JAROMÍR SEDLÁK

Tomáš Hejzlar uveřejnil 1. října v Haló novinách rozsáhlý článek „Život je jen náhoda? Jak vzpomínáme na Jaroslava Ježka s odstupem času?“ Již v úvodu píše: „V neděli jsme si připomínali 110. výročí narození ojedinělého a současně umělecky všestranného zjevu, skladatele Jaroslava Ježka (1906–1942). Narodil se ve stejný den jako v dalekém Petrohradě světově mnohem proslulejší Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič. Zatímco však Šostakovičův vliv široce přerostl hranice sovětského Ruska, takže se stal jednou z nejvýraznějších osobností světové hudby, Ježkův přínos zůstal cenným vkladem především v rámci hudby české.“

Toto srovnání je nemístné už proto, že oba tito velikáni působili převážně ve zcela různých hudebních sférách. Hlavní námitku mám ovšem proti konstatování, že Ježek nebyl světovou postavou v hudebním světě. V americkém tisku se poté, co se američtí hudební géniové seznámili s Ježkovým dílem, objevovaly tato konstatování: „Geniální talent, srovnatelný s kýmkoli ze světové skladatelské elity, stihl napsat vše, čím se proslavil do svých 35 let.“

Po jeho předčasné smrti v New Yorku v roce 1942 seděl Jan Werich v americkém studiu a z nostalgických důvodů si pouštěl skladby svého zesnulého přítele. Najednou šel náhodou kolem celosvětově věhlasný King of Swing, jazzový klarinetista, saxofonista a kapelník Benny Goodman, který se Wericha s evidentním velkým zájmem dotázal: „Co to je? Co si to hrajete?“ a Werich mu odpověděl: „To je kompozice mého kamaráda, už nežije.“ Goodman reagoval: „To musel být geniální talent. Tak skvělý orchestr jste měli ve střední Evropě? To snad není možné. S jeho produkcí se musím seznámit.“ A tak také učinil, a nikdy se netajil tím, že ho inspiroval v produkci kromě jiných i Ježek.

Je vůbec možné nezmínit, že Ježek také stvořil fantastický světový hit Tango Mercedes? Jan Werich napsal: „Jednou se nám dostala do ruky knížka španělských veršů vydaná někdy v minulém století a tam byla sbírka španělských básníků z XVII. století a také básničky z té doby od anonymů. Jedna nás s Voskovcem velmi zaujala, a tak jsme ten nápad použili v písničce, kterou jsme tehdy psali pro postavu Mercedes ve hře Sever proti Jihu. Ježek složil hudbu a jeho tango se stalo velkým světovým šlágrem. Nebyla jedna radiová stanice, jež by ho nevysílala a nezmínila jeho jméno, a jediná továrna na desky, která by ho neměla natočeného. Ve Vídni to nahrál velice populární orchestr Dolfiho Daubera. Refrén se tam zpíval česky s německým akcentem. Ježek měl z úspěchu Tanga Mercedes velikou radost, ale trochu se bál, že se z této písně stane odrhovačka.“

Werich vzpomíná na divadelní festival v Moskvě, který Hejzlar nezmiňuje, kde viděl zajímavé zpracování staroanglické hry Španělský abbé. Do češtiny ji přeložil z ruštiny Julius Fučík. Tak se zrodila hra Nebe na zemi. Ježek na bázi tohoto textu složil parodii na operní hudbu.

Ze všeho nejlépe psal Ježek blues. Napsal pro Osvobozené divadlo hudbu Klobouk ve křoví a Tmavomodrý svět. Moc se to líbilo Vítězslavu Nezvalovi, což se projevilo v jeho básnické sbírce Skleněný havelok. Škoda, že se autor vůbec nezmiňuje o Nezvalovi, kterého Ježek coby básnického génia miloval a naopak zase Nezval jeho. Dlouhou řadu Nezvalových sbírek v Ježkově knihovně zdobí dojemná, hravá i poměrně odvážná věnování: „Drahému milovanému příteli, kterého budou prosit větry na kolenou, aby jim dal zpívat ve své hudbě.“ Ježek mimo jiné obdivoval Haškova Švejka, Čapkovy Anglické listy, Casanovovy Paměti. Ví se celkem přesně, co Ježek rád čítával díky Ústavu informačních studií a knihovnictví na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Tam je také zčásti podchyceno, jak se projevoval velký ohlas Ježkovy tvorby ve světě.

