a byla pryč. Odešla! Víte, bojím se toho slova, které je pravdivější. Ale… celý život jsme měli krásný. Ve dvou a s řekou, jednou zamrzlou, že se po ní nechalo přejít na druhý břeh, podruhé skoro zaplavující náš dvorek, po třetí klidnou, tekoucí pomalu až se pramice skoro nehýbala, anebo plnou kachen, které se tu zastavily při tažení někam dál. Ale to tu dnes taky neuvidíte. To bylo, když jsme zde byli skoro sami…“

Byl podzim, když jsem sem naposled přijel uklidit všechno před zimou. Starý Brabec zachumlaný do teplého kabátu seděl navečer jako vždy na své lavičce.

Vítám vás,“ řekl místo pozdravu. „Přisedněte. Dívám se už víc než hodinu na vodu. Má hnědou barvu. Někde pršelo. Odvádí nám ornici někam do Němec. Škoda jí. Spočítal někdy někdo, kolik jí ztrácíme?“ Dal otázku a nečekal odpověď. „Vlaštovky nám dávno odletěly a zůstali nám jen vrabci. Sýkorkám už jsem nasypal slunečnic a ony potvory namísto aby si samy lovily, chodí je žrát už teď. Bude asi tuhá zima. Bojím se, že má poslední.“

Chtěl jsem protestovat, ale mávl rukou, abych mlčel. Nepromluvil jsem tedy. „Mrzí mě jen to, že se mnou odejde i to, co by bylo dobře, abyste i vy, vaše generace, věděli. Ale skoro se mi zdá, že žádné zkušenosti ty, co přišli po nás, už nezajímají. Asi jsme byli také takoví, ale myslím si, že mezi naší generací a generací vašich dětí anebo lépe vnuků je větší rozdíl, než byl mezi námi a našimi rodiči. Pravda, nebyl internet, nevěděli jsme, co se děje za rohem. Ten, kdo si nekoupil noviny, které stejně popisovaly jen události minulého dne, nic nevěděl. Ani to rádio neměl každý. Ti, kdo ho měli, a dokonce ti, kdo měli tehdy nejen radiopřijímač, ale i elektrický proud dovedený až do domu, patřili mezi elitu. Ale o to víc jsme vnímali přírodu. Víte, že například tady kousek od nás, tam vedle místa, kde stál starý most, se vléval čistý potůček do Labe? Když jste šli proti jeho toku, došli jste k vyvýšenině, odkud vlastně tekl. Na asi padesáti metrech se proplétal kamením a mezi kameny byli raci. Jako kluk jsem tam na ně chodíval. Potok už není. Někdo stáhl vodu anebo ho zavezli. Už je těžké poznat, kde tekl. Anebo ryby. Rybář jsem nebyl. Otec však ano. Byl přece od vody. Snad nebylo dne, kdy by nepřinesl nějaký úlovek, který maminka připravila k večeři. Byl jsem vychován „na rybách“. Dnes sice něco chytnete, ale je to spíš čudla. Chlapi rybáři si k vodě chodívají odpočinout, být sami. Když jsme byli malí, měl jsem starší sestru, už dávno nežije, tak jsme vyběhli z domu a rovnou do řeky. Hráli jsme si na vodníky i námořníky, lovili jsme velryby, stavěli vory a rodiče se na nás jen občas přišli podívat, zda jsme se neutopili. Přeháním, pochopitelně. První, co nás naučili, snad ještě před tím, než jsme uměli pořádně chodit, bylo plavání. Nemálo těch, kteří se tu topili, jsme s rodiči zachránili. Každý si totiž myslel, že právě tady, kde se řeka více rozprostírá do stran, teče pomaleji než jinde, ale to není pravda. Spíš naopak. Lidé jsou neopatrní…“ Zmlknul. Chvíli jsme ještě seděli a pak se zvedl a řekl: „Musím domů. Jak stále víc stárnu, bývá mi větší chladno. A co vy? Také půjdete?“

Kývl jsem. Také jsem se zvedl a doprovodil ho k vrátkům. Tady se zastavil ajako bypotřeboval něco dodat. „Víte, ale to jsem vám již řekl. Toto bude má poslední zima. Ničeho nelituji, nemám čeho. Žil jsem šťastným životem. Jen je mi líto, že s člověkem odcházejí i jeho vzpomínky, zkušenosti, a že ti po nás třeba vůbec nevědí, že v onom potůčku byli raci či že tady žili celý rok lidé bez televize, bez rozhlasu a byli spokojení. Na leccos by třeba mohli navázat… No nic, dobrou noc.“ Počkal jsem, až zavřel dveře domku, a sám jsem šel do naší chatky strávit tady u Labe svou poslední letošní noc…

***

Je to pár let. Na jaře už jsem se s panem Brabcem nesetkal. „Odešel“, jak říkával, když mluvil o těch, kteří už mezi námi nebyli, a s ním i jeho vzpomínky, které nikomu nestačil dovyprávět.