ZDENĚK HRABICA

Pamatuji, jak „občané druhého řádu“ odhazovali po 17. listopadu 1989 do Vltavy v blízkosti staroslavného pražského Mánesu dekorace, které jim odevzdal minulý „zločinný režim“ – dekoroval je za jejich umělecké konání. Desítky národních a zasloužilých umělců se někdejší pocty, o kterou předtím dajli jim, nedajli medajli sami tolik usilovali, se nakonec dobrovolně nebo pod veřejným tlakem, diplomů a titulů vzdalo.

Ještě několik měsíců před tím, než se medaile udělovaly, běhala dcera jednoho herce – zasloužilého umělce, nominovaného na národního umělce, po budově ÚV KSČ na pražském nábřeží Ludvíka Svobody. Orodovala za svého tatínka. Dosáhla svého.

Dneska dští síru a plive na výsledek.

Jedním z mála, kdo se čestného titulu nikdy nevzdal, byl zasloužilý umělec Zdeněk Galuška, spisovatel, kreslíř, slovácký folklorista. I na vizitce si titul nadosmrti ponechal. Vnuknul mi ve slováckém sklípku už v roce 1990, abych něco podobného také učinil. A tak mám na vizitce vedle své karikatury kreslíře Radka Fetterse uvedeno latinské přikázání „Semper vivens“ i titul: „Šéfredaktor Světa v obrazech (1983 – 1990)“. Dodneška to před nikým netajím a nestydím se za nic, co jsme v tomto populárním týdeníku, vzniklém po roce 1945, ani při častých veřejných akcích spáchali.

Když se pak začaly po majetkovém převratu umělcům namísto zasloužilých a národních udělovat Ceny Thálie, dozvěděl jsem se od předsedy jury (shodou okolností ve stejných prostorách Mánesu, odkud i stejní umělci házeli své tituly do stříbropěnné řeky Vltavy), že opravdová dramatická tvorba u nás začala vlastně až s příchodem Václava Havla na prezidentský stolec. Nahradila tzv. sorelu, která se prezentovala čtyřicet uplynulých let.

Často (nějak se člověk musí živit) připravuji, a to velmi rád, s mistry všelikého umění mediální rozhovory o jejich vztahu k nejkrásnějšímu Bakchusovu nápoji, k vínu. Bohužel většina mých respondentů nebo i jejich potomků se zbytečně stydí, že byla také zasloužilými nebo dokonce národními umělci.

Kladu si občas otázku, co budou nyní nominovaní a vyznamenávaní dělat s těmi řády a neřády, až zase čas oponou trhne, jak se asi zase zachovají? Vývoj je totiž dneska mnohem rychlejší a bouřlivější, než byl ten včerejší.

Vždyť ani o vzplanutí imigrační vlny jsme neměli za „bolševika“, ani nyní po „sametu“ ani potuchy!