JAROSLAV VÁŇA

Seděli jsme, společně s Milanem, v pokoji, kde byly alfou a omegou jen knihy, s trochou nábytku ke klidnému posezení a zase jen knihy. Nikde ani kousek volné zdi. „Splétali“ jsme vytrvale povídání o literaturách všech možných forem a jejich strůjcích. Údajně se Milan Kundera chystá k tajnému návratu z Paříže do Brna, dověděl jsem se.

Do sítě vzpomínek se zachytila i dávná přítelkyně nás obou, Věra. Jejím prvním manželem byl vzdělaný samouk Mirek. Chodil jsem si k němu půjčovat knihy, jejichž obsah jsem hltal s nedostatkovou potřebou. On to statečně odstál ve čtvrtečních frontách, které byly před prodejnami knih trvalou skutečností, rozhodně více než zesměšňované banány. V té době jsme byli ještě dobře chráněni před „vymoženostmi“ elektronického charakteru. Právě proto jsme si našli čas na čtení, hudbu i sport. Mirka, coby mladoženicha v padesátých létech zavřeli za protistátní činnost, roznášel protestní letáčky. Dostal deset let a poctivě si je odseděl. Společně s ním byl uvězněn i můj učitel matematiky. To se na mně podepsalo, dodnes mám k tomuto druhu přírodních věd negativní vztah. Její výuku suplovala učitelka češtiny; byla maximálně jednu kapitolu před námi. Když se Mirek vrátil z vězení, přibyla do jeho rodiny dcera Ivana. Nedokázal to řešit jinak než rozvodem. Věra byla nadlouho „odsouzená“ k svobodě, a to byl příznivý čas pro též svobodného Milana. Vzniklo přátelství bez závazků, zato na celý život. Dohodli jsme se, že stále ještě smutnící vdovu, jejíž manžel, můj spolužák ze střední školy, zemřel rok před svými osmdesátými narozeninami, navštívíme. Zorganizoval jsem to, měl jsem telefonní číslo i mobil. Milan takový majetek tvrdohlavě odmítá. Jel jsem pro něj na šternberské nádraží, a tak jsme se pohodlně „vykutáleli“ až do střední části závodní tratě do vrchu, Ecce Homo. Přivítalo nás milé prostředí organizovaného nepořádku. Takové bývá charakteristické jen pro osobnosti nadané vkusem a citem pro teplo domova. Na sekretáři, vedle krbových kamen, hořely dvě svíčky. Údajně stále ještě za manžela Dobroslava. Věra i Milan překotně vzpomínali. Já jsem do toho vstupoval, jen když se zdálo, že bych měl něco pro doplnění sdělit. Došlo i na sestru Zdenu. Ptal jsem se, jestli Věře s něčím pomáhá. Zdena si vzala mého známého, ředitele olomouckých kin, sama pracovala jako ředitelka školky v některé vesnici /? / nedaleko okresního /dnes krajského/ města. Věra používá při chůzi hůlku, s obtížemi se pohybuje a Zdena je postižena Parkinsonovou nemocí, takže příliš pomáhat nemůže. Jediný, kdo se přišel zeptat, zda něco nepotřebuje, byl další náš spolužák, Jirka. Říkali jsme mu pro jeho výšku Cvek. Přišel se dvěma vnuky, pomohl sklidit listí a padané ovoce, vylezl na dosti vysoký žebřík, docela riskoval. Je mu již osmdesát a stále ještě pracuje, nikdy nepřestal. A mladí vnuci se dívali, jak to dědovi v těch výškách jde od ruky. Vzpomínali jsme i na „zavrženíhodnou“ minulost naší generace. Nezdálo se nám, že se musíme za cokoliv stydět. Ti, co ještě nežili, tu naši dávnou socialistickou minulost vytrvale kritizují. Kdysi jsem se dočetl na internetu, že se jeden mladík snažil tu dobu zesměšnit s poukazem, že jsme postrádali to, co oni zvládají lehce – počítače a chytré mobilní telefony. Starší pán, kterému to bylo směrováno, s klidem odpověděl: Máš pravdu, neznali jsme mnohé, proto jsme to museli vymýšlet. A co jste, vy blbečci, vymysleli vy?

Po třech hodinách nostalgického vzpomínání Milan usoudil, že budeme muset končit. Blížil se čas odjezdu jeho vlaku na Olomouc. Vykročil jsem k autu. K mému překvapení jsem zjistil, že ho někdo jiným autem zablokoval. Záměrně ho postavil tak, aby mi znemožnil vycouvat. Párkrát jsem zatroubil. Z domu odnaproti vyšla mladší paní. Vyčítala mi, že parkuji na jejím soukromém pozemku. Nebylo to nijak označené, nic nevypovídalo o jejich nárocích. S mladistvým elánem vzali do svých arogantních rukou výkon trestu, ke kterému nebyli oprávněni. Majitel auta záměrně odjel. Jeho paní náhradní klíče neměla, tak nám nezbylo než čekat. Říkal jsem jí: „Co když jsem lékař a přišel jsem vaši imobilní sousedku diagnostikovat, co kdybych ji urgentně potřeboval převézt do nemocnice? Vzali byste si ji na svědomí? Nemohli jste zazvonit či zatroubit a snažit se najít vzájemné porozumění?“ Volat policii jsme odmítli. Znamenalo by to další čekání, možná i sepisování protokolu. Vsadili jsme raději na klid a velkorysost.

Asi po půl hodině přijel majitel auta na motorce. Poznal jsem starou známou kývačku, dvěstěpadesátku Jawa. Byl hodný jako beránek, auto odklidil o kus dál, nemluvil, zřejmě mu došlo, co provedl, nevymýšlel žádné obranné argumenty. Zachoval jsem se stejně jako on. O kousek níže do auta přisedl Milan, beze slova jsme odjeli na nádraží. Vlak do Olomouce byl již připraven k odjezdu. Výpravčí pozoroval poslední nastupující. Nestačili jsme se s Milanem ani rozloučit. Zato jsme byli opět poučeni o stavu výchovy současné, tolik hrdé, k individualismu vedené generace, která si své budoucí stárnutí a bezmoc neuvědomuje.

Zakladatel moderní pedagogiky Komenský, by se jistě styděl za stav svého současného národa. Jsem si jistý, že naše generace by takový problém řešila vstřícněji, bez agrese, možná i s humorem. Snad s trochou emocí, rozhodně ne násilím.

Díky Věro a Milane. I vám, mladí a nepoučitelní. Byl to krásný a poučný den. Snad se ještě někdy setkáme. Dříve, než i nám budou svítit svíčky.