Hejzlar také nezmiňuje, že svoji nejznámější píseň, kterou použil v nadpisu „Život je jen náhoda“, Ježek napsal pro Ljubu Hermanovou. Ta ji také společně s Hanou Vítovou zpívala ve filmu Peníze nebo život, který byl úspěšně prodán do ciziny. Hermanová byla poděs a od Voskovce a Wericha utekla k divadelní společnosti Oldřicha Nového, jehož postava ve filmu Kristián se rovněž stala známou v celé Evropě, i když sám námět původně vznikl ve Francii. Hermanová ráda zpívala Ježkovu píseň Zakázané ovoce, která přesně vyjadřovala její mentální rozpoložení. „Proč láká jenom zakázané ovoce? Proč láká každého divoce, jen to co nesmí mít?“

Hejzlar možná neví, že Ježek je ve světě srovnáván s o deset let starším Gershwinem, který zemřel v roce 1937? Podobně jako on byl pro divadlo schopen složit prakticky cokoli v jakémkoli žánru: blues (Tmavomodrý svět), kramářskou píseň (Píseň strašlivá o Golemovi), rumbu (Evropa volá), valčík (Římské lázně), pochod (Nashledanou v lepších časech), parodii na trampírnu (Babička Mary), námořnickou odrhovačku (Lodnická) i polku (Polka speciálně aktuální). Byl by však omyl myslet si, že bez dvojice V+W by Ježkovy písně nezlidověly a že by mnohé nepronikly do světa. Existuje jeden zářný příklad skladby, již vytvořil s někým jiným a přesto má člověk chuť notovat si ji, jen jak ji uslyší. Tou písní je chytlavý šlágr Teď ještě ne z filmu Ze soboty na neděli, k němuž napsal text Vítězslav Nezval. „Teď ještě ne, až za chvilku, až zhasnou světla v baru…“ O mnoho let později ji opráší Banjo band Ivana Mládka. V roce 1966 vyšlo album Neznámý Jaroslav Ježek a na něm se objevily tři dosud neznámé skladby, k nimž dodatečně napsali nové texty Jiří Suchý z divadla Semafor a Miloň Čepelka z Divadla Járy Cimrmana.

Satirická hra V+W Kat a blázen, z níž mj. pochází Ježkův pochod Hej rup, nebo přenádherný ploužák Svítá, posléze hezky interpretovaný Waldemarem Matuškou, upozorňovala diváky na praktiky nacistického režimu. Proto také byla představení často narušována útoky fašistů, kteří Osvobozenému divadlu vytloukali okna a tropili i nebezpečnější výtržnosti. Až o čtyři léta později padne kosa na kámen, když Ježek napíše v předvečer mnichovské tzv. dohody operní pěvkyni Míle Ledererové, do níž byl před odletem do Ameriky zamilován: „Dnes je doba šílených událostí, které se mění od hodiny k hodině. Dnes Ti píšu dopis, a co se možná všechno stane, než jej budeš číst? Možná že z něho budeš mít nějakou radost vlivem událostí, nebo budeš smutná, že bude celkem nesmyslnou věcí jej ještě vůbec číst. Všechno dnes je jen šílený otazník. Já sám ale nepřestávám věřit v to, že to dobře dopadne, protože si to jinak neumím dost dobře představit a mám důvěru v ty lidi, kteří mají krásné, upřímné oči. Nakonec přece musí jenom dobro zvítězit nad zlem a s tím musí být zúčtováno, dokud nedostane svrchovanou převahu. Já přece jen věřím, že bude svítit zase čisté a teplé slunce nad našimi hlavami, které jsou dnes tak uštvané samým očekáváním strašného zla.“

Ježkova víra byla dočasně marná. Do tří měsíců ho čeká útěk do USA a do tří let předčasná smrt, uspíšená emigrantským žalem. V roce 1945 se V+W vrací do ČSR, ovšem bez Ježka.

Nesmíme z něho dělat českého nacionalistu, byl to velký génius, kterého zrodil náš národ ne jenom pro sebe, ale pro celé pokrokové lidstvo. Čest jeho památce, se kterou je třeba zacházet jako s drahokamem